To všední lýry drnčení
se věru mi již hnusí:
neníť v tom kouska nadšení
a na prsou to dusí.
Má píseň budiž vesela
jak dětská fantasie;
jeť lepší – nežli umělá –
divoká poesie.
Co platno děvu opěvat
krásnou, jak růži bílou?
Co platno láskou rozplývat
se v píseň něžnou, milou?
Já sním o růži ruměnné,
jež havranní má vlasy,
a u ní poupě milené
a blažené s ní časy!
Co platno krásu přírody
věčně jen v píseň líti,
a snít o háji u vody,
kdy měsíček naň svítí?
Háj kdekoli – v něm mužův skryt,
již pro svobodu vstali
a tyrana chtěj pokořit –
toť obraz dokonalý!
Jak krásné prý to zjevení,
kdy matka líbá robě,
a v blahém lásky zachvění
víc nepřeje již sobě.
Já matku zřím s potřísněným
synovou krví jilcem
stát tu nad ditkem zavražděným,
jež bylo – odrodilcem...