Běd nových dlouhá řada začala tak opět v oné válce krvavé, jež věru všem se zdála bez konce! Jak těsně svíral císař Montalbán!
Hrad, jako útes z moře, z tábora čněl zachmuřen, a jako přívaly se vojska hnala v bouřích divokých vždy z rána hned a někdy v noci též
ku branám města, k hradbám, pod věže a Ajmonovým dětem naděje už v prsou zmírala, že vzejde kdy den míru pro ně, ticha, pokoje!
Tu Malgisovi zželelo se jich a krve prolité a pravil tak jim jednou na večer: „Ó přátelé, moc Karlova vás zcela udolá,
vy podlehnete, síla zvítězí nad právem svatým! Smutný je ten svět, ten lidí svět, a chtěl bych daleko zas v lesích žít a tichých samotách
svým myšlénkám, svým nadpozemským snům! Jak mohu ale tak vás zanechat? Já půjdu, ale dříve vykonám čin neslýchaný. Skončím náhle boj
ten krutý, který řádí pod hradem tak dlouho už. Já zítra povím vám, zda doufat na mou pomoc můžete, neb v nitru svém sám s sebou bojuji
a nevím, zdali jednat právo mám, tak jak mne nutí k tomu útrpnost.“ A odcházel hluboce zamyšlen a s nedůvěrou za ním hleděli
a s podivem. Jak mluvil záhadně! On ale v komnatu se uzavřel, tam celou noc jej mluvit slyšeli a hlasy jakés odpovídaly
mu jako šelest vánků ve stromech a jakés mlhy, bledé mátohy a neurčité stíny smykaly se jeho oknem v šerou komnatu
po luny paprscích. Po celou noc to trvalo a ráno bled a chor se Malgis zjevil v síni. Pravil tak: „Je rozhodnuto. Půjč mi Bajára,
můj Renalde! Tvá spása blízka je.“ Sed’ na koně a vyjel stranou tou, jež posud prosta byla nepřátel. – Sluj temná zela v lese, v její klín
se Malgis ponořil a Bajár s ním, a opět šepty ozývaly se tak tajůplné, opět mátohy tmou míhaly se v sluji, vyšel pak
i s koněm Malgis. Ale byl to on? A byl to Bajár? Oba změněni až k nepoznáni byli. Hnědý byl dřív bílý kůň a zdál se sesláblý,
jen pomalu se vlekl, klesala mu hlava, jak by unést nemohly tíž její nohy křivé, kulhavé! A Malgis zdál se starcem! Bílý vous
mu splýval na prsa a byly tak ty tmavé jeho oči zapadlé, že slepým zdál se! Vrásky bez počtu měl na tváři, a roztrhaný háv
kryl tělo jeho zhublé, chatrné, a chvějící se jako chorobou. Tak dojel do tábora císaře. – „Co hledáš zde?“ se hrubě ptali ho
a hlasem skuhravým jim odvětil: „Jsemť poutník, jenž se znaven navrací z těch míst, kde spasitel náš, Kristus, žil, a mluvit s císařem mi nutno jest.
Jen jemu svěřím, co mne vede sem.“ Ném zaslechl to, pravil: „Příteli, až na večer tě, chceš-li povedu v stan císařův; dřív nelze mluvit s ním.
Jsi hladov? Dám ti jíst a pít ti dám, když trápí žízeň tě.“ „Chci pouze spát,“ řek’ slabě Malgis, „pít však nebudu ni jísti dřív, než s králem promluvím.
Tak jednati mě slavný nutí slib.“ Tu nechali jej tedy spočívat a Malgis spal a v šeru večerním pak bloudil táborem a vešel v stan,
kde seděl Ožier a bylo s ním tam přátel mnoho. Pili vespolek a vidouce teď toho poutníka, jenž z dálné Palestýny přicházel,
číš hned mu podali, již nepřijal, pak tázali se ho, co uviděl na pouti své a co byl uslyšel. A Malgis řekl: „Mnoho zvěděl jsem,
co víře nepodobné zdálo se, však ze všeho mně nejvíc poutalo, co o Karlu se, králi, mluvilo a jeho cestě v ony končiny
a v Cařihrad. Sám píseň složil jsem o oné výpravě. Je libo vám, pak zazpívám ji. Mnohý z vás byl též tam s Karlem zajisté. Nuž rcete mi,
zda pravda vše, co hlásá píseň má.“ To řekl Malgis hlasem skuhravým, když ale harfu Ožier podal mu a zvolal: „Starče, nuže, zpívej nám,“
tu čarokrásným stal se jeho hlas a zasáh’ v struny, které zazněly jak ptačí klokot a pak zazpíval svou píseň, jejíž obsah tento byl:
„Buď, pánové, Bůh přítelem vám všem, vám, kteří sluch mi nakloňujete a se mnou chvalte jej, jenž slávy král, na kříži muka pro nás podstoupil!
On mečům vašim dává vítězství, kéž písni moji vzlet a sílu dá! O Karlu pěji, králi Francie, jenž sem vás ved’, dobývat Montalban.
Den krásný byl, když jednou s dvorem svým šel v opatství svatého Diviše, by přítomen byl v slávě královské mši svaté, kterou sloužil Turpin sám,
ne v šedém chrámě, ale v zahradě pod stromy šumícími. Zpívali tam drobní ptáci sladce, tichounce, a modrý dým se nesl kadidla
až k bílým oblakům od oltáře, jenž zlatě skvěl se v šeru zeleném. Král na hlavě měl z perel korunu, meč po boku měl zlatý, z nachu plášť
mu k nohám spěl a jasně slunce dvě, pod čelem zraky jeho hořely. Teď znamenal se křížem, poklekl a kolem stáli jeho rekové
a klaněli se Bohu. Olivier byl opodál pod vonnou olivou a vedle něho cizí rytíř stál, jenž do Paříže přišel z daleka
a Jafetem se z Palmy jmenoval. A po mši Olivier tak pravil mu: „Rci, mnohý už jsi viděl cizí kraj a králů mnoho, viděl’s v žití však
a v širém světě muže, který by tak bohatýrsky hleděl nebi v tvář, jak císař Karel? Viděl’s v žití svém kdy čelo, které tak by korunu
nést dovedlo, jak čelo Karlovo?“ Tu Jafet z Palmy řekl s úsměvem: „Tak mluví nezkušené jinošství, znám krále většího, než král je váš,
znám krále, jehož důstojenství jest nad důstojenství toho krále zde jak světlo dne nad bledé svítání. Mrav jeho rytířský nad Karlův mrav,
jak zlato nad stříbro.“ Tak Jafet děl a Olivier se v temno červenal, neb mnoho kolem stálo rytířů a slyšeli též paladýnové
řeč cizincovu. Zvolal Olivier: „Při živém Bohu, tedy pověz mi, kdo jest ten král? Mluv, abych nemyslil, že pouze snižovati Karla chtěl’s?“
Však Jafet tvrdošijně odpíral a živá tedy hádka povstala a povyk velký, tak že Karel sám vše uslyšel a přistoup’ s úsměvem
a pravil Jafetu: Můj rytíři, a z dáli poutníku, ty hoste náš, rci jméno toho krále, půjdu tam, kde stojí jeho trůn, a pravda-li,
že pevněji je v ruce jeho kříž, než v ruce mé, a větší křesťanství že prospěch kyne z jeho vůdcovství než z vlády mé, tu rád se pokořím
před mužem tím a budu jeho man! Však byla-li tvá řeč jen strojena chceš-li pouze ponížiti nás, pak věru, zasloužil bys, muži, trest!
