Já spočíval v trávě slunné hory,
když poledne zlatě táhlo bory
klid nesouc v lůně.
V dáli zmíraly větrů spory
tichým jak vzdechem, a z rudé kory
vanula vůně.
Pode mnou krajina sladce snila,
k nebesům zírala, světlo pila
nadšená žitím.
Tu duše má duši pochopila
dřímavé hmoty, jež se mnou nyla
mrákotným bytím.
Já hluboko v květy nořil čelo
a blahem tak se mi srdce chvělo,
jakoby v strety
milené bytosti letět chtělo,
a mocného cos mě k tomu mělo
v zem tisknout rety.
Šelestem travin a bzučením much
země v tom tiše mi zašeptla v sluch
výčitku jemně:
„Teď miluješ mne, až hvězdný však ruch
vzejde na nebi, zda ještě tvůj duch
vzpomene temně,
jak drahým jest můj kvetoucí luh?
„Pak volati budeš z hloubi svých tuh
k noci o křídla,
by nesla tě z prachu v zářící kruh
luznějších světů neb v měsíčných duh
tajemná zřídla!“
Já pohled’ na lesy, na modrých hor
čnějící čelo, na plující chor
bělavých mraků –
a uchvácen něhou, já na úkor
nadzemských snů, zvolal v šumící bor
se slzou v zraku:
„Ó vzejde doba, kdy budu dlíti
„na prahu hvězd, však vím, že pak zříti
„bude mi sladko
„v stranu, kde fantóm tvůj zeleně svítí,
„a budu toužit a budu nýti –
„po tobě, matko!“