Zelený vítěz. (III.)

Tam v snivém světě stromů šumících žil blažen s Tetkou Vítěz Zelený; svět lidí pomalu jim z paměti jak upomínka mizel pradávná,

jež určitosti denně pozbývá. Zrak jeho byl jí vším, v něm hledala hvězd svaté plápolání, slunce svit, a hvězdy, slunce, byly drahé jí

jen proto, že jich obraz leskl se v tom jeho zraku, bez dna hlubokém. A jak ty hvězdy táhly po nebi, a slunce po blankytu kráčelo,

tak bez únavy Vítěz Zelený a snivá Tetka spolu chodili po horách, po dolinách od rána do padající noci posvátné.

A našli sobě v lesích stinnou skrýš, kol které bílé břízy chvěly se, a odkud řeku modrou viděli, jak z hvozdu spěla s písní šumivou,

jak v pláni zlatě v slunci dřímala, jak dále zas’ se k lesům vracela, stín jejich temný s touhou hledajíc... Tak oni s touhou sladkou hledali

vždy zase po svých cestách onu skrýš, kol které květy vůní dýchaly, a slavné zpěvy pěli slavíci. A v šeru tichých, vlahých večerů

krok divé zvěře ob čas zaduněl, a hlava zubra, losa, medvěda se objevila někdy v křovinách při praskajících větví lomozu.

Tu chvívala se Tetka leknutím a tulila svou strachem zbledlou líc na jeho hruď, a Vítěz Zelený svou čarnou větví pouze zamávl

a mžikem zaplašil jí nebezpéč. Pak zazářila vždycky její líc jak slunce tvář, když přelétl ji mrak, a zapomněla brzy na svůj strach,

a její smích zněl jako bublání vod stříbrných, pod mechem tekoucích... Tak míjel čas jim v sladkém blaženství, však jednou stalo se, že v poledne

na pouti své se octli u řeky, a Vítěz Zelený, tak Tetce děl: „Jak mrazný vítr jarním vane dnem, tak vane duší mou zlé tušení;

já cítím nepřítele přítomnost.“ Po těchto slovech stoupá na příkrý, nad stromy vyvýšený pahrbek a zírá zamyšleně v krajinu,

jež dříme v zlatém žáru poledne, a Tetka sama stojí u řeky a hledí na něj, jehož obrysy tak ryze noří se ze záplavy

dne hořícího světlem nádherným, a srdce její, jež se zachvělo při slovech jeho, plných tušení, se nyní plní pevnou jistotou,

že nemůže se zlo mu přiblížit. Vždyť plá tak tiše zlaté poledne, a sladká dřímota ty lesiny tak pevně jímá luzným náručím,

vždyť ani listem vánek nehraje, i ptáci mlčí v hnízdech na stromech, jen v modré dáli, v temných dubinách los říje silný, družku volaje,

a skály opakují ze sna jen to divé lásky divé vábení... A Tetka upírajíc zraky své na lepou, velkou muže postavu,

teď s hlavy sejme věnec zelený a propletený sněhem kaliny, a s úsměvem jej pustí do řeky, a štěstím záříc takto zašeptá:

„Ó, vodo modrá, v dáli spějící, buď věštkou srdci něhy plnému! Zde věnec můj, ó řeko hučící, na vlnách svých jej sladce kolíbej,

bych věděla, že takto lásky mé bez konce šťastný bude dlouhý běh!“ Tak šeptala, a voda sčeřila se náhle jako vírem divokým,

a vínek Tetčin v hloub se potopil. „Ó běda mně!“ tak Tetka zvolala, líc její bledne, srdce chvěje se, a dívka klesne slabá do trávy.

V tom zašuměla řeka podruhé, a z jejích vln se žena nořila, tak bledá jako sama Morana. Zrak její temný byl a divoký,

a z černých vlasů dštily krůpěje, a tekly jí jak slzy po tváři, na mokré roucho, dlouze plynoucí. „Kdo jsi?“ se Tetka táže vstávajíc,

a útrpností jata hlubokou, a žena blížíc se jí pomalu tak odpoví na její otázku: „Ty neznáš mne, však já tě poznávám,

ó Tetko, sestro světlé Libuše! Jsemť Nynva, Chrudošova zajatá a žena neblahá... Já slyšela o štěstí lásky tvé, já slyšela,