Ne k vůli mně, však k vůli Francii, té sladké vlasti, která korunu a žezlo svěřila mně v důvěře.“ Plach klopil oči Jafet, zmateně
pak pravil takto: „Velký císaři, já přiznávám, že planě mluvil jsem! Král, jehož míním, pravda, bohatší jest tebe o mnoho a nádhera
je větší v jeho domě, bohatýr však není jako ty. Ó, promiň mi! Co činit mám, bych chybu napravil?“ „Nic,“ řekl Karel, „pouze pověz nám,
o kterém mluvíš králi. Navštívím jej s paladýny svými. Soudit pak sám každý může z nich, jak dalece jsi pravdu děl. Neb v duších zbudil’s jim,
to vidím zřejmě, nedůvěru již.“ Klek’ Jafet z Palmy a tak promluvil: „Své čelo vyjasni a promiň mi. Král, o němž mluvím, Hugon Silný jest,
král Grécie a císař Východu. Je slavné jeho město Cařihrad. Jest podnož jeho velká Persie, kde růže kvetou vonné celý rok
a nebe svítí jako z démantu, když vzejde noc. A Kappadocie ho poslouchá, jež leží na moři, v němž nohy koupá své, a spočívá
jí hlava s diademem z bílých měst na břehu Efratu, jenž jedna jest z těch velkých řek, jež miluje sám Bůh, neb tekou z ráje, v němž kdys Adam žil.“
Tak pravil Jafet. Karel usmál se a zvedl jej a řekl: „Zbudil jsi v mých prsou touhu, milý hoste náš, ty kraje vidět! Jsou jak pohádka!
Mha modrá halí je a láká cos mne neznámého v divný jejich taj! Nuž, půjdu na návštěvu v Cařihrad!“ A všickni přítomní hned zvolali:
„Kéž s tebou smíme, králi, v dálavu!“ Však císař mlčel, skončil modlitbu, z níž hádka Oliviera s Jafetem jej vyrušila, sedl na koně
a do Paříže ihned vrátil se. Tam ale pravil paladýnům svým: „Nuž, na pouť se mnou! Meškat nebudu. Hned zítra z rána dám se na cestu.
Do svaté země nejdřív poplujem’, kde Kristův hrob, tam pomodlíme se a teprv pak pojedem’ v Cařihrad.“ Všech zmocnilo se velké nadšení,
a slunce, vstávající druhý den, je vidělo, jak pěšky kráčeli. Šat jejich prostý byl a pokora jim sídlila na čelech. Šli a šli,
až moře dosáhli, tam vzala loď je v stinný klín a valem šumícím je nesla k břehům syrským. Vystoupli a zase pěšky dále brali se
a šli a šli, až jednou spatřili na modrém nebi město strmící, nad kterým záře plála posvátná a kolem něhož palmy houpaly
své pyšné hlavy. Karel ruku zved’ a řekl tiše: „Hle! Jerusalem!“ Tu padli všichni na tvář v modlitbě a čelem země dotýkali se
a zvolali: „Buď chválen Hospodin!“ A zraky měli vlhké. Povstali a za ruce se jali, kráčeli a vešli v město. Všecko divilo
se mužům podivným. Zdál každý z nich se obrem být, a čelem přesáhal je Karel ještě všechny. Bílý vous jak hlohu květ mu plynul na prsa
a oči jeho jasně svítily, jak hvězdy z démantu. A mimoděk jim všude ustoupili v ulicích, a kudy šli, tam stromy šuměly
jež rostly před domy, a kudy šli, se muži klonili a kudy šli, se děti na ně sladce usmály. A přišli takto před dům z basaltu,
jenž chmurně na náměstí díval se, kde tráva kvetla. S domem spojen tím byl šedý, starý kostel veliký, jenž lidu prázden, stínu plný byl;
les byl to sloupů, klenbu nesoucí jak nebe modrou, krytou hvězdami. V ten kostel vešel s paladýny král. – Tam oltář stál, na kterém první mši
Bůh sloužil sám, neb oltář ten byl stůl, při kterém jedl Kristus na večer se svými apoštoly naposled, než Jidáš zradil jej, než v ruce pad’
svých vrahů rouhavých. Před stolem tím pak stála hrubá židle, přikrytá však zlatou látkou, dvanáct podobných jí stálo podél zdí. Když vešel král
a oltáři se blížil, klonila se náhle před ním židle pokrytá a Karel znaven na ni usedl a paladýni na ty ostatní.
Král netušil, že sedí na židli, na které při poslední večeři sám Pán náš seděl, nikdo od těch dob jí neužíval, nikdo nesedne
už na ni více v konec věků všech! Král netušil, a paladýnové. též nevěděli, že na židlích těch, kde spočívali, apoštolové
kol stolu sedali, kde lámal chléb a víno podával jim Kristus Pán. Stín hluboký byl v prázdném kostele, zář ale bílá jako úsvitu
na Karla dštila dolů s klenutí, kde míhala se křídla andělů a jakýs zpěv jak dálných zvonů zvuk se nesl budovou, a udiven
jej slyšel bratr jeden řeholní, jenž v sakristii meškal, odhrnul hned clonu u vchodu, jenž vedl v chrám, a zjevil na prahu se. V podivu
pak zíral na to, co mu zjevil zrak. Kdo byl ten muž ten velký, přesmělý, jenž na té židli svaté usedl? Zář krásnější než ta, jež se stropu
mu dštila na čelo, se linula mu ode rtů, jež tichou modlitbu v stín šeptaly, a velkost taková na smědé tváři psána byla mu,
na tváři klonící se v pokoře, že mnichu bylo úzko, zachvěl se, a přece jej to táhlo mocně tam, k těm divným obrům, jejichž jasný zrak
se usmíval jak nebe azurné. Krok učinil a chtěl už promluvit, v tom pohled’ na něj Karel. Majestát těch očí zmátl mnicha ale tak,
že málem padl. Zas se osmělil, chtěl blížit se, však náhle bál se zas, zpět v sakristii prchal, oddychal, pak ale letěl do vnitř kláštera
po schodech vzhůru strmých, mramorných a zastavil se teprv bez dechu na prahu kobky, v které v tento den svou konal patriarcha pobožnost.
Mnich na něj volal: „Patriarcho, slyš, ty svatým jsi a jest Jerusalem u nohou tvých, jsi jeho pastýřem, a k vůli tobě vešel v tento dům
Bůh otec sám, a apoštolové jej provázejí. Ty mi nevěříš? Nuž, se mnou pojď! Tam dole v kostele těch dvanáct sedí, a ten třináctý
je velký tak, že mráz mi tělem jde!“ A patriarcha šel. Když zjevil se ve stínu kostela, hned Karel vstal a hluboce se před ním poklonil
a jako on, též paladýnové. Hluk židlí duněl v prázdném kostele, a patriarcha v rouše sněhovém o dlouhou berlu podpíraje se,
tak řekl tiše: „Muži obrovští, kdož jste a proč jste vešli v tento chrám? Na rouchách vašich prach a z daleka as vážili jste cestu v tuto zem?“
A odpověděl Karel, mírniv hlas, by nehřměl příliš v tichu posvátném: „My vešli v chrám, abychom se modlili a k vůli odpočinku sedli jsme,
neb, jak jsi pravil, z dáli putujem’. Zem, která zrodila nás, pane můj, jest Francie. Mé jméno Karel jest a královskou dal v úděl korunu
a císařskou mi Bůh. Snad slyšel jsi už o mně mluviti a o činech, jež paladýni moji konali? Zde stojí kolem mne. To Roland jest,
ten plavý jinoch, a to Olivier. Kříž proti pohanům vždy hájíme.“ Tu patriarcha v duši zajásal, blesk radosti mu vyšleh’ ze zraků
a pravil: „Vítej, Karle císaři! Sám Bůh tě posílá, neb temná noc se valí na křesťanství! Štítem buď a kříži pavézou! Ó, uchraň nás!
Ó, ty nás spasíš! Sen mi zjevil to, jejž snil jsem v této noci. Viděl jsem, jak anděl stál zde pod tím klenutím a ukázal mi muže olbříma
ve zbroji zlaté, s bílou korouhví a pravil: Ejhle! To jest pomoc tvá! Tvář když teď vidím, velký králi, tvou, tu poznávám ten ze sna mého zjev!
Ty nevíš, že jsi seděl na židli, na které jednou Kristus spočíval! Nad všechny krále povýšil tak Bůh tě, pane můj, a patriarcha já,
zde toho města, jež jest nejsvětší na celé zemi, jménem Kristovým tě štítem zovu, hlavou křesťanstva!“ A Karel objal jej a polibek
si vtiskli bratrství. A vedl pak své hosti patriarcha do kaple, jež drahokamy celá hořela, by ukázal jim svaté ostatky,
jež klášter choval. Nejvzácnější z nich ve skříni zlaté byla koruna, ta svatá z trní, kterou ráje král na skráni nesl, když jej trýznili.
