Hustá mlha leží nad Kyjevem, krvavě zapadá v sněhu slunce, pošmurně se dívá zlatý Perun, jehož hlavu obletí vrány,
dolů s chlumu na udatné reky, kteří zbraně svoje, štíty, skvosty k nohám jeho kladou, přísahají bledé Olze poddanost a věrnost.
Bílá labuť Olga beze slova stojí podepřena o veřeje vysokých vrat knížecího dvorce; obě ruce tiskne silně k srdci,
avšak oči nevlhnou jí slzou. Nepohnuta jako kámen slyší. smutnou zvěst o smrti Igorově, jemuž byla milující ženou;
slyší, jak jej krutě zavraždili Drevané, odvěcí nepřátelé Kyjeva a jasných jeho knížat, slyší, jak jej nectně zahrabali
beze tryzny, bez oběti bohům v širé pláni, na níž bujný vítr burácí a lká, kde metelice z černých lesů bouří, bludné duše
s vyjícími vlky při měsíci v divém reji po bahnech se honí, slyší vše a tlumí výkřik hrůzy sevřeným a chvějícím se retem.
Věnčili ji na to zlatým věncem, halili ji v nachový plášť dlouhý, podali jí v bílou ruku žezlo, nazvali ji vládkyní a paní.
Vedli ji pak v staré hradu síně, které podobné jsou velkým slujím, v jejichž temnu jako hvězdy hoří chvějné paprsky, když zachytí se
v hranolech nesmírných drahokamů, zasazených v začernalé stropy. Usadili Olgu, bílou labuť, poblíž ohně na dubový prestol,
klekli kolem, klonili se k zemi. Těžké dvéře teď se rozletěly, vešly děvy s poděšenou tváří, vešly ženy, bledé, uplakané;
Jedna nesla Igorovo dítě, zlatovlasé, s blankytnými očmi, Svatoslava, pozvedla jej k matce, ostatní pak tlumenými hlasy
zalkaly a trhaly svá roucha. Přistoupíce tázaly se děvy: „Bělolící Olgo, jasnozraká, otevři svá ústa, pověz, kněžno,
mešká choť tvůj v dálné, cizí zemi? Slaví dlouhé hody s bohatýry daleko za lesy, za horami?“ Olga zaúpěla, těžce klesla
hlava její v třesoucí se ruce. Zvolaly pak ženy takto s pláčem: „Běda! Mroucí tvoje oko hlásá neblahou nám zvěst, že siné hory
loučí na věky nás od Igora! Avšak mluv, ó bílá naše labuť, pověz nám, jak bledý smrti přízrak přiletěl a učinil tě vdovou.
Přišla neúprosná smrt jak žena žebrající chléb pro svoje děti? Nebo přišla jako chrabrý vojín, nebo vzala na se podobu snad
kupce, který z dálných končin chodí, honě za zlatem se neustále? Nemohla jsi odvrátiti osud?“ Vstane Olga s dubového stolce,
vrhne zlatý věnec v popel krbu, vryje bílé prsty v plavé vlasy. Výkřik bolný zavzní temnou síní, třikrát selže kněžně slovo na rtech,
stáhne křečovitě bílé hrdlo; posléz ale plyne mocným proudem, rozvlní se sír, vniká sluchem hluboce všem v rozechvělé duše:
„Kdyby kruté smrti temný přízrak nenasytný, osudný a kletý ve dvorec byl vešel v tvaru ženy shrbené a umořené hladem,
byla bych hned vystrojila hody, celý Kyjev zaplavila medem! Kdyby kruté smrti temný přízrak silnější než všechny řeky světa
ve dvorec byl vešel v tvaru reka, táhnoucího v dobrodružné boje, zlatou zbraní, pestře tkaným rouchem, byla by jej oděla má ruka.
