Tři léta plynula, než dozvěděl se Karel císař, kam se utekli a skryli Ajmonovi synové, a jako rána v duši vřela mu
ta nepomstěná těžká potupa a působila jako otrava. Čím dál, tím více rostl jeho hněv, jenž pomalu se měnil v nenávist.
Když konečně mu zprávu přinesli, již dávno tak byl čekal, zajásal a pravil vasalům svým: „Přátelé, kdo věrný jest, tam se mnou potáhne.“
A všickni na to: „Bůh nám pomáhej!“ A vyjel Karel s vojskem velikým, a na cestě své nemeškali se a brzy hvozd se tměl jim v ústrety;
byl šerý jako chmura, tajemný, a těžká kupila se oblaka na jeho vrcholcích a v houštinách, jak vlků vytí vítr burácel,
a pravil Ném: „O páni šlechetní, v tom lese mnohá číhá nebezpeč, tam feje bydlí, běsi, šotkové. Bůh chraniž nás před mocí kouzelnou.“
A Karel kázal nyní zatroubit, a polnic hlas a surem rachotil jak hromů řev, až stromy třásly se, a vojsko stanulo a po tlupách,
po stezkách pouštělo se do lesů, až posléz v dáli zámek viděli na skále čnít a císař rozkázal teď rozbit stan, by odpočinul v něm,
a radil se, jak dále postoupit. Ten samý den si vyšli na honbu hned z rána Renaldovi bratrové a stáli na chlumu na mírném teď
a počítali srnce, jeleny, jež s druhy svými byli stříleli – tu spatřil Alár v dáli ve sluní dav zbrojenců a ptal se udiven:
„Kam asi jde to vojsko statečné?“ V tom poutník vyskytl se pobožný na pahrbku a řekl: „Táhne král prý proti Ajmonovým synům sám,
tak včera slyšel jsem na noclehu. To asi lid jest z vojska Karlova.“ Hned sedli Ajmonovi synové na koně své a mlčky tryskali
skrz mlčenlivý, zasmušilý les, však u řeky se s davem potkali, jejž byli shlédli s výše pahrbku, a Alár ptal se reka mladého,
jenž v čele jel (byl nazván Renié): „Kdo jste a co vás vede v tento les?“ Řek’ Renié: „Jdem oblehati hrad my Renaldův. Bůh zatrať bídníka!“
Tu tasil Alár zuřiv břitký meč a zvolal: „Bratrem jeho rodným jsem a nestrpím, bys reka pohaněl!“ Boj krátký byl a zabit Renié.
Zbroj jeho Alar vzal a spěchal teď se svými druhy domů. Renald stál na mostě právě: „Bratře,“ zavolal, „můj sladký bratře, kořisť jaká to?“
A Alár smál se: „Císař v Ardenách,“ řek bezstarostně, „přišel oblehat hrad pevný náš. To snadné nebude, nás vypudit a zhubit na prosto.“
Však Renald vážně křížem znamenav své čelo zbledlé řekl: „S námi Bůh! Mně bolestné, teď krev že poteče, a že jsem zkázu na vás přivolal.“
Šli do zámku a mosty vytáhli a brány zavřeli a hleděli na tiché lesy z oken mramorných, a čekali na vojsko Karlovo. –
Nuž přišlo blíž a jednou před hradem byl Ožier a Ném na koních svých a větve v ruce měli z olivy a Renald zvolal, plný radosti:
„Ať jaký koli nesete mi vzkaz, od srdce vítám vás, o rekové, váš věhlas ctím a skutky veliké!“ Hned most se spustil, vrata rozlítla
se do kořán a vešli poslové, a do síně je vedli. Bratrové jim křesla podali a Renald řek’: „Ó, promluvte! Rád uslyším váš hlas.
Ach, krásné dni, kdy v síni otcovské jste sedávali, hosté přemilí, a na kolena když jste brali nás co děti a když dovolili jste
nám zbraně vaše bráti do rukou! Ó dnové míru, doby minulé! Kam sladký pokoj váš, ach, poděl se!“ Vzdych’ Ožier z hluboka a pravil Ném:
„Nás Karel posílá... Jak říci však, co žádá, abys přízeň naklonil si jeho zas –“ „Jen mluv,“ mu Renald děl, „mír chtěl bych koupit cenou vysokou,
vždyť uznávám, že Karel pán jest náš. My bráníme se pouze, nuceni.“ „Nuž,“ řekl Ném, „jest Karel rozzuřen, že Reniéa zabil bratr tvůj,
když v lese potkal jej, a řekl mi: „Ať bratři Alára mi vydají, jenž mana mého prolil bujně krev, a snadněj na mír s nimi přistoupím.“
Tu Renald, Tyšár, Gišár vykřikli a potlačili s tíží nevoli, a Renald řekl: „Néme, přísahám při živém Bohu, kdyby nebyl’s ty
tím poslem nesoucím tak hanebné, tak neslýchané ke mně poselství, že nevyšel bys z hradu, věru, živ! To řekni císaři a s Bohem buď!