Teď patriarcha skříň tu otevřel a všickni padli na tvář do prachu: Ze skříně sladká vůně stoupala, tak sladká, že se zdálo přítomným,
že v ráji jsou, a ejhle, se stropu, kde jiskřilo se tisíc koruntů, při svitu dýmajících voskovic se rosa lila, jasná, zázračná,
a v okamžiku z trní koruna se bílým květem kryla přehojným, a patriarcha pravil Karlovi: „Svou rukavici naplň kvězdami,
jež trní vydalo, a odnes je v svou drahou zem, do sladké Francie!“ A císař činil, co mu radil kněz, a mezi tím se libý vánek zdvih’,
vzal jeden z bílých květů přesvatých, nes’ vzhůru jej a pak jej upustil do plavých vlasů Olivierových, jenž ze všech nejvroucnější modlitbu
v té chvíli v srdci měl, jež čisté tak jak lilie letní. Vězel tam ten květ tak prvně jako perla v prstenu, a sladká zář se z něho linula
po celé tváři bohatýrovi a podoben byl takto anděli. – Skříň zlatou patriarcha zavřel zas a nyní vedl hosti svoje v dům.
Jen málo dní však Karel zůstal tam, šel k hrobu svatému se pomodlit a na to k Cařihradu vydal se na cestu Asií a pravil tak,
když s patriarchou vřele loučil se: „Můj drahý bratře, slyš mou přísahu! Já vyrvu Hispanii pohanům a kříži vrátím ji! Bůh slyšel mě!“
A jásot nesmírný se zmocňoval při těchto slovech paladýnů všech a Roland zářil nejvíc radostí a všickni s palem větve lámali
a mávajíce jimi, zvolali: „Bůh s námi buď, Bůh dejž nám vítězství!“ Tak Karel s městem svatým loučil se a na cestu se vydal v Cařihrad. –
Po namáhavé pouti pouštěmi, kde šelmy vyly, divý bydlil lid, po namáhavé pouti horami a údolími s množstvím bílých měst,
po dobrodružstvích mnohých konečně se z rána jednou zjevil Cařihrad se svými kostely a věžemi, jak křídla bílými, na obzoru,
jenž růžový byl zlatem projasněn. U modrých vod se město slunilo a sady, háje, vonné zahrady pás širý, svěží kolem tvořily,
a divili se velmi poutníci té nikdy nevídané nádheře. Tak stáli dlouho v němém obdivu, až Karel znamení dal k pochodu.
Teď vešli v šerý z palem krásných les, kde v stínu stromů kvetlo na tisíc, ba na sta tisíc růží, všude zpěv se slavíků a drozdů ozýval
a flétny zněly všude ze skrytu, a chvějné vzdechy stříbrozvukých strun. Zdál rájem se ten libovoný háj a oživen byl, neboť míhaly
se mezi kmeny mnohé postavy, na sta se procházelo rytířů pod šumným stromovím a zlata blesk plál z jejich rouch, a mnohý po boku
měl dívku krásy skvělé nad míru, a mužové i ženy dívali se udiveně na ty poutníky, krok zastavili, oči stínili
a tázali se: odkud obrové ti putují a kde že jejich cíl? A Karel stále jen zas tázal se: „Kde král je váš, jejž Silným zovete?“
A mlčky ukázali k východu a dále bral se císař s družinou. Tak posléz přišli k velké mýtině, kde krále uviděli konečně:
byl oděn v šarlat, vínek z opálu mu hořel v temných vlasech nádherně, na stolci seděl, který koně dva jako mléko bílí, kroku stejného
tak mezi sebou nesli dovedně, že sotva sebou hnul, a Hugon král tak sedě, klidně řídil zlatý pluh, jímž oral pole. Vůně stoupala
z hrud brunátných a palmy šuměly na lemu lesa, sílajíce stín na sluncem ozářenou, teplou zem. Tu Karel podivil se velice
a kvapným krokem králi blížil se a pozdravil jej. Král mu děkoval a s obdivem se díval na muže, jenž velký, silný, majestátu pln
stál náhle před ním, zraky těkaly pak zvědavě od Karla k hrdinům, již stáli za císařem, posléz král tak tázal se: „Rci, muži podivný,
kdo jsi, a kdo ti tvoji druzi jsou? Snad vydala vás temná z lůna zem? Jste jak ty skály, které rostou z ní!“ A Karel na to: „Císař Západu
před tebou stojí, vládce Východu! Jsemť Karel, a to Roland, Olivier a chrabří moji paladýnové. Snad o nás slyšel jsi už mluviti?“
Král Hugon přestal ihned orati a vítal Karla, který pravil mu: „Jak podivné, že sám jsi oráčem, že ruka, mocné žezlo držící,
též rádlo vede!“ Král se usmál však a pravil: „V polodivé zemi tvé jest síla vším, a proto znamením jest jejím meč. My milujeme mír
a sladké jeho plody, proto pluh jest naší zemi zlatým znamením.“ Tak řekl král, na tváři dvořanů kol stojících se úsměv jevil též,
v němž pohrdání ale krylo se a Olivier a Roland, císař sám se červenali studem. Karel děl: „Tvá ústa přetékají sladkostí,
přec něco v slovech tvých, co raní nás, ač nevím, jak to nazvat... Prostí jsme. Pluh u nás doma je jen železný, jak naše meče. Zlata najdeš však
ve srdcích mužů franckých. To mi věř. Snad sladké plody míru do klína by nepadaly vám bez drsnosti, jež na západu čelí pohanům.“
Teď opět král se lehce zapálil a hleděl přísně na své dvořanstvo, pak za ruku jal Karla, pravě tak: „To nechtěj Bůh, bych hosta urazil!
Pojď nyní v dům můj, blíž se poznáme a mraku mezi námi nebude!“ – Tak tedy šli a nový čekal div na bohatýry, dům když viděli.
U moře stál a celý vystaven byl z mramoru nad sněhy čistšího. Síň, v kterou král je vedl, ohromná, sto měla sloupů, mramorný to les
byl bílý jako pěna mořských vln, a klenutí na sloupech modralo se oblakem z azurných jemných žil a celé bylo květy pokryto
a ptáky stříbrnými, sypaly se perle z květů, ptákům hořely však rubínové oči ve hlavách. Kol sloupů zlatí hadi vinuli
svá lesklá těla, každá hlavice však ozdobena byla sochami dvou hrajících si dětí ze zlata a bledé mědi. K ústům tlačily
ty smavé děti trouby ze sloni, a vál-li vítr k domu od moře, tu vycházely zvuky z nástrojů a pojily se v souzvuk přesladký.
V té síni stály stolce ze zlata a purpurové clony visely u dveří všude, zlatem protkané a s lemem z drahokamů kmitavých.
Síň byla plna mladých rytířů, jimž pláště z nachu s ramen plynuly, a Karlovi a jeho družině se zdálo, že jsou v domě žebráky.
Teď bylo hudby slyšet posvátné, mše končila se právě v paláci a náhle zlaté dvéře rozlítly se dokořán a ejhle, královna
šla z kostela a dcera její s ní. Ta dívka byla krasší nad hvězdu, a bílá jak ta vonná lilie, již v ruce měla, vlasy jako noc
se temnily nad pyšným čelem jí, a oči jak dva černé démanty v tmě dlouhých řas jí luzně zářily. Jak mladý topol byla ztepilá
a roucho stříbrotkané jímalo svit jako luny těla souměrnost, a závoj jako oblak plynul jí až k nohám s hlavy, na níž diadém
se skvěl jak věnec z bledých paprsků. A vedle ní šla krásná její máť, o zlatou berlu podpírajíc se, a požár jejích purpurových rouch
co růže házel rudý odlesk svůj na bílou tvář, na roucha stříbrohlav té divukrásné dívky královské, jež po boku jí tiše kráčela.
