Zelený vítěz. (V.)

Když hvězdy bledly v mlze úsvitu, vůz Kašin voli k řece přivlekli, a Kaša uviděla nad lesem zář velikou a dýmu černý sloup,

jímž ptáci míhali se lkající, a slyšela své sestry velký hlas, jak žalující v řeky temný šum své truchlé zvuky mísil pošmurně.

A Kaša vedla voly poslušné na známý brod, a řeka stříkala jí plné hrsti perel na pozdrav nad krásná kola, stříbrem kovaná

až do klína na roucho plynoucí. Na břehu Kaša s vozu skočila a našla sestru v šeré březině a s pláčem takto oslovila ji:

„Ó snivá Tetko, sestro milená, nechť žaloba má s tvojí pojí se, by ranní vítr v dáli spějící ji s žalobou tvou zanes’ v mračný kraj,

kde duše toho dlí, jejž vidím zde, ó žel, bez dechu ležet u ohně!“ „Já nelkám juž,“ jí na to Tetka dí. „Jest ještě druhý Vítěz Zelený,

s nímž jistě, neodvratně sejdu se. Rov letní travou kryté mohyly jest druhý onen Vítěz Zelený...“ Po tomto vzdechu kryje bledou tvář

na ňadra Kaši, tato zmuží se a líbajíc jí vlasy odpoví: „Buď klidná, sestro, duch můj hloubavý snad najde ještě lék pro bídu tvou...

Pojď, položíme tělo na můj vůz a zajedeme v svatý Vyšehrad. A nenajdu-li více prostředku, bych život opět vdechla jinochu

do sladkých rtů, jež tebe líbaly, pak upálíme v háji šumných lip na květokryté velké hranici, při zvuku zpěvu, v slávě veliké

to sladké jeho tělo, plné vnad, v němž bohatýrský bydlel někdy duch!“ A Tetka slovům jejím podrobí se poslušně, a nese tělo s ní

na Kašin vůz a kropí slzami po cestě k vozu hlavu jinocha, jež mrtvá na prsou jí spočívá... A sama usedla na Kašin vůz

a položila hlavu jeho v klín; před sluncem chránila ji vlnami svých dlouhých vlasů volně plynoucích. U nohou jeho Kaša seděla

a poháněla voly haluzí; a tichým hlasem, truchle znějícím po celou cestu s Tetkou střídavě zpěv starý, tajuplný zpívala,

zpěv plný touhy, tušení a slz... Tak vjely sestry v svatý Vyšehrad, když slunce k horám hlavu klonilo, a Libuša a moudrý Přemysl

ze zlatých síní spěchali jim vstříc a naslouchali zvěsti přesmutné, již Kaša hlásala jim o boji a smrti Zeleného Vítěze.

A bohatýři nesli mrtvolu v sad rostoucí nad ladnou Vltavou, kde Libuša ji hávem zeleným, v němž zlaté květy plály, oděla,

a přílbu s hvězdou zelenou mu dal, od prachu očistěnou, od krve, na krásnou hlavu, moudrý Přemysl a Kaša v ruku haluz květoucí

mu položila, kterou vítězil, než mračný osud mu ji z ruky vzal... A Tetka promluvila k němu tak: „Nuž tedy naposled juž pohlednu

na tvář, jež sluncem byla života a zdrojem hlubokých mých radostí. Nuž, stíne, vydej se na dalekou svou cestu k břehům neznámým, kde loď

na tebe čeká s chmurným veslařem. Zde vezmi daň, kterou jej zaplatíš...“ Tak končíc sňala Tetka drahokam, jejž Krok jí kolem šíje pověsil

co památku na starou otců vlast, a pustila jej s slzou poslední do dlaně Zeleného Vítěze... V tom vzkřikla Kaša hlasem jásavým:

„Ó sestro, šetři slzu palčivou, neb spása blíží se na Vyšehrad! Hle, příkrou cestou Bivoj kráčí sem, na hřbetě nese stvůru zabitou,

jež v hlavě perlu chová zázračnou. Tu perlu v ruce, vzkřísím jinocha, duch jeho z krajin mračných vrátí se, vždyť pouť ta možná duši člověka!

Což nepřitáhnou v tiché dědiny co jaro duše dětí zemřelých, by v tvaru modrolesklých vlaštovek svým sladkým štěbetáním rodiče

a bratry milující těšily? Mé slovo velké jest jak pohoří, a silnější než proudy řvoucích vod, a mohutnější nežli bohatýr!

Já promluvím, a couvne Morana!“ Tak zvolá Kaša s okem nadšeným a zvedá ruce k nebi vysoko, a z oka plane prudký oheň jí.

Než skončila, byl Bivoj v zahradě, a úžas jevil se na tváři všech, neb nebyl divý kanec zabitý, za uši silný Bivoj držel jej,

tak pevně vítěznýma rukama, že všechno jeho hrozné soptění a hromné řvaní marné zůstalo; teď k zemi tlačil tělo ohromné

tak mohutně, že kosti lámal mu. Zrak příšery jak zhoubný oheň plál, a pěna z tlamy v kusech lítala, a celý hrad se děsným hlasem chvěl,

jenž z hloubi hrdla kance vycházel. A Bivoj zvolá hlasem hromovým, by řvaní divé stvůry přehlušil: „Já slíbil duši vlastní, nikdy víc

že mečem v boji nezamávnu juž, a proto zvíře živé přináším.“ A Kaša vnoří obětní svůj nůž do hrdla divé stvůry hluboce

a káže kanci hlavu rozpoltit; a krev, jež proudem vyvalila se, se ukázala ryzím zlatem být, v to proměnila čarná perla ji...