že v těchto lesích bloudíš blažená po boku Zeleného Vítěze... Však prchni! Nevidíš, že strachem mru?“ A klesla unavena do trávy,

zrak skrývajíc do proudu černých kštic. Když přistoupil k ní Vítěz Zelený, jenž s pahrbku zas’ k Tetce vrátil se, tu pozvedla své oči divoké,

v nichž velký bol se tajil tlumený, a takto, zasmušena, mluvila: „Na hradě chotě svého Chrudoše já smutný život trávím v myšlenkách

o pomstě, která vykonat mi jest na vražedníku otce Chobola, na lupiči mé dávné svobody, na muži, který matku neblahou

v ty tmavé lesy vyštval, v kterých smrt ji číhá z ruky lovců ukrutných... Tak sedím v koutě jako kamenná, o zkamenělé srdce brousím zbraň

své nenávisti skrytě práhnoucí. A proti mně, u krbu nad ohněm své svadlé ruce hřeje pramáti, jež posud žije reku Chrudoši.

Jak padlý sníh jí vlasy splývají na samou zem, a z očí plameny jí šlehají zpod hustých obočí tak příšerně, že pojímá mne mráz,

kdykoli plny záští zasvítí na moji tvář, zlou vůli čtouce v ní. A nikdy věďma slova nemluví, jen stále hrozí rukou kostnatou,

když probudí se z těžké dřímoty. Já myslila, že věďma němou jest, však před nedávnem, když jsem česala ty dlouhé její vlasy hřebenem

ze zářícího zlata zrobeným, tu náhle promluvila u ohně, a šerá síň se hlasem zachvěla jak z hloubi hrobu vycházejícím.

„Co dumáš, Chrudoši, vždy u okna,“ tak promluvila věďma příšerná, „proč stále kaboní se čelo tvé? Rci prostou pravdu, co ti srdce rve?“

A Chrudoš odvětil jí zasmušen: „Nač tážeš se? Nemůžeš pomoci! Já předu dumy své, a ty své sny, ty minulosti dávné náležíš,

mne činuplná vábí budoucnost.“ A věďma na to takto zaskuhrá: „Ó bloude, který tajiti mi chceš, co na čele ti čítám svraštěném!

Ty hyneš nenávistí bezmocnou, tvou duši tíží svatý Vyšehrad, a zlatých klasů velká jezera, jež bohatě se vlní po vlastech.

Ty Přemyslovo dílo zničil bys, ty Libušu bys zhubil pomstou svou, však nemáš síly dost a odvahy, – toť duma, kterou spřádáš na pořád!“

Tak mluvila, a chechtot zlovolný síň plnil zvuky, jimiž na hlavě se vlasy ježily, a Chrudoš vstal a mrštil po ní mečem; minul ji

a meč se zabod’ věďmě nad hlavou v zeď dubovou, a věďma povstala, a kletba těžká z úst jí letěla, jak z mraku letí všeničící blesk.

Pak sedla zas a dlouho mlčela, však na večer, když halil hustý stín síň celou v temno, náhle zbudila se věďma z dřímoty a pozvednouc

zrak k stropu, takto dutě skuhrala: „Vím o stvůře tak ničivé co smrt; ta zkazila by dílo Přemysla! Jest ukována v temnu, v podzemí

a skála doupě její zavírá. To bylo pokolení silnější, jež stvůru ve vězení spoutalo na břehu Mže v březině šeptavé.

Rek doby nynější jen dovede po staré ženě, polomrtvé juž, meč metat slabou rukou v šílenství.“ Tak věďma polohlasem skuhrala,

a Chrudoš blížil se jí pokorně a odprosil ji za svou prchlivost, a věďma naznačila místo mu, kde ode dávna kanec divoký

ve vlhkém brlohu je uvězněn, tvor děsný, pozůstatek zašlého juž světa, žijícího v pověstích. Po celu noc se spolu radili,

a ráno chopil Chrudoš břitký meč, sed’ na koně a dal mi těžký štít, a takto tvrdě ke mně promluvil: „Ty půjdeš se mnou, dcero Vlčice,

tvé bystré oko stezky najít zná ve hvozdě temném. Ženy povinnost jest sdílet s mužem každou nebezpéč. Když zahynu, nechť se mnou zemřeš též,

já nechci, aby úsměv jásavý ti tváří šleh’ při zprávě radostné o smrti mé. Já nechci, na hradě bys volna vládla muže vyvolíc,

jenž na mém místě bohat kázal by.“ Tak pravil muž, já mlčky kráčela pod tíží jeho štítu shrbená, a v mechu stezky lesem hledajíc.