Teď vešly v síň a s nimi družina děv růžím podobných, a Olivier, když zahléd’ dceru krále Hugona, zbled’ nejdříve, pak zaplál purpurem
a zašeptal: „Ty Bože na nebi, to tvého tvorstva jesti koruna! Ty svět jsi stvořil, ale stvořiv ji div nejkrásnější svůj jsi vykonal!“
Tak pravil rek si v skrytě duše své. Král Hugon ale zvolal: „Královno, hle, jaký v dům tvůj přišel drahý host. toť Karel jest, toť císař Západu,
a paladýni jeho přišli s ním. Jsou hladovi, a protož k stolu veď je neodkladně. Přišli z daleka.“ A královna je chladně vítala,
neb zdáli se jí býti nuznými, však zvala je, a k stolu zasedli. – Stůl zlatý byl, nádoby z křišťálu a z jantaru a všude zázračné
se květy pestřily a linula z nich těžká vůně v síně stín a chlad a okny moře modře svítilo. Šum jeho slyšet bylo, zároveň
s ním hudba snivá, plná lahody se nesla jako z oblak, na římse pod samým stropem hrál to jinochů sbor četný, plavovlasých, spanilých
a bíle oděných, jak andělů. Na zlatých mísách nesli panoši tu zvěřinu, tu pávy pečené, tam ovoce a z nádob jiskřících
se smaragdy a zlatem, vonný med a řecká vína lili hostům v číš. Však sotva rtoma dotek’ Olivier se nápojů a krmě, jeho zrak
se obracel jen stále na místo, kde seděla na stolci ze sloni a stříbra dcera krále Hugona, tak bílá a tak tichá jako květ.
Kdykoli zraky její potkaly se s jeho hledem snivým, sklopila vždy oči své, a pýcha jevila se na tom čele bílém jako sníh.
A Olivieru smutně bylo tak a v srdci svém si pravil: „Bože můj, je v tom, co cítím, hřích? Pak trestem je ta tichá její, němá pohrda!
Pak ale modlitba jest hříchem též a klanění se svatým obrazům? Vždyť před ní kořím se jen z daleka, a její sladkosti tak vzdávám hold
jak vyvoleným, jasným světicím.“ Tak pravil si a hlavu klonil níž a nevýslovná něha svítala mu ze zraků, a onen bílý květ,
jenž z trnové vytryskl koruny a posud v plavých jeho vlasech tkvěl, svit přeluzný mu rozlil po tváři, a Helena, dceř krále Hugona,
v té chvíli zřela na něj růžemi, jež před ní stály v zlaté nádobě, a hluboké cítila dojmutí a řekla si: „Proč cos jak leknutí
se mého srdce nyní doteklo? Mrav těchto mužů není hladký tak jak oněch, které vidím denně zde, a s odporem jsem k stolu sedala.
Ten ale, jehož oči plné snů mi jasné nebe připomínají, je spanilý, a síla olbřímá, již hlásí zřejmě jeho postava,
přec není surová! Ó, dívčí hled dlí v azuru těch očí! Krásný jest! A jakýs dlí mu smutek na tváři jak truchlé budoucnosti věštní stín!
O bože můj, jest rekem, stálý boj jest jeho úkolem, snad hrozí smrt mu v květu mládí? Oči blankytné snad brzy skryje tma a shasne svit
ten plný něhy, plný snivosti? – A Helena se mocně zachvěla a hlava její v bledém umdlení se zpět na lenoch židle chýlila,
jenž, stříbrný, kol temných vlasů jí jak záře svítil. Lek’ se Olivier a k srdci sáhl si a zašeptal: „Je v pravdě světice, teď vzplála jí
kol hlavy aureola!... Znamená to náhlé, lehké její zblednutí, že její zjev se chystá k zmizení a k návratu do zahrad édenských?
Ty blažená! ó odpusť mi můj hřích! Syn prachu, po tvé lásce žíznil jsem! Jak poutník, který klečí před sochou, má duše nyní leží před tebou
a prosí: Smiluj se! Ach usměj se jen zrakem na mě, abych tušit moh’ o sladkosti, již v sobě chová ráj! Ó usměj se, a vědět budu tak,
že prominula jsi mé smělosti!“ A Helena ten pohyb viděla, jak Olivier si náhle k srdci sáh’, a srdcem jejím sladký záchvěv šel
a zorou zaplál její obličej. Tu polil Oliviera také var a jako ona zmaten sklopil zrak, v tom ale královna a její choť
od stolu vstali, konec kvasu byl a vyšla ze síně též Helena, a Olivieru takto zdálo se, že zašla hvězda v šerý mraků klín. –
Když večer na nivu a na moře se skláněl šerý, nový byl zas kvas, však při něm nebylo už královny ni její dcery, a když přišla noc,
král Hugon sám ved’ Karla v komnatu, kde spáti měl i jeho družina. Síň byla vystavena z porfyru a ozdobena květy ze zlata
a korunt modrý visel se stropu a svítil jako luna v úplňku. V tom sladkošerém, snivém přísvitu se dvanáct lůžek z kovu kmitalo
a uprostřed té síně třinácté se budovalo, celé z křišťálu, ze zlata, ze smalty a baldachýn se vznášel nad ním, celý z hedbávu
a clony stříbrotkané splývaly až na podlahu z jemných mozaik. To lože určil Hugon pro Karla, pro paladýny pak ta ostatní.
Na stole stálo v zlaté nádobě jak křišťál jasné víno cyperské, a než si lehli paladýnové, kol toho stolu sedli, nalili
do číší vína, které k veselí je rozjařilo, k smíchu, k hovoru. Král Hugon ale pravil na chodbě tak svému důvěrníku: „Kdož to ví,
co Karla vedlo sem, co hledají ti obrové z těch lesů mrákavých zde v slunném kraji? Vmísil do vína jsem nápoj, který jazyk rozváže,
a brzy budou o tom mluviti, co nejhloub na dně duší ukryli. Buď na stráži a vše, co uslyšíš, mi věrně pověz.“ Takto mluvil král
a v nitro komnat vzdaloval se svých, však jeho důvěrník jak šerý stín se vloudil v síň, kde Karel posud bděl a s družinou svou seděl za stolem,
a sluha králův tiše schoval se v sloup dutý, stříbrný, jichž stály dva u dveří kovových, a uměle ty sloupy byly prolamovány
a možno snadně bylo sluhovi vše slyšeti a vidět, cokoli se v síni dálo, co se mluvilo. – Špeh takto skrytý slyšel za chvíli,
jak jeden z paladýnů pravil tak: „To víře, věru, není podobné, co nádhery je v městě, v paláci! Však pýcha lidí krále Hugona
je taková, že těžko snášet ji! Kéž pouhým hostem císař není zde, kéž chtěl by dobývati Cařihrad! Dav rytířů by bělorukých těch
a nachopláštích prchal před námi, jak plevy před vichrem!“ Tu zasmál se na konci stolu Karel, v sloupu však se zachvěl skrytý sluha Hugonův.
Než Karel pravil: „Příliš pohrdy je v slovech tvých! Je Hugon mocný král a statečni zajisté rytíři jsou cařihradští. Pověz, Rolande,
co tobě zdá se.“ Roland zasmál se a odvětil: „Můj ujče, připouštím, snad statečni jsou, avšak přes příliš se vypíná z nich každý. Přiznávám,
že měl jsem chuti polekati je v tom sladkém jejich, ptačím švitoru, když jako na zvěř na nás hleděli! Mne vábilo to zahřmít mocí vší
do svého rohu, byl by olifant můj drahý ze stříbra a ze sloni tak zahučel, že dvéře paláce a okna by se byly zatřásly
a zotvíraly, a že s ramenou by pláště z nachu byly padaly těm krásným pánům, a že ve vzduchu by vlasy jejich byly zavály,
jak hřívy koňů, tryskem letících.“ Smích ozval se a zvolal Ožier, Dán hrdý, bohatýrský: „Při sám Bůh, já stejně s tebou cítím, Rolande!
Krev ve mně vzkypěla, když s pohrdou na naši prostotu se dívali! Co do toho nám, že jsou bohatší? Je pýcha zlata ze všech nejhorší
a v tupém mozku pouze má svůj zdroj! Jen to mě zdrželo, že hostmi jsme zde v tomto domě, jinak, na svou čest, bych rád byl objal onen velký sloup,
na jehož hlavě domu klenutí se všechna sbíhají, a byl bych jím tak mocně trhl, že by celý dům v rum byl se sesul. Nepřátele své
tak Samson někdy v trosky pochoval, není slabší jeho, rámě mé!“ „Jsi divoký,“ řek’ Karel, „jako bouř! Jak skaboněno čelo tvoje jest!
