Není moudřejšího v světě
nade různost stavů,
ač má každý člověk nohy
dvě a jednu hlavu.
Zvlášť stav „nÓblů“ musí býti,
musí trvat dále,
neb on dává světu slávu
i lesk neustále.
Ejhle tamto „nÓbl“ pána,
po vůni ho poznáš;
přistoupíš-li k němu blíže,
noblesy i doznáš.
Změří od hlavy tě k patě,
ošklíbne se nosem,
abys věděl, nad tebe jak
vznešeným on kosem.
Dávnou slávu zanechali
jemu praotcové;
starý dělal staré dluhy,
mladý dělá – nové.
Sedlák, sprosťák do salonů
nesmí ku vrchnostem,
za to žid tam ušpiněný
bývá častým hostem.
Když jsou v „cerklu“, místo mluvy
huhňaj', krčí nosy,
zívaj', klímaj' – (dobrým tonem
nazval z nich to kdosi).
Aby ve všem všudy bylo
poznati hned pána,
každého si sluhu Honzu
překřtějí na „Jeana“.
Zbožni jsou a přečasto se
kněžím zpovídají,
co lidé pak mohovití
vždy též z čeho mají.
K lidem chudým chovají se
dosti dobročinně,
umělce rádi fedrují,
radš však – umělkyně.
O národnost málo dbají,
což je hodno hany;
za Němce se vydávají
nebo Angličany.
Půda vlastenská však „milou“
jim přec jmenuje se,
zvlášť když vlastenská ta půda
hodně mnoho nese.
Jinak dobrého jsou srdce,
velikomyslní,
nade křenem se jim oči
slzami hned plní.
Ačtě vědí, u Švertáska
jak se „souboj“ dělá,
přece doufám, že mi chválu
mou prominou zcela.