A Kaša vezme perlu plující v tom rudém zlatě, rychle přistoupí pod lípu k Zelenému Vítězi, na bledé čelo perlu položí,

a šeptá ve vzduch slova tajemná... A všichni stojí tiše kolkolem, se srdcem tlukoucím a s napnutím na Kašu hledí, která ubledlá

se zrakem planoucím jak osyka se chvěje divým větrem schvácená... Však náhle úsměv na rtech zasvítí, a čarodějka v dívku spanilou

se změní zas, a hlasem přesladkým tak mluví k Tetce: „Hle, on žije zas!“ V tom okamžení Vítěz Zelený zrak otevře, a k Tetce spěchaje,

jež omdlévá mu polo v náručí, tak snivým hlasem tiše promluví: „Já opět žiju, avšak krátkým snem jak každé blaho, nový život jest.

Mne mocné slovo z věčné dřímoty sem povolalo zpět v ten slunný kraj, loď má se k světlým břehům vrátila z vod temných, které kolíbaly ji!

Mlh šerých příkrov, jenž mne halil juž, jest roztrhán, tak opět světlo zřím. Však žel, že vtlačila mi Morana na čelo polibek co pozdrav svůj,

jsemť nyní její syn, a povinnost a neodolatelná síla mne k ní poutá z doby, kde jsem ponořil své hledy v tajuplný její zrak...

Vždy krátký čas jen s tebou mohu dlít, má Tetko milená, pak opět zas na dlouhou dobu k matce vrátím se, k té velké, smutné, která srdce mé

na věky drží dlaní kamennou!... Já k tobě přijdu, Tetko, rok co rok, a se mnou přijdou květy, vlaštovky, a sladké lásky jasné večery,

a ptáků zpěv, a blaho milenců... Teď ale s tebou, smuten, loučím se; mne očekávej brzy v hradě svém!“ Po těchto slovech Vítěz Zelený,

se skály sešel k tiché Vltavě; tam v třtinách zlatá loď se houpala uprostřed hejna bílých labutí. A Tetka za ním tiše hleděla,

svým velkým, vlhkým zrakem nyjícím, a nesnažila se jej zdržeti. Bol krušil ji, jak kruší květinu dešť padající s burných oblaků,

a položila vnadnou hlavu svou na ňadra Libuše a tulila se k ní, jak dítě k matce tulí se... Do loďky used’ Vítěz Zelený,

a voda odnášela povlovně loď zlatou v šerou dál, a labutě se nad ní vznášely a plnily vzduch dlouhotáhlým zpěvem truchlivým.

Dokud jej vidět bylo, haluzí nad hlavou mával Vítěz Zelený, a sladká vesna, rychle mizící jak spěchající vody jasný proud,

na každém břehu zkvětla zázrakem... Když zmizel, vešla Tetka s Libušou v síň zlatou, naplněnou vůněmi, a bledá Tetka klesla v těžký sen,

nad nímž jak matka bděla Libuša... A zatím v sadě lípy šeptaly, a hvězdy vycházely nad nimi, a Kaša sama stála s Bivojem

pod oknem Libuše, kde vlaštovka si z jara hnízdo byla stavěla, a Bivoj pravil hlasem tlumeným: „Ó Kašo, věru, zde jak v Budči jest,

a opět chvěje srdce v hrudi se tou nejistotou, kterou cítil jsem, když o lásce jsem k tobě promluvil...“ A Kaša s slzou v oku odpoví:

„Ó muži podivný, a drahý mi, proč váháš připomenout mi můj slib? Což včera v lese ještě nepoznals, že srdce v prsou touhou mřelo mi,

bych vyznala, že láskou hlubokou tě dávno, dávno, vřele miluju? Což musím před tebou se pokořit a prosit tě, bys za ženu mne vzal?“

Tak Kaša zvolá, líc svou odvrátíc, a Bivoj zlatý věnec na hlavu jí rychle vsadí, který uvil sám a který v řasách svého roucha kryl,

a s jásotem ji vedl v šerý dům, a druhý den se hody slavily, a večer sedla Kaša s Bivojem na stříbrem okovaný, krásný vůz,

a bílí voli s rohy zlatými je vezli na Kazín, jenž uprostřed stál starých dubin, v kterých krahujci a havrani svá hnízda stavěli...

A mezi tím co svatý Vyšehrad zněl hovorem a zpěvem veselým při Bivojových hodech svatebních, tvář zahalenou v husté závoje

na koně svého Tetka usedla, a provázena snivou Libušou se brala podél řeky na Tetín. Tam žila osiřelá v samotě

a nepřestala nikdy, nikdy snít... Po celý rok na noční nebesa se dívala po hvězdě pátrajíc, jež zeleným svým leskem věštila

vždy příchod Zeleného Vítěze... Pak rozbřeskly se lesy v jeden květ, a Tetka vyšla z hradu v širý kraj, kde bloudila s Vítězem Zeleným,

do každé chatky nesouc vzácný dar, jenž pocházel z niv ráje zlatého... Když odešel pak Vítěz Zelený, a ona vracela se na Tetín,

tu zavítala opět do chatek, a sedala u krbů útulných, a lidem zlaté zvěsti hlásala o světech krásnějších, a o bozích...

A poněvadž zrak její stále dlel jen na hvězdách, když chotě čekala, a na květech, když s chotěm bloudila, stal jejích očí svit se svatým tak,

že v každém srdci jaro vykouzlil jen pouhým němým, vlhkým pohledem. A duše její byla plna snů o velkých pravdách, které tušit lze

jen tenkrát, když se zraky odvrátí od země kalu k nebes čistotě, a proto Tetka učila svůj lid, jak bohy ctít, a hádat vůli jich...