Kdyby kruté smrti temný přízrak ve dvorec byl vešel s tváří kupce, který z dálí chodí v dál a hledá chtivě bohatství a drahé zboží –
byla bych jej přesytila zlatem, skrušila jej k zemi šedým stříbrem, perlami a tíží drahokamů! Byla bych snad odvrátila osud,
dadouc vše, krom toho, co mi vyrval bohů hněv neb závistivých běsů. Ale kruté smrti temný přízrak zrádně skryl se v lůno černých mraků,
letěl za Igorem širou plání letem ohromného bouře ptáka, náhle zatřepetal zhoubným křídlem, vyjel bleskem z valících se mračen,
zaťal spáry s děsuplným skřekem, vytrh’ duši z bílé reka hrudi. Zaduněla země mocným pádem, kolíbaly lesy šumné hlavy,
náhle postrašeny divým smíchem jásajících mužů v Korostěnu, v hrdém městě kletých reka vrahů. Bole můj, ó rosti vzhůru k nebi
jako hora, která zemi tíží, bole můj, ó sžírej jako oheň, jehož jícen celá města hltí. Zařvi hukem sbouřeného moře,
zavyj stádem nezkrocených vlků, jejichž vřavou temná noc se leká, zaduj vichrem, který lesy kácí! Zlom a znič mne, bídnou, sirou vdovu!“
Těmi slovy lkala Olga v síni veliké a temné, v kterou západ hasnoucí své rudé světlo házel. Těmi slovy lkala Olga v síni,
zalomila ruce, padla k zemi, zahalila tvář si v plavé vlasy. Přistoupila k Olze žena stará vysokého vzrůstu, nezlomená
tíží roků ni břemenem žití, přistoupila k Olze, promluvila: „Vzhledni, kněžno, držím Svatoslava, tvého syna, syna Igorova,
v náruči jak držela jsem tebe někdy na rukou tam v rodném kraji v Pskově, v starém hradě tvého otce, který jako ptačí hnízdo trčí
z ostružin, v těch velkých, vlhkých lesích, hnízdo omšené a tulné, kolem jehož vetché střechy celé mraky holubů a vlaštovek se nesou.
Vzhlédni, kněžno, nejsi osiřelá, dokud syn tvůj Svatoslav ti žije!“ Přistoupil pak k Olze Svěneld chrabrý, jehož sláva celým ruským krajem
jako hukot mocné řeky šumí: „Kněžno,“ pravil, „zvedni zlatý věnec, posaď jej na hrdou svoji hlavu, pomni, že jsi matkou svého lidu:
Neleží tam v širé pusté pláni v sněhu, v mlze za smutnými lesy Igor sám, též mnohým ruským mužům zapadla tam síla, štěstí, mladost
v bařiny, kde bludná světla skáčou. Jejich matkám, vdovám, malým dětem sluší tobě horké slzy stírat.“ Posléz přistoup’ ku zlomené Olze
bledý muž, jenž šel z končin řeckých, snivě zasvitlo mu temné oko: „Olgo,“ pravil, „podrobit se Bohu jedinou jest pravou cestou k blahu,
podrobit se tomu Bohu, vdovo, jehož slovo po měsíce hlásám, tobě, všem vám. Zapomnělas’, kněžno, srdce tvé jak mnohdy zachvělo se,
když o jeho mukách jsem ti mluvil?“ Vzpřímila se Olga, odvětila: „Nemluvte mi o tom, že jsem matkou, nemluvte mi o tom, že mám vládnout,
a ty, bledý muži z řeckých končin, nepřipomeň neznámého boha, který smír a odpuštění hlásá. Přede vším jsem Igorovou vdovou,
přede vším mi tane na paměti, pomsta že mi sluší neslýchaná, pomsta rovná Igorově slávě. Přede vším mi tane na paměti,
že mi sluší usmířiti duši Igorovu, který bez obřadu, beze žertvy zahrabán je v zemi. Povinnost tu až jsem vykonala,
přijďte zas a přineste mi dítě, budu mu pak matkou něžnou, věrnou. Povinnost tu až jsem vykonala, zvednu z popele zas zlatý věnec,
vsadím na skráň, chci pak slavně vládnout. Přijď pak též ty, muži z řeckých končin, připomeň mi neznámého boha, který smír a odpuštění káže –
otevru své srdce tvému hlasu!“ Osušila slzy, pokynula. Odešli a Olga stála sama poblíž okna, temná v šeré síni,
vysoká a hrdá jako sosna. Hvězd nebylo; nad sněhem rděla slední stopa slunce, které spělo k luhům drevanským, kde Igor ležel.
Olga zírala na rudou stopu; snivým hlasem, jako šelest větví lkala tiše, pak zas vzpřímila se, temným hlasem jako sosna v bouři
slibovala Igorovi pomstu.
Cookies on Poetry Cove