Byla bych Ti věnec vila
z fialinek modrounkých,
vonných růží připojila,
konvalinek útlounkých.
V sadech kol však zima vládne,
v tuhém spánku leží svět,
země lůno že je chladné,
zniku nemá žádný květ
Musela jsem jinam jíti,
jinde kvítků hledati,
z nichž bych mohla věnec víti
a jej Tobě podati.
I našla jsem v krásném sadě –
v sadě lásky dětinné –
kvítky v ušlechtilé vnadě,
kvítky vonné, nevinné.
Vděčnou mysl s poslušností,
cnosti stálou oddanost,
mírnost ducha s uctivostí
a v učení horlivost.
Kvítky ty chci pěstovati
u veliké pilnosti,
pak u věnec spořádati
Tobě ke cti, k radosti.