Po celý den jsme takto chodili a k večeru jsme přišli v lůno skal nad řekou strmících, tam seskočil se svého koně, chvějícího se

po celém těle strachem, neboť juž k nám z podzemí se draly divoké a děsoplodné zvuky netvora. Teď našel Chrudoš balvan ohromný,

jenž uzavíral doupě tělesem svým šedým, hustým mechem porostlým, a jal se odválet jej silou vší... Pot řinul se mu s čela potoky,

a oči z důlků chtěly vypadnout, a žíly hrdla děsně naběhly, a chrapot jeho, vzdechy, sténání, v les šerý draly se a budily

tam v stínech k smrti smutnou ozvěnu. Teď zazněl dutý hrom, a se stráně se balvan řítil kruše cestou hvozd, a Chrudoš krváceje k zemi pad’

na bledou tvář, a stvůra ohromná jak blesk vylítla pouta trhajíc ze sluje, která zela před námi. Strach pojal mne tak velký, bezměrný,

že v les jsem prchla jako šílená; tam bloudila jsem dlouho hledajíc svou cestu marně, stále v domněnce, že po mé stopě kanec divoký

se žene; nyní ale vrací se mi chladná rozvaha, vždyť pravila přec věďma, že ten netvor ničící se v pole vrhne zlatě zářící,

by pokazil, co píle stvořila. Tím lesem najdu cestu k Motolu, kde dále dumat chci o pomstě své.“ Tak končí Nynva, kyne rukou jim

a zmizí v bříz zeleném soumraku. Na čele Zeleného Vítěze mrak visí, zvěstující těžkou bouř. „Ty slyšelas?“ se táže rozčilen,

„mne čeká s onou stvůrou velký boj. Já dovedu tě v Tetín, v pevný hrad, a vyjdu v širý kraj, bych vyhledal tu stvůru zlatá pole ničící.“

Než ještě Tetka ruce pozvedla, jež proti němu prosíc spínala, les zahřměl náhle krokem krušivým, a z křoví jako bleskonosná bouř

se divý kanec valil zuřivý. Hřbet jeho štětinami ježil se, kly blýskaly se pěnou krvavou, dým valil se mu z nozder oblakem,

a z očí sršel oheň plamenem... Mih’ kolem Tetky se jak vidina, na Zeleného vrh’ se Vítěze, a nastal boj, až země duněla.

Na Tetku padl úžas kamený, mhou viděla jen zápas obrovský, a země dunění, a lesa ston jak hučení se zdály velkých vod

v sluch její vnikající z daleka. Však náhle bylo ticho kolkolem, jen břízy lkaly modrým polednem, a v jejich stínu, v mechu zdupaném,

bled, v krvi ležel Vítěz Zelený, a rety jeho Tetce šeptaly: „Juž konec naší pouti radostné! Sen zlatý zapadá juž v černou noc.

Juž blíží se mi bledá Morana, teď ruky pozvedá, teď kyne mi... Ó slunce! Tetko! Lásko! Mladosti!“... A rety více nešeptají juž,

a běloskvoucí motýl vznáší se z nich v modrou výš, a lesy zahučí, a Tetka zvedá ruce zoufale, a mísí pláč svůj v temný řeky šum,

a takto volá šerem březiny: „Můj Vítězi, Zelený Vítězi, jak krutý jsi, že mne zde zanecháš v tom pustém lese, kde jak žežhule

bez konce žalovat chci samotě! Ó bozi, spějte s výšin blankytných, a vdechněte v ta bílá prsa dech, a vraťte světlo zrakům přesladkým!“

Tak žalovala Tetka v březině, a obrátila k nebi vlhký zrak, tu viděla, jak přízrak bělostný bříz korunami míhal se jak mha;

měl zlatovlasé panny podobu, na jejímž čele hvězda červená jak zora plála; úsměv ukrutný jí na rtech dlel, a vítr mrazivý

vál z celé její bledé bytosti... A Tetka zimnou pannu poznala, a zpomněla na smutné proroctví, jež plná záští z věže volala,

když odcházel jí Vítěz Zelený... A Tetka rozdělala veliký jak slunce jasný oheň v březině, a sedla lkajíc vedle mrtvoly

a pěla dumné písně vedle ní... Noc přiletla a zlaté hvězdy s ní, a mnohá, zpěvem Tetky dojmutá, se z kruhu jasných sester vytrhla

a spadla dolů v dumající les neb v řeku žalostivě šumící, a ozářenou ohněm Tetčiným... A plaché laňky z šera bílých bříz

na dívku zřely slzy roníce, a ptáci sedali jí do klína, a Tetka učila je smutnou zvěst o smrti Zeleného Vítěze

co píseň pěti lidským jazykem; a když pak zora krásně zářící se zjevila na chlumu modrých hor, tu rozlítli se sojky, špačkové,

a nesli v širé vlasti smutnou zvěst... A všechny lesy, všechny lučiny do žluta byly zvadly za tu noc...