V Burgosu, v svém městě pyšném, v paláci svém král Alfonso seděl na trůnu a pravil rytířům svým oddaným:
„Příbuzný náš, Nuňez Lara, pán Biskaje, povstal v zpouře proti nám. Je silný, mocný, nastane boj těžký s ním.
Dokážiž teď, že zná konat povinnost svou, každý z vás.“ – Bylo ticho v síni skvělé, Garcia však de Padilla
postavil se před trůn, pravil: „Králi mocný, zdráv buď, pane! Povinnost bych svou moh’ konat, pomáhej mi milostivě!
Králi, chud jsem. Dej mi koně. Králi, chud jsem. Dej mi zbroj. Manem jsem Inana z Lary, který povstal proti tobě,
spěchám tedy v jeho pluky, povinnost svou bych konal, – obdařen tvou štědrostí.“ Strhl velký hluk se v síni,
celý dvůr se králův bouřil nad smělostí Garciovou; avšak kliden don Alfonso, kastilský tak pravil král:
„Ihned dejte Padillovi toledskou zbraň nejlepší mou, nejlepšího vyhledejte koně mu z mých andaluských,
sedlo skvělé granadské. Manem Garcia de Padilla Lary jest, pod jehož prapor volá teď ho povinnost.
S Bohem tedy, done Garcie! v zpouru jeď a bojuj chrabře proti nám, však uznej také, padneš-li mi v boji v ruce,
právo že mám účtovati! Hlavou svou zaplatíš věrnost k biskajskému buřiči.“ Garcia de Padilla řekl:
„Rytířem jsi dokonalým, přijmi dík můj. Králem štědrým, pane, jsi a spravedlivým. Hlavu mou si vezmeš, pane,
bude-li se Bohu líbit. Právo k tomu věru máš!“ – Řekl tak a vyjel z hradu, celý dvůr se králův bouřil,
klidně jen na trůnu zůstal velkodušný, spravedlivý Garciův štědrý nepřítel.
Cookies on Poetry Cove