Dovolím si, moji velectění, s vyhrazením úřadního povolení nový genre přivést na tapet, jest to: deklamační kvodlibet.
Deklamátoři dřív za to měli, každá deklamace celistvá že musí býti práce a že hříchu by se dopouštěli,
kdyby o něčem víc mluvit chtěli manželství neb jiné otázce hýbající světem od pradědů k dětem.
Jeden mluvíval dvě hodiny, maje za předmět svůj jediný chválu mužského jen pohlaví; jiný řečnil jenom o ženských
nebo o otázkách vlastenských, třetí o počasí nebo o zdraví – to však se mi zdálo všecko mnoho nebo spíše málo,
pročež maje ducha jako rtuť, přemýšlel a hádal jsem i bádal, až jsem našel deklamační všehochuť,
kterouž bez váhání předkládám vám tímto k ochutnání. Manžel poodejde z domu večer k „labuti“ neb k „stromu“,
a co zatím jeho stará spí, vykradou mu pobertové zlí celý dům jako jedno lilium!
Stará, poněkud již hlucha, k tomu slepa též, neviděla ani neslyšela, když se „transakce“ ta v domě děla.
Muž pak po ránu se stuchá: „Bodejž zlodějskou tu spřež – všecko odnesou mi potají, (pane bože, řež je, řež!)
jenom starou mi tu nechají!“ V společnosti sedí mladík plný bujarosti, zdravý jako buk,
pojednou však na smrt zbledne, v prach klesaje tu ve mdlobách přírody ten „meisterštuk“. „Co se mu as stalo?“
ptá se každý hrůzou překonán; doktorů se pár hned o to vzalo, aby na živu byl zachován. Posléz objeví se nemoci té vznik
bystrozraku pánů mediků: vykouřil prý vám ten nešťastník několik rakouských doutníků! K volbám v městskou radu
přítel zve tu přítele, ten však vymlouvá se nesměle na jakous prý v hlavě vadu, bolení neb píchání,
trhání neb škubání. „Nesmím,“ praví, „sundat noční čepici, s tou pak nemohu přec k volbám v radnici?“ „„Ty můj milý,““ přítel prohodí,
„„maličkost ta pranic neškodí, ano, naopak – ta noční čepice doporučí tě tam velice, tak že bez vší závady
dostaneš se i s ní do rady.““ Nedávno vám krok můj pozabloudí, do jakési boudy, kde prý ukazují, ty můj pane,
věci nikdy posud nevídané, zvláštnosti a rarity první kvality. I dám sobě říc' a vstoupím tam;
ptáte se pak, co tam nalézám? Povím vám to, drazí, bez rámusu: zde tu naši „svornost“ v špiritusu. Kdykolivěk deklamuji
nebo říkávám, vždy se po tvářích kol dívávám a pak v duchu sobě opakuji: kterak tvářích na vašich
bujný teprv rozkvetl by smích, kterak pochvaly díl bych stržil věru nemalý, kdy bych jednou náhodou tak směl
deklamovat, co bych chtěl!
Cookies on Poetry Cove