Můj Olivier, hle, ten je mírnější, je moudrý vždy a dobrý. Pověz nám, kde bloudí právě tvoje myšlénky? Ty zardíváš se, vzdycháš, co to jest?
Nuž, dítě snivé, přikazuju ti, bys řekl nám, o čem jsi rozjímal.“ Však mlčel Olivier a klopil zrak, a Karel pravil: „Nenávidíš též
to celé plémě v slunné zemi té jak Ožier?“ „Ne,“ pravil Olivier. A Roland smál se: „Kdyby Hugon král tě slyšel, zajisté by odměnil
tě bohatě za tiché toto „ne“.“ A s úsměvem řek’ císař: „Kdyby král ti řekl, abys ze všech pokladů, jež chová jeho dům, ten vybral si,
jenž nejvzácnějším ze všech se ti zdá, o který bys jej žádal?“ „Prosil bych,“ řek’ Olivier, „by král mi dovolil, bych jednou s dcerou jeho promluvil,
jen jednou, a jsem jist, že získal bych dar nejvzácnější, který získati lze na zemi, dar lásky nebeské.“ Tu všichni mlčeli a za chvíli
řek’ Karel zamyšleně: „Dosti teď slov marných, přátelé. Teď modlem’ se, a na lůžka pak klidně ulehnem’.“ Tak činili, a tiše vykradl
se sluha králův z úkrytu a šel, vše, co byl slyšel, zjevit Hugonu. Hněv velký z toho krále zmocnil se a svolal ráno záhy celý dvůr
a kázal, aby každý z rytířů hned v plné zbroji, s mečem taseným se dostavil do síně, kde stál trůn, na který sedl, temný jako bouř.
Dům celý duněl zbraní rachotem, a kolem paláce se vlnil lid jak rozhoupané moře, neboť zvěst se tajuplně městem šířila
o hněvu krále na ty cizince pro neznámou, však velkou příčinu. Dlel zatím na mši Karel s družinou a větev olivovou každý měl
z nich v rukou místo zbraně, do síně když vešli po skončeném obřadu. Král Hugon ale zvolal zachmuřen: „Vy přicházíte na rtech s úsměvem
a v rukou s míru vonným znamením, však plné zrady duše vaše jsou! Lež jest váš úsměv! Posměch, nenávist vy v prsou skrýváte! Ó, zjevno vše!
Síň, kde jste spali, ta má jemný sluch a každé slovo, které v bujnosti jste včera večer, v smíchu mluvili, se doneslo mně! Zneuctěn můj dům!
Jste nepřátelé, hosté nejste mi a při sám Bůh, že pomstu vykonám!“ Tak zahřměl král a zbraní řinčením síň zaduněla, venku před domem
zdvih’ divé bouře hluk se nesmírný, lid rozkacený hrozil kamením, a tisíc zraků hořet viděli kol sebe Karel, paladýnové,
ve zášti líté. Karel klidně však se vzpřímil v důstojnosti své a řek’: „Strach, králi, nemám, věz to přede vším. My včera večer byli veseli,
v tom není hřích; že moji rytíři se žertům oddávali přílišným, to připouštím, v tom chyba nebyla však taková, jak byla v jednání
tvém vlastním, králi! Síň tvá měla sluch? To znamená, že jsi nás špehoval, a jeví-li mé líce zardění, tu způsobilo tvoje jednání
je spíš než žertování druhů mých. Co host jsem přišel. Proč mě špehuješ? čím nedůvěru tvou jsem zasloužil?“ Tu na svém trůnu zarděl se zas král
a zvolal v odpověď: „Snad chybil jsem. Však přísahal jsem pomstu za posměch. Nuž, dokažte, že posměch nebyl to, co mluvili jste, že je každý z vás
s to činit, čím se chlubil, utichnu a řeknu: ,pouze pravdu mluvili, ať tedy v míru domů vrátí se! Jsou nad nás silní, skloňme čela svá.‘
Však nebude-li možné konat vám, čím jste se chlubili, pak třeste se! Já přísahal a splním přísahu.“ Tak zvolal král a Roland chopil se
hned olifantu, řka: „Nuž, zaduju v roh milý svůj a, králi, uvidíš, že hračkou jen, co chloubou nazýváš.“ Král ale kýv’ mu rukou, mluvě tak:
„V roh nezaduj, tvá chlouba nejméně mě urazila, plavý Rolande, ač neuctivě o nás mluvil jsi. Hněv velký můj má v jiné chloubě zdroj.“
Tu Ožier se ozval. „Králi,“ řek’, „jsem tedy já tím větším vinníkem? Chceš, abych strhl sloup a sbořil dům?“ A popad’ sloup, jenž hluše zabrněl
a cos jak záchvěv celým domem šlo. „Ne,“ zvolal král, „buď tich, ty olbříme! Jest Olivier z vás vinník největší, ba jediný! O dceři mluvil mé.
Je čistá, cudná jako lilije, pět králů žádalo ji za ženu, však v dívčí pýše své je zamítla, tu přijde z lesů, z vašich divokých
muž cizí, neznámý a surový a chlubí se, že slovem jediným ji získat dovede! Tak roucha sníh jí střísnil skvrnou blát, smělý bloud!
Toť víc než posměch! Ó, to hana jest! Krev pouze smýt ji může. Císaři, ty Oliviera vydej v ruce mé. Ať dokáže mé dcery nehodnost,
ať jedinou ji získá rozmluvou, a měl-li pravdu, nuže, dám mu ji! Krev jeho ale chci, jí zamítnut když nucen bude přiznat Olivier,
že nectně pomluvil ji v zpupnosti!“ Tu stáli všickni jako ztrnulí a Karel posléz řekl: „Chraniž Bůh, bych zrady dopustil se zbaběle
na Olivieru a ho vydal ti! Jak společně jsme přišli v Cařihrad, tak společně zas všickni odejdem’, neb všickni zůstanem, co mrtvoly
v tvém paláci, kde číhá prorada!“ A příkře stál jak skála vysoká ve prostřed víru vod, a hromově se ozval Roland: „Zbraně dejte nám
a vysmějem se vašim útokům!“ Hluk nesmírný se zdvih’, v tom opona se odhrnula, kamy zdobená, u dveří kovových, kam z mramoru
pět vedlo stupňů, v hloubi komnaty ve sladkém šeru, modrém oblaky, dým které tvořil vůní zápalných, se objevila bledá, přeluzná
v svém bílém hávu dcera králova, a bylo náhle ticho. Olivier však ozval se a řekl Karlovi: „Nech pykat mě za hřích můj, císaři,
a zemru-li, vy vraťte domů se a drahé Aldě řekni, Rolande, by neplakala příliš.“ Obrátil se k trůnu pak a pravil Hugonu:
„O život svůj se, králi, nechvěju, však popírám, že kdy jsem urazit chtěl bělostnou tu luznou lilii, jež stojí v rajské kráse přede mnou.
Spíš chtěl bych srdce vlastní vyrvat si, by potupně je pohan šlapat směl! Král Hugon mlčel chvíli, kynul pak své dceři, aby o krok přišla blíž
a řekl Olivieru: „Promluv teď a necouvej a nevymlouvej se!“ Krok učinila dívka, třásla se a vrávorajíc podepřela se
o veřeje, tu letěl Olivier po schodech vzhůru, které vedly k ní, pak zarazil se náhle, sklopil zrak a beze slova zůstal před ní stát.
Však dívka vzpřímila se, pochmurně a pyšně, chladně na něj hleděla a zarděla se, takto pravíc mu: „Jsi spokojen, že pokořil’s mne tak?
Jak na pranýři stojím před tváří zde dvora celého a druhů tvých. A co můj zločin? Rci mi, cizinče, čím zasloužila jsem té potupy?
Mne nutí otec, abych slyšela, co říci chceš mi. Slitování měj a zkrať má muka. Rychle propust mě.“ A Olivier měl oči plné slz,
když odpověděl: „Třikrát běda mi, že trpíš k vůli mně a život dal bych stokrát za to, všechnu svoji krev, ba duši svou, kdyby se nebylo
to událo, co nyní stalo se! Však nevinen jsem! Bůh to v nebi ví! Co slyšel špeh ten, který udal mě?“ A řekla dívka ještě chmurněji:
„Že vínem zpit jsi drze chlubil se, že stačí slovo tvoje jediné, bych – ne, já nemohu to vyslovit!“ A zakryla si tvář, a Olivier
klek’ na zem, pozdvih’ ruku k přísaze a zvolal: „Bůh ať slyší slova má! Já vína nepil! Zpit já pouze byl svou láskou čistou jako slunce tvář!
