Vím o bájném lese,
každý paprslek
kde se šerem třese
jako polibek.
Vím o jednom muži,
jenž tam putoval,
a pod planou růži
sen ho v náruč zval.
A v tom sladkém snění
jako hvězdný skvost,
červánků jak rdění
květ mu z srdce vzrost.
Vím o jedné duši,
která těkala
lesní tenkrát hluší,
kouzla spřádala.
Přilákána vůní
uzřela ten květ,
čarných očí sluní
úsměv jí přelet’!
S kořenem to kvítí
bujně vytrhla
a pak krutě v sítí
tůně zavrhla.
Trhla srdcem děsně
bolest... Zvěděl spáč,
veta že po vesně
žití, propuk’ v pláč.
Vím o pouští žhavé,
kam se potácel
a kde v noci tmavé
zvolna zkrvácel.