Buď s Bohem, Ožiere rekovský! Nás osud proti sobě postavil a v seči snad se brzy setkáme, neb do poslední krve krůpěje
my hájit budem, vězte, svoji při. Své ruce na posled mi podejte co přátelé, vy oba! Na posled!“ A Ožier pravil: „Stud na tváři mám,
že takové jsem nesl poselství! Já odpověděl bych, jak činil’s ty, na místě tvém, Renalde, kdybych stál.“ A odjel s Némem smutně Ožier.
Král ale kázal vojsku hnouti se a těsněj svírat město se všech stran. A počal dlouhý, těžký, krutý boj a trval leto, zimu, jaro zas
a mnoho padlo mužů s obou stran a znaven řekl Karel: „Těžko jest hrad ztéci Monfór! Hory vysoké nám přístup brání, cesty hluboké
nás zrádně vedou v zhoubné nástrahy a luka široká a pastviny má nepřítel, a hvozdy dávají mu zvěře mnoho, řeka ryby zas
a všude skály bašty tvoří mu. Zde nutno svolat velkou posilu a sevřít město tak, že hladem mřít náš začne nepřítel, a pak se vzdá.“
A poslové po říši znova šli a zvali znova many na pomoc a se všech stran se vojska hrnula. A mezi tím boj na den neustal
a nepřestala téci hojně krev, však ještě bratrům zle se nevedlo, les jejich byl, i pláň, i řeky břeh a hojnost byla zásob veliká.
A jednou Renald otce zahlídl a široký jen potok dělil je a srdce Renaldovo zatlouklo a smutný byl až k smrti, uviděv,
jak otec tasil meč, a Renald vzkřik’: „Nech zbraň svou v pochvě, otče, pro Boha! Ó, nenuť mě, bych sáhl k meči též. Co hledáš zde? Krev vlastních synů svých!
Dbáš povinnosti své, ó, vím, to, vím. Stůj při svém králi věrně. K čemu však až sem jsi přišel? My tě šetřili a uposlechli matku; uprchli
jsme z tvého domu, bys co nepřítel v tvář naši nehleděl! Proč hledáš nás až zde v těch lesích? Láska zemřela v tvých prsou pro nás. Proto přišel jsi!
Jsme tobě cizími. Nuž, přísahám, že, napadneš-li mě, chci bránit se, že nedám skolit se jak v jatkách brav jen proto, že ti žití děkuji,
to žití, které hořké je mi tak.“ „Ty’s kletbou mojí, ty a bratři tví,“ děl Ajmon temně. „Kleta hodina, kdy zplodil jsem tě, kleto lůno buď,
jež nosilo tě a tě zrodilo.“ Tu rozzuřil se Renald šíleně, kdy matku slyšel proklínati svou a tasil meč, a v okamžiku tom
na obou březích chladné bystřiny se vojska hemžila a zuřivá hned bitva počala a krvavá: však řídil Bůh, že otec se syny
se nepotkali v hrozné seči té. Boj obrovský byl, dlouhý, překrutý a vítězství na straně císaře, v hrad samý v spěchu bratři ustoupli
a těsněj svíral město Karel teď, jen jedna brána jeho zůstala z všech volna ještě. Byl to chmurný den. – A Renald trpěl ze všech nejvíce,
žel bratrů bylo mu a matky žel, a jeho otce velká nenávisť mu duši tížila a mnoho slz ve skrytu proléval a mír si přál
a vyčítal si náhlý, divý čin, jenž kořenem byl všeho neštěstí a Karlův obraz jevil velebně se jeho duši, přál si shody s ním
a sníval o té sladké hodině, kdy přízeň Karlova se vrátí mu, a rozjímal o blahu takovém a o prostředcích, jak ho dosáhnout. –
Když jednou v lese dumném, mlčícím u řeky stál, jež proud svůj valila v dál mlhavou, tu ejhle! zahlídl na druhém břehu státi soudruha
z dob šťastnějších: to Moriljón byl rek, a oba dlouho na se zírali a pohnutí na tváři jevilo se obou hluboké, a přes řeku
tak zvolal Renald: „Broď se k ostrůvku, jenž před námi! Tam spolu promluvme a zapomeňme nepřátelství své!“ Zbraň odložil a k ostrůvku se bral
a setkali se tam pod javorem, jenž v slunci zářil, starý, omšený, a šelest rákosů a ptáků zpěv, vod šplouchání tam snivě splývalo
v zvuk jediný, a lesy mlčely tak hluboce na březích s obou stran a modraly se temně, polední mír dýchal kraj a jasná obloha.
A Renald dívaje na vážek rej se zelených, nad vodou blýskavou, děl zamyšlen a mocně roztoužen: „Proč nenávidět se a bojovat,
když mír sám hlásá celý boží svět? Což není možno žíti v pokoji?“ Řek’ na to Moriljón: „O druhu můj, jest pozdě nyní války litovat.
Jak můžeš doufati, že král se vzdá své pomsty kdy?“ „On nenávidí mě,“ děl Renald smuten. „Není možný smír? Vše učiním, bych udobřil jej zas.