Jest hřích to můj, že v srdci vzešla mi? Rád krví svou ten hřích já zaplatím, vždyť v moci tvé můj život žádati! Vše, co jsem řekl, opakuju ti.
To smělé jest, však sama nutíš mě. Já řekl tedy, že bych promluvit chtěl jednou pouze s tebou, že jsem jist, že získal bych tak nejvzácnější dar,
jejž chová zem – tvé lásky, dívko, dar! Jest hana v tom, že nejvýš na světě tvou lásku kladu?“ Odpověděla mu kněžna takto, klopíc sladký zrak:
„A byl’s tak jist, že lásku získal bys tou jedinou jen se mnou rozmluvou?“ Řek’ Olivier: „Vím, jak jsi vznešena, znám malou cenu svou, však byl jsem jist,
že kdybys poznala tu nesmírnost mé k tobě lásky, ó, že dojata bys krásný soucit svůj mi poskytla, své krásné slitování andělské,
svou lásku sesterskou, a na tu jen jsem myslil včera ve svém nadšení! Což odepřela trýzni slzu svou kdy světice? A láska trýzní je
tou největší, když lásku nenašla! Ty tušiti, jak strádám, nemůžeš! Ó, kdybys věděla, co snáším teď, ty slzu jasnou uronila bys
na hlavu skloněnou mou v pokoře. A přec jsem šťasten, mlčky neberu svou lásku v hrob! Ty o ní nyní víš, a třeba teď že nenávidíš mě,
přec pozděj někdy řekneš v srdci svém, tak zcela nehoden že nebyl jsem té soustrasti, jíž odpíráš mi snad!“ A hleděl na ni, luzná byla zář
v těch jeho zracích jasně blankytných, a luzná zář se lila démantně mu z plavých vlasů, v kterých vězel květ, jenž z trnové vytryskl koruny,
a v luznosti té smutek nyvý byl jak v zlatém svitu podzimního dne a Helena svou vyjasnila tvář a mlčky ruku svou mu podala
a klopíc zrak se k němu chýlila, pak zachvěla se mocně, cos jak sen jí táhlo duší, teskno bylo jí a sladce přec, a posléz pravila:
„Já odpouštím ti! Nemám vlastně, co bych měla odpouštět! Jsi nevinen, neb nikdy slovo hany nevyšlo z tvých úst! Ty miluješ mě, rytíři,
a byl bys mlčel, trpěl, odešel... Rci, byl bys vrátil se kdy v Cařihrad?“ Než odpovědít mohl Olivier, však vzkřikla temně: „Jaká vidina
před zrakem mým! Ty zhyneš v mládí svém! Ó bože můj, ty zhyneš, běda mi! Můj život zlomen, neboť bez tebe je život poušť! Já milovala tě
od chvíle první, když jsem hleděla v tvůj čistý zrak, jak nebe blankytný!“ A vrávorajíc klesla na prsa mu se vzdechem a zmámen štěstím svým
byl Olivier a slova nenašel, však Hugon král se ozval hromově: „Zde čáry jen a kouzla pekelná svůj měly účinek! Jest nemožné,
by dcera moje takto jednala svých smyslů mocna! Ďábel s cizinci v dům vešel můj!“ A povstal, k dceři své se vrhl v hněvu, mocně trhl jí
a zvolal zuřivě: „Jsi šílená? Ty, u jejíchžto nohou králové se kořili, se marně kořili, ty milovat bys mohla divocha,
jejž černé lesy vychrlily v svět náš plný světla, hudby, sladkostí?“ Však Helena se náhle vzpřímila, sen divný měla v zracích blouznivých
a takto, nadpozemsky vzrušena svým hlasem stříbrozvučným zvolala: „Já hledím v budoucnost jak v zrcadlo. Bůh příští věci zjevil zrakům mým!
V rum padat vidím pyšný Cařihrad! Já vidím, pohané jak trhají kříž s našich kostelů! Ó Východe, ó běda tobě! Jařmo potupné
ti klade na šíj vítěz nekřtěný! Tvé děti prchají tam na západ, jenž bude kříži mocnou ochranou! Ty lesy dnes tak temné, hluboké
už ustoupily nivám úrodným a města krásnější než Cařihrad své diadémy z věží vznášejí v báň nebes modrých! Žehná Západu
Bůh milosrdný! Láme temná moc se pohanstva o štíty Francie! To kraj jest spásy! Září v širý svět! Buď pozdraveno světlo národův!“
Tak zvolala a záře démantná se lila, odkud, nikdo nevěděl, na Karla císaře a rytíře, již byli přišli s ním, a Hugon král
hněv necítil už žádný v duši své, byl dojat hluboce a jeho dvůr čár stejně mocný, stejně záhadný jak sám on cítil. Hudba nebeská
jak záchvěv větru síní linula, jak vůně růží, jako paprsky! Když dozněla, všem bylo přítomným, jak ze sna by se náhle budili,
a Helena tak otci pravila: „Co se mnou dálo se? Co mluvily rty moje bezděčně? Mně úzko jest. Co pravila jsem tomu rytíři?“
Řek’ Hugon král: „Ty prozradila jsi, co na dně srdce tobě dřímalo.“ Tu vzplála jako zora Helena a zašeptala: „Otče, on to ví?“
A zakryla si tvář. Však pravil král: „Chceš odvolat, co řekla’s? Zmámena snad čárem byla’s nebo chorobou?“ „Ne,“ řekla dívka tiše, klopíc zrak.
„Pak, Oliviere,“ řekl Hugon král, „své slovo dodržím, ty dovedl’s, co slíbil jsi, ty získal’s dceru mou, nuž vezmi ji. Tak zasnubuji vás.“
A Olivier byl bled a ztrnulý a řekl: „Bože, vím, že je to klam, že probudím se, a že zahynu tím hořem velkým, že to přelud byl!
Čím blaho takové bych zasloužil?“ „Tím,“ Karel řek’, „že pravým mužem jsi! Ty silným jsi a dobrým zároveň! Máš rámě reka, srdce holubí.
Buď žehnán, Oliviere, drahý můj!“ Tak mluvil císař, ruku bělostnou však Olivieru dívka podala, a nyní věděl, že to nebyl klam,
a štěstí ráje cítil v duši své. Dům jako bouře jásotem se třás’ a Západu, Východu rytíři se objímali všickni bratrsky
a Hugon král a Karel zasedli teď společně na Cařihradský trůn, nad kterým v zlaté slávě planul kříž. Tři dni teď kvas se slavil nesmírný
a Hugon král ved’ v pokladnici svou pak Karla císaře a pravil mu: „Vše jesti tvé, co zde si vybereš ty, císaři, a paladýnové.
Chci, aby památku jste přinesli si do Francie.“ Karel odmítl však poklady a řekl prostě tak: „Tvá láska památkou mi drahou jest
a paladýnům mým. Jí rovnati dar který mohl by se? S Bohem buď. Už spěchám v Paříž, v dobré město své, bych do Španělska chystal výpravu.“
A oba králové teď kráčeli před celým dvorem, každý na hlavě měl korunu, a taký majestát šel, jako záře, z Karla císaře,
že mimoděk i Hugon klonil se a mezi sebou franští rytíři tak pravili si: „Ejhle, nad Karla král není žádný.“ Vzpomínali pak
na výjev u svatého Diviše, jenž zdrojem byl té cesty v Cařihrad, a řekl Olivier: „Proč není zde teď Jafet z Palmy, aby donucen
byl vyznati, že Karel nad krále jak orel nad ptáky jest povýšen?“ Však Karel znamení dal k odjezdu, a rozechvěn se loučil Olivier
teď s nevěstou, jež tak mu pravila: „Dej kštici mi, ó muži předrahý, tu kštici svou, v níž vězí bílý květ. Ty do Španěl teď jedeš, v dálný kraj.
Já v klášter zavru se, bych čekala tam tvého návratu. Tam bude mi tvá kštice a ten bílý z trní květ na dlouho útěchou. Že vrátíš se,
to pevně doufám. Kdyby ale Bůh to dopustil, bys v boji zahynul, tu tvoje kštice byla památkou by drahou mi a vzala bych ji v hrob.
Tam jedině bych vyšla z kláštera! A bílý onen květ by mluvil mi po celý život, prázdný bez tebe, o bolu největším, však zároveň
o sladkém někdy v ráji shledání.“ Stín smutku přelít’ Olivieru tvář a pravil jí: „Tě neuzříti víc! co v těchto slovech smutku bez konce!
Ó, srdce bíti při té myšlénce mi přestává! Kéž zemru raděj hned! Však ne, vždyť jest mi bránit svatý kříž, jdu tedy konati svou povinnost.
Své srdce ale nechám u tebe. Buď s námi Bůh a jeho andělé!“ Tak pravil jí a kštici dal jí svou, pak objali se. Cudný polibek
na čelo vtlačil jí, sed’ na koně, a zmizel s ostatními, jako sen... To píseň jest o cestě v Cařihrad, již konal Karel, paladýnové,
a vrátili se v sladkou Francii, kde císař u svatého Diviše do zlaté skříně květy uložil, co z trnové vytryskly koruny,
tam všechny jsou, až na ten jediný, jenž zůstal v Cařihradě... U konce tak píseň má. Bůh dej, by příznivě jste všickni, jak jste zde, ji přijali
i ti z vás, kteří s Karlem vydali se tenkrát na pouť k hrobu božímu a v divuplný palác Hugonův.“ – Tak končil píseň Malgis, pochvalou
jej odměnili hlučnou, Olivier však, který skryt byl slyšel jeho zpěv, bled vytratil se tiše ze stanu a spěchal k císaři a pravil mu:
„Ty slyšel’s, pane, o tom poutníku, jenž přišel sem, by s tebou promluvil? Je s nebem nebo s peklem v spojení, neb ví, co v taji duše cítil jsem
a co jsem nikdy neřek’ nikomu! V mém nitru čet’ jak v knize! Uhodnout jak může pouhý člověk myšlénky? Snad je to posel Bohem poslaný?“
A Karel na to: „Přiveď mi jej sem, až noc se skloní temná na zemi. Mám v duši něco jako tušení, že se mnou stane se cos v tuto noc,
cos osudného. Budiž se mnou Bůh.“ A noc když byla, vedl Olivier do stanu Malgise, kde za stolem při svitu lampy císař večeřel,
a Karel kynul, aby odešli teď všickni přítomní a zůstal sám tak s Malgisem a řekl: „Nyní mluv, co přišel jsi mi říci? Ležení
mé celé nemluví než o písni, již zpíval jsi. Jsi v svazku s anděly či s ďáblem samým, že tak mnoho víš, co skrytě v duši lidí děje se?“
„Jsem pouze pěvcem,“ Malgis odvětil, „čár celý můj jest pouze nadšení, toť jako proud, jenž stále světem jde a v němž se všechno jasně zrcadlí,
co v nebi děje se i na zemi i v říši duchů, v říši démonů! Dar uhodnouti vše, vše tušiti, jest pěvců dar. V něm bol i radost jest.“
A Karel zamyšleně tázal se: „Co tušíš tedy o mé výpravě v zem hispanskou?“ „Že velké vítězství tě čeká tam, „řek’ Malgis upřímně.
„A Olivier a Roland,“ nesměle mu Karel řekl, s bázní mimoděk, „co na ně čeká tam? Proč tušení se vtírá stále jim, že v mládí svém
se s bohatýrskou smrtí setkají?“ Tu zasmušil se Malgis, zašeptal: „Ty vzpomínáš na slova Heleny, jež pronesla, když náhle přiznala,
že lásku k Olivieru v srdci má?“ Bled zvolal Karel: „Mlčiž, nedomluv! A Roland můj?“ Tu Malgis odvrátil svůj obličej a pravil: „Netaž se!“
Kles’ Karel na židli a třásl se, pak ale vzpřímil se a řekl tak: „Ne, nevěřím. Bůh sám zná budoucnost. Ty’s přišel proto, bys mě zachmuřil?“
Řek’ Malgis na to: „Velký císaři, já přišel k tobě volat o pomoc. Co posud jsem ti řekl, odpověď jen byla vždy na tvoje otázky.
Co sem mě vede, uslyš v krátkosti. Mně hrozná drtí k smrti choroba, já snáším muka. Zdám se starcem být, a přece není čtyřicet mi let.
Já všude hledám pomoc, pět už jar! Však marně posud. Svatý poustevník, jenž v lesích žije z cedrů v Libánu, mi posléz pravil, co mu vnukl duch:
jen jedna je mi pomoc. Následek má choroba jest kletby démona, a kletbu tu ty sejmout, císaři, sám můžeš jen: když ruka královská
tvá chléb mi podá, víno! Nedoufám však, že to učiníš, neb sloužiti tak zdál bysi se, vladař, žebráku? Vím, marné že jest moje volání!
Kde tolik pokory by vzalo se u člověka, jenž nosí korunu?“ A Malgis zdál se k smrti zarmoucen, tvář zahalil, však císař pravil tak:
„Byl Kristus Bohem, nohy učňům svým přec umyl při poslední večeři. Co v porovnání s Pánem každý král? Bůh račiž chránit mne, bych hrdým tak
se ukázal, že škodu vzal by kdo z mé pýchy marné! Rád ti posloužím, když chorobu tvou takto zapudím, i kdybys poslední byl z lidí všech!“
A nutil Malgise, by usedl hned v jeho křeslo za stůl, nalil v číš svou zlatou vína a pak pojal chléb a krájel ho, v té chvíli sejmul však
s levého palce Malgis stříbrný a dutý prsten, rychle jako blesk pět krůpějí ztad v jasné víno lil do číše zlaté Karla císaře
a lhostejně pak zdál se hleděti do šeru stanu. Karel na polo teď klekaje ve velké pokoře, mu sousto chleba v samá ústa klad’,
pak víno podával mu s úsměvem tak plným dobroty, že svědomí se Malgisovi mocně bouřilo, však vzpomínal té bídy bez konce,
již děti Ajmonovy snášely, a potlačiv své hnutí, pravil tak: „Jsem hostem tvým, nuž, pane, připij mně na nové zdraví, které z rukou tvých,
dar nejvzácnější, takto přijímám! Dřív moje rty se číše nedotknou.“ A Karel pil ten nápoj čarovný, by vyhověl mu, ihned padla mha
na jeho zraky, těžká dřímota se těla jeho, duše zmocnila, ač oči otevřené zíraly a nohy jeho pevně nesly jej,
však bez vůle byl ducha, bez vlády byl svého těla, v moci úplně byl Malgise, jenž rychle povstal, bled a chvěje se jak osykový list.
Byl Malgis zase ve své podobě a vzpřímil se, byl útlý, vysoký, byl krásný sic, přec ale příšerný jak jeden z padlých s nebe andělů,
v tom okamžiku vážném, zločinném, a šeptal Karlu v ucho: „Člověče, svou vůli podrob vůli démonů. Jich jménem rozkazuji: za mnou pojď
bez hlesu, tiše, němě, poslušně. Tam půjdeš, kam tě nyní povedu!“ Bled stále byl, však už se netřásl, cos temného jak osud zíralo
mu z tmavých zraků, které upíral na zbledlou nyní císařovu tvář, a Karel silně chvěl se, bez hlesu šel za Malgisem, který rukou kýv’
a ze stanu se velkým krokem bral. Na prahu zastavil se, pozvedl u vchodu clonu, byla temná noc a nikdo na blízku, tu k nebesům
své ruce Malgis pozved’, přemocná mu čarodějná slova plynula od šeptajících rtů a ze dlaní dva nekonečné bílé paprsky
mu vycházely, v temno bodaly se nebes, jako ostré dýky dvě a za nedlouho mlha bělavá na kraj se širý, hustá, spouštěla
a halila vše v matný závoj svůj. V stan vrátil Malgis se, vzal korunu, jež v skříni ze sloni a ze zlata se kmitala, v své roucho schoval ji,
pak zlatého sňal orla ze štítu na stanu císařském (ten orel byl všech nevěřící postrach z daleka), a posléz hodil Karlu temný plášť
na ramena a kývl znova mu a Karel šel jak socha kamenná, již někdo šinul by za Malgisem, bez vůle, vnořen v hluchou dřímotu
jak v hlubé vody. Malgis nyní hvizd’ a Bajár přišel, slova Malgis šept’ a kůň se zachvěl, hřívou zatřásl a byl v své podobě, v své obvyklé.
Na jeho hřbet pomáhal císaři teď Malgis hbitě, sám se vyhoup’ tam a šeptal koni: „Ptákem, větrem buď!“ Pak řekl: „Tmo, buď pláštěm kolem nás!“
A Bajár tryskal nyní z ležení a letěl temnou nocí jako pták, a mlhou zlatý orel císaře jak luna svítil, hvězdou koruna
a pod kopyty koně sršely, déšť z ohně, jiskry, země duněla a vítr hučel, stromy šuměly za prchajícím v letu Bajárem.
Když u brány se hradu zastavil, a Renald z okna zřel, jak lekl se! Svým zrakům nevěřil, byl jako zjev kůň dýmající, jemuž ježila
se dlouhá hříva; Malgis přízrakem se zdal a zlatý orel krvavou a s nebe spadlou lunou, sochou pak byl císař Karel, sochou náhrobní
svou vlastní, vytesanou z mramoru! Kýv’ Malgis mocně. Nocí zahřměly tu mosty hradu, brány skřípaly na zrezavělých, pevných stěžejích
a Malgis vjel do domu s císařem. Po schodech kráčel vzhůru pomalu a za ním Karel jako jeho stín, a vešli v síň, kde Renald s úžasem
a bratři jeho na div patřili, a pozved’ Malgis ruku nad Karlem a kouzlo s něho spadlo, probuzen stál v prostřed síně, Malgis pravil však:
„Zde, Renalde, jest Karel v rukou tvých, já z lásky k tobě velký spáchal hřích, já zradu kul a zradu proved’ jsem! O deset let jsem sestár v tuto noc.
Bůh odpusť mi, já s tíží odpustím kdy sám si hřích svůj. V spolek s démony a s bytostmi jsem vešel, o nichž vy tak málo víte jako nemluvně,
jež včera zrodilo se. Tušiti, co při tom uniklo mi života, co hrůz jsem přestál, nikdo nemůže, kdo skrytých nezná světů příšery. –
Jdu nyní odtud, navždy, pochovám se v samotu a v poušť, kde pykati za hřích svůj budu za svou proradu, a lidské oko neuzří mne víc!
Svět lidí smutný jest a žalostný! V něm láska stejně jako nenávist nás vede v moře slz!... Však dosti slov Bůh s vámi buď a mně buď milostiv!“
A Malgis sklonil hlavu na prsa a bled a smuten vyšel ze síně a zmizel jako v zem. A beze slov stál Renald před císařem. Pozvedl
pak k němu zrak a Karel hrdě stál a kliden, velký, plný výsosti, víc bylo majestátu nyní v něm, než když na trůnu seděl s korunou
na bílé hlavě, s žezlem v ruce své, a upíraje zraky na bratry tak pravil jim: „To tedy konec jest, ó Ajmonovi zpurní synové,
té vaší hrdinnosti! Jako had se Malgis vplíží v stan můj, zasedne za stůl můj, z číše mé chce napít se, já sloužím mu, a kouzly kletými
mně omámí! Ó, usmrťte mne jen. Mně svět se hnusí. Není rytířů už více v něm! Jen lháři, traviči a kejklíři v něm žijí! Odhodí
meč bohatýr a nástrah chápe se! Nuž, čiňte se mnou, co je libo vám.“ A Ryšár popuzen mu odvětil: „Na velkodušnost, pane, nečítej!
Já v ruce padl tvé a u tebe jsem nenalez’ ji. Radím Renaldu, by s tebou činil, co ty’s činit chtěl v den onen se mnou!“ „Mlčiž, nešťastný!“
Tu zvolal Renald. „Očerňuješ se! V tvém srdci mužném, bratře, není to, co jazyk tvůj v té chvíli blábolí!“ Tak pravil Renald, pozved’ korunu
a posadil ji Karlu na hlavu, pak poklekl a jal se mluviti: „Při živém Bohu, králi, přísahám, že jednal Malgis pouze na svou pěsť,
o jeho zradě že jsem nevěděl, že kouzla jeho hrůzu činí mi! Však co se stalo, králi, stalo se. Bůh sám to chtěl, že posléz tváří v tvář
si stojíme. Jak po tom práhl jsem! Ty’s králem naším, pánem. Kořím se, hle, před tebou, a o smír prosím tě! Ó, odpusť nám, a učiníme vše,
vše co si žádáš. Podlost žádati ty nebudeš, tak málo jak bys chtěl, bych Krista zapřel!... Velký císaři, tvá kolena objímám v pokoře,
nech v srdce své můj vniknout, pane, hlas! Pro drahé slzy, které ronila pod křížem matka boží, vyslyš mne! Já trpím muku! Vidím bratry své
jen v žalu život trávit, prolévat krev vidím stále! Pálí na duši mne každá krůpěj! Králi, smiluj se! Mí bratři k vůli mně se bouřili,
za lásku jejich nechtěj trestat je! Ó, pomni, kdyby někdo trestat chtěl za lásku k tobě tvého Rolanda! Já hněvu tvého jen jsem zasloužil,
nuž, tedy jedině ať pykám též. Svou náruč otevř drahým bratrům mým, a vrať je mému otci! Starý jest a osiřel a tobě věren byl!
A matka naše v žalu zemřela! Což není dost té velké oběti? Nuž, s bratry mými smiř se, pane můj. Mne vypuď ze země. Vem Montalbán
a vše, co mé jest. Vem i Bajára, jenž jest mi přítelem. Já odejdu jak žebrák z této země. Poutníkem se vydám k hrobu, v kterém Kristus spal,
než z mrtvých vstal, a nevrátím se víc. Své ženy odřeknu se, dětí svých. Co ještě chceš, bych činil, císaři?“ Tak mluvil Renald, slzy kapaly
mu s očí hojně, nepohnut však stál jak skála Karel, hrd a chladen byl a řekl posléz: „Pokorným se zdáš, však nevěřím ti. Kde jsou dýky tvé,
bys jimi srdce moje pobodal, když nevyhovím slovům líčeným? Ty zdáš se prosit, jsemť však v moci tvé. A proto slovem neodpovídám.
Což, kdybych smírným byl, by nezdálo se slovo každé z bázně temenit? Já nebojím se. Chceš-li, zavražď mne, jsem beze zbraně, slabý nejsem přec!
Čiň, co ti libo, neodpouštím však a nesmířím se s tebou, s buřičem!“ Tak řekl král a Renald tiše vstal a odvětil mu: „Nejsi v moci mé.
Hrad ten jest tvůj a můžeš odejít či zůstati, jak libo tobě jest. Ty proti vůli své jsi přišel sem, však volnost tvoje všem nám svatá jest.“
Klek’ opět Renald, bratři jeho s ním, syn nejstarší pak pravil Ajmonův: „Teď tobě hold jsme vzdali. S Bohem buď. Před tebou brány otevřené jsou.
Ty nenávidíš nás, to bolí mne. Snad Bohu zlíbí se, by dotekl se tvého srdce, jež tak tvrdé jest. To nejšťastnější byl by pro mne den.
Až do té doby, králi, s Bohem buď! Teď, líbí-li se tobě, odejdi a vrať se k svým. Ty smířit nechceš se, zbraň v ruku vnucuješ mi. Brániti
své budu právo, jako volný muž. Bůh rozhodniž v té slzyplné při.“ Tak pravil Renald. Vedl Karla pak, jenž mlčky kráčel síní, se schodů.
Meč vzácný dal mu Renald, přivedl pak koně krásného a podal mu pak orla zlatého, jejž se stanu byl Malgis sňal. A císař poněkud
svou hlavu pyšnou sklonil, zamyšlen a beze slova z hradu vyjel v noc, a koruna se jeho kmitala při svitu hvězd, jež nyní nořily
se z mlhy mizící a velká zář šla z orla zlatého a zdálo se těm, kteří z Montalbánu hleděli, že vlasatice bloudí takto tmou,
a smutno, teskno bylo v srdci všem i Karlovi, jenž dojel v tábor svůj. –
Cookies on Poetry Cove