Achich, ubohý já bůh! Slyš mě šírý světa kruh, slyšte mraky mě i hvězdy, parlamenty, tábory i sjezdy,
správní rady, komitéty, synody i staré tety: žádný z tvorův, cokoli v slzavém jich tomto údolí,
nemá tolik příčin k stesku jako bohorodec já – u všech Jovišových blesků! jak teď se mnou osud hrá!
Jindy – Ó zpomínky blahé! jako pánbůh v Paříži jsem žil, smrtelník mne každý ctil, zval mě bůže svoje drahé,
mně i mojí máteři oltáře jsou stavěli i chrámy, k nimžto putovali páni, dámy, věnčili je věnci, guirlandami,
kdežto nyní nikdo nevěří skoro v božskou moji moc, nectí mne ni nezbožňuje, nekochá ni nemiluje,
lásku bláznovstvím jen zve, v srdci pak i v duši své dává jí už „dobrou noc“! Jindy nadšením se chvěli,
překrásné mi písně pěli, jichžto překládáním chudí posud učenci se nudí; nyní každý kratičkou
odbude mne jenom básničkou, a když poetická břečka ta se jinam nehodí neb s ní špatně pochodí,
zašmejkne ji do „Palečka“. Tamť i jiné plesky, třesky píšou o mně, humoresky, malují i obrázky,
špatných vtipů ukázky, ku příkladu, jak prý kdes starým pánům mířím do kapes aneb křiče „pardonnez“
místo srdce raním portmoné... Co jen zlého vědí, o mně roztrušovat hledí, na nejkrasší chtíce manýru
připravit mne o čest, o víru. Také svět již, materialista, neví ani, co je láska čistá. Jindy srdcem svým se každý řídil,
růžné spřádaje ty pásky, teď by nejraděj to vše jen šidil dle „nového tajemníka lásky“, jejž koupí u antikvárů
za dvacet krejcarů. Jindy láska rostla časem v růže srdci rozkvetlém, teď se řídí bursy hlasem,
stoupá, klesá s „kurszettlem“. Jindy s páskou na očích maně jsem jich trefil dosti, teď pak bystře zrak i čich
při největší pozornosti zřídka párek lapnu jich – skorem abych „řink! bum! bum!“ sháněl velectěné publikum.
Za onoho času fochy všecky plnily mé sochy, teď mne sotva v karnevale o nějakém lepším bále
strčí mezi obě síně na Žofíně, za roštím kdež vzadu číhám pro parádu
jako hastroš v kmíně. Jindy – když je píchaly v srdcích lásky šípy, pod okny jsou vzdychali,
koncertili, zpívali – teď se drží pípy – – takže vzácností jsou všady nyní serenády;
ovšem ve prospěch jen krásy, neboť divnou v noci kouzla mocí vábily by pijácké ty hlasy.
V divadle kdy „Orfeus“ se dává, tu se obyčejně stává, mne že sama představuje dáma,
mladá někdy holčička, častěj ale panička, nepochybně proto, jak se zdá, provdaná že každá zná
líp se v lásky pletkách, v amorkách i v amouretkách. Mne to sice dosti zlobí, druhé pohlaví když zdobí
mými se tu odznaky – avšak že jsem dobrák známý, nechci dělat námitkami ředitelům rozpaky.
Co mě nejvíc sužuje tu, je, že teď už u baletu nemám moci, víry žádné! Holčičky hle jako sopky
s těmi svými „hopky! hopky!“ líce hoří jim jak svíce, ale srdce jak led chladné a byťs topil tutti quanti
místo uhlí – diamanty. Ku podivu, k nesrovnání, jak se mohou staří páni k baletu tak míti,
chtít se při něm hříti? Zblízka-li pak, zdálí některý se spálí, vsadím se svým vazem,
že to je jen mrazem, jakýž přeúskočně na baletní vládne „točně“. Tam by se mi jenom smály,
kdy bych co bůh lásky do té bujné chásky šíp svůj vyslal nenadálý; vždyť si svět ten bezbožný
z vážnějších i věcí smích již tropí všemožný! Co dřív jímalo až k pláči, vzory tklivých historií
o nešťastném milcův páru Heloise a Abelardu, o Pavlu a Virginii, o Romeu a Julii
nynější ti kamenáči úsměškem jen odbývají, ba i drze tvrdívají o obou těch posledních,
po slastech že svatebních nadělali prý moc křiku o skřivanu, o slavíku, naposled pak beze ptaní
snědli oba – ku snídaní – Ó těch lidských klevetníků! Zlými svými pomluvami nešetří ni pověsť dámy,
jak by dokázala dnes olympická „chronique scandaleuse“ – ani drahé mojí matky neušetřili památky,
smýšlejíce zlomyslné lži i jeduplné bájky à la „zlatá sítě“, ba i klepy nestouďné,
že prý já sám podloudné vojanské jsem dítě!... Joviši, kde blesky tvoje na těch pomluv zdroje!
Já tak zlomyslným být, mohl bych jen povědít, kolik neviňátek bez otcův i matek
(po dešti jak hub!) připíše se ročně na můj vrub, o čemž podaly by důkazy statistické výkazy.
Moh' bych lecos pikantního, interesantního vypravovat s neb bez žíhadla (zvláště o dámičkách u divadla!),
ale já jsem šlechetník, žádný klevetník: Protož odpouštím, co jiní bezpraví mně činí,
nechám si svůj vtip, kde ho udati lze líp – těm pak, co se smějí, zhrdnouti mnou chtějí,
pravím: Pozor na můj šíp! Jsemť já posavad ten starý! Protož pěkně „vari“, by se nikdo neuskříp'!
Cookies on Poetry Cove