Ó, za mě mluv, neb tebe v lásce má. Snad vyslyší tě.“ Řekl Moriljón: „Krev žádá tvou a krev chce bratrů tvých.“ A Renald svěsil hlavu šeptaje:
„Krev bratrů mých! Proč nechce pouze mou? Smír není možný, tedy válka buď.“ A odvrátil se, mlčky hlavou kýv’ a Moriljón mu řekl: „Příteli,
jak pošetilé, Monfór hájiti! Slyš radu mou! Do lesů prchněte, neb nikdy hrad svůj neuhájíte.“ Tak řekl mu a pak se rozešli,
do svého hradu Renald vrátil se a Moriljón, v Karlovo ležení. Dvě leta ještě boje trvaly, pak celé město Karel sevřel tak
že nemožné už bylo vyjíti, a zasmušile z oken mramorných se bratři dívali a čekali, kdy vyjde slunce jejich poslední,
kdy hlad je přinutí, by vzdali se. Však přišla zima krutá nad míru a hladem Monfórští co hynuli, neméně vojsko hladem trpělo
před branami, a Karel zasmušen děl věrným svým: „Ve hvězdách psáno je, že nikdy hrad ten nedostanu v moc a ztroskotáno, jako pyšná loď,
je štěstí zbraní mých a sláva má před žulovými těmi baštami; a temné tyto lesy bez mezí, jak hrob se zavírají nade mnou,
a pohřební mu hudou píseň mou, jak řvoucí moře... Píseň pohřební i mně i mému dílu... Skončím zde běh pyšný svůj v té hádce rodinné.“
Tu ozval Hervé se, byl z Losany, byl statečný a Karlu oddaný, však plný lstí a pravý dobrodruh; děl císaři: „Nač zoufat, pane můj?
Vždy nelze všeho silou dosáhnout a schytralost nám mnohdy pomáhá, kde jiných není přímých prostředků. Nuž, netaž se a na mě spolehej,
že Monfór bude tvůj, než uplyne tré krátkých dnů. A za svou odměnu nic nežádám, než právě onen hrad a město, jež v tvé ruce odevzdám.
Rci, králi můj, ty v manství mně je dáš?“ „A Laon ještě k tomu,“ Karel děl, „to krásné město, hrdé, bohaté, neb velkou zasloužil by odměnu,
kdo v šťastný konec přived’ by ten boj.“ Vstal Hervé ráno, v zbroj svou oděl se, na koně sed’ při prvním svítání, jel do lesa a s prvním paprskem,
jejž slunce vrhlo zlaté hradu v tvář, před branou stál, před mostem zdviženým, slez’ s koně svého, hledí pozvedl, byl zimou bled a oči vlhké měl
a ruce pozvedl a třesavým a smutným hlasem zvolal: „Pro Boha, o Renalde, pro Krista drahou krev, mi bránu otevři a pusť mě v hrad!
Jsem ztracen! V patách vrazi sledují. Hněv Karlův, přetěžké to břemeno, jsem na se uvalil. To pro tebe! Já popudil jej, rozzuřil jsem jej,
mu vyčítaje křivdu proti vám a smír radiv! Rychle! Pomozte!“ A jako v úzkosti se ohlížel a dodal: „Dopustíte, necitní,
před vašima bych zhynul očima? Má dvéře vaše třísnit moje krev?“ A hluchý dusot koňů zaduněl v tom okamžiku z lesa, spustili
tu rychle most, a Hervé vešel v hrad: tak Jidáš vešel v zdřímlou zahradu, kde mistr jeho bděl a modlil se. A jako Jidáš líbal Renalda
a jeho bratry Hervé bezectný. A Renald usadil jej ve síni na křeslo čestné, chléb mu přinášel a plnou číš a řekl: „Bratře můj,
buď vítán mi!“ a pak se zamyslil a řekl: „Pověz, jak se daří tam před městem v ležení.“ Tu zasmál se zlým smíchem Hervé, takto volaje:
„Mráz, deště, sněhy za vás bojují a řídnou davy vašich nepřátel. Je zoufalý už Karel, pomýšlí už na to odebrat se do města,
v svůj teplý dům, v svůj palác mramorný a ustoupiti zlému osudu, ač na jevo to nechce posud dát a vzplane, když kdo radí k ústupu.
Jen krátko, a budete zbaveni vší tísně, bídy! Kyne vítězství.“ A zdvihl číš a řekl: „Na zkázu teď, bratři, připijeme Karlovi.“
Však všickni mlčeli a Alár děl: „Je nectné pít na zkázu někoho, jest Karel nepřítel, však ctíme jej, boj čestný vedeme a slepá zášť
nám cizí. Není reka důstojná.“ A vyšel ze síně a Renaldu, když za ním šel, řek’ ve vší důvěře: „Zlá vůle, zdá se mi, v tom muži je,
měj na pozoru se, ó bratře můj, a nevěř příliš slovům líčeným.“ Však Renald kázal chystat hostinu a vesel byl nad zprávou z ležení,
neