Dělnická.

Jsem český dělník, dělník Čech a znám a vítán v krajích všech; kde síla jiných chábne již, tam rekovně já zvednu tíž –

nebť česká ruka, česká pěst ta dělá všemu světu čest. Já pracovat a zpívat znám, žeť plesá nad mnou Pán Bůh sám

a posměchu a vzdoru v zmar sám dává mému dílu zdar. Mne práce žádná neleká, a byť k ní cesta daleká.

Co rámě české zdělalo, to dlouhé věky přečkalo, co zbudoval praotec Čech, to pevně stálo v dobách všech

a vnuk jeho co vystaví, to vlast i národ oslaví. Ač dělník jsem a chuďas jen, přec doma chci být svoboden;

jeť milejší mi chudoba, než bídná, mrzká poroba, a proto největší můj vrah, kdo v otroctví mne šlape pach.

Svou vlast já nad vše miluji, jí život svůj já věnuji, jí přeju v každý okamžik jen volnost, mír a blaha znik,

a kdoby mi ji hanět chtěl, ten pravdu by se dozvěděl! Jsem hrdý na svůj český rod a cizých neznám měr ni mod,

kdo jazyk můj mi hanobí, ten rve mi duše útroby; jsem český dělník, dělník Čech a to až na poslední vzdech.

Co započali otcové, to dokonají synové a ti-li zemdlí docela, pak potomstvo to dodělá

i bude stát předc jednou sám té naší budoucnosti chrám! Jen svorně k bratru bratr stůj, a v dobrém všem jej podporuj,

jen páže k páži již se druž a svaté naší věci služ, nechť jedna mysl, jeden duch nás ve bratrský pojí kruh.

Bůh žehnej české práci již a znik a zdar nám uděliž, by po tak dlouhém trápení nám vzešlo světlo spasení

a ubohá ta naše vlast nalezla volnost, mír a slast!