Kdož pak neví,
pro hospodu v manželství že bývaj' hněvy?
Málo koho ale napadne,
jak to někdy hezky dopadne.
Tuhle jedna žena
moc už na to dopálena,
muž že vzdor všech vád a hromů
každodenně chodil pozdě domů;
by jej vytrestala,
nemluvit naň ani slovíčka.
Celý den,
chápe-liž kdo zázrak ten,
zticha byla jako ťopička.
Muž však ferina
dost má mlčení už ženina,
rozžehne si náhle voskovici
a jme sháněti se po světnici,
do všech koutů, pod postele
svítí si a hledá, hledá,
jako by byl ztratil mozkovici.
Ženě pokoje již déle nedá
podivné to počínání celé,
pročež zvolá náhle rázně:
„Co pak hledáš, starý blázne?“
„Blázna toho musím ti hned splatit!“
pomyslí si šelma mužíček;
„vždyť jsem věděl, že se nemoh' ztratit!
Víš, co hledám?“
„Nu?“ „Tvůj jazýček!“