Divadelní figury.

Divadlo že představuje svět, to ví každý skoro nazpaměť; obrazem že života je, „starou vestou“ je i pro kotě,

rovněž jak, že v životě každý člověk „hraje“, třeba neměl na divadle k hraní chuti ani povolání.

Že nám z málokteré lidské tváře jasná kyne pravdy záře, také známo je už z parvy – ba že člověčí ty larvy

lhou jak noviny a kalendáře. „Co chceš tedy dokazovat, o čem deklamovat?“ ptá se jistě mnohý. –

Nechci nic než přeubohý světa personál probrati a zkoumat dál, jakové kdo na divadle vlohy

měl by pro úlohy – co by tam as hrál? Kdo zná trochu komedii, ví cos o dramaturgii,

na první hled uhodne obory každému příhodné, posoudit i může málem, jakým kdo je šaškem nebo králem.

Koho v mládí napadlo zahráti si trochu divadlo, zkušeným hned pozná okem, kdo je Jagem neb Shylokem,

Romeem neb Othellem, Hamletem či Makbethem, jakož i, kde která „ona“ zlá je Katuše či lady,

Julie či Ofelie neb snad Desdemona naposledy. Hleďme zde to dítko svěží,

šestnácti let s těží, oči blankyt, růže líce, s jasným čelem, čistou duší – není-liž to, jak se sluší,

mladistvá, hle, milovnice? – Vedle ní ta krajní, jež má v tváře dolíčku, v očích plno diblíčků,

prstík do úst dává, potutelně při tom pošilhává po švihácích, z dálí by se na ni smáli:

není-liž to naivní mladá koketa, jež teprv rozkvetá? Zde ta panna bledá,

miláčka co hledá, oko velké hvězda temná, postava tak vzdušná, jemná, ústa s koutky dolů

staženými, křečí stíženými od pláče a bolu, ztrnule jež v prázno zírá, v ruce škatulku, hle, sirek svírá –

zda to není melancholická milovnice tragická? Proti ní tam žena jiná, velká, silná, s mužnou tváří,

z očí divý blesk jí září, v ruce drží plácačku na mouchy neb měchačku, muž pak před ní se tu třesa

na kolena klesá, ruce prosebně k ní spíná, aby odpustila viníku, zlatky dvě že prohrál v jedníku –

jářku, není-liž to heroina, jak se sluší, patří, rázná, energická za tři? – V stínu třicátého jara,

s tváří plnou moučky rýžové bělounké i růžové, s mopsem v klínu, v ranním mousselinu

sedí slečna Henrietta, před ní toiletta; vlásky její zlaté, jemně kudrnaté,

visí na zrcadla růžku, zoubky se zlatými šroubky leží v pouzdra lůžku, tam i tady

různé pohozeny vnady – jářku – čimčarara – není koketa to stará? Její „kočka“, malá Georgetta,

v salÓně tam zametá, uklízí a oprašuje, do zrcadla pokukuje, z okna ven se dívá,

trilkuje i zpívá hotová jak z frašky soubretta. U barona ze Švindlů neb Coursů,

jenž prý s štěstím navštěvuje bursu, sedí ňáká „ona“, zle se mračí, šátek k ústům tlačí,

po baronu blesky metá, vedouc stesky, že jí štědrost jeho špatně stačí. Pojednou vyskočí,

oheň šlehá z očí, spustí arioso furioso, nepřijde-li změna systému, že se vrhne – v náruč jinému.

Baron polekán tu strašně výbuchem té vášně, líp svou povinnost hned koná – ejhle – dramatická primadonna!

Tak bych probrat veškeré mohl ženské umělosti obory, pro nutné však času úspory nechme jen ty některé,

podívejme pak se v čas, jak to s mužskými je as? Zde ten „nÓbl“ pán znám je již co „bonvivant“,

onen pak co intrikán je prý veritábl velikán. Ten zde sladkým galánem, tam ten ukrutným prý tyranem,

onen svatouškem a jiný v směšných hejsků oboru je činný. Tu ten jako pravý hrdina křičí, hřmotí, ruce rozpíná,

volá peklo, očistec i nebe, proklíná svět, život, dluhy, sebe, na konec pak v ruce se mu kmitne děsným žárem – sklenka samožitné.

Jiný, žárlivý co Othello, jak by bůh ví co ho bolelo, ohmatává prsa si i hlavu, pomstu volá na svou Hvězdoslavu,

přísahá, že zemřít musí ona, zrádná, falešná ta Desdemona, chystá polštář, šňůru, meč i dýku, revolver i kornout arseniku,

načež nechá všeho být a jde ležákem se podnapit; když pak po ránu se z lůžka vzchopí, není po Othellu ani stopy.

Tu ten jako Hamlet hloubavý dumá, s samým sebou rozpráví, „Být, či nebýt?“ – deklamuje, po Shakespearsku rozumuje,

Ofelii, kde jen která, posýlá – hm – do kláštera, na konec pak z toho „myšlení“ sám se sfanfrní,

tak že na něm poznat z dálky kandidáta slupské filiálky – konec je pak ovšem mlčení... Vedle toho podle zkušenosti

jiných bláznů, šašků pro drama i frašku ve světě je do sytosti; dost i dobrodincův,

kmetův šlechetných, otcův „bezdětných“, přihlouplých i princův; dosti pitomých i sluhů,

jimž jde hloupost k duhu, dosti synův zavržených, šlechticův i zadlužených, padlých generálův

(na hlavu) – i králův – zkrátka, co jen chceme, v světě nalezneme. Znamenitých režisérův,

suflérův i aranžérův, kapelníkův, choristův, figurantův, statistův, ba i safientův

špi – či inšpicientův na koše i na fůry – podle celé nátury, masky to i frisury,

samé divadelní figury... Je-li zde jakási, na niž zapomněl jsem snad maně dosavad –

prosím – ať se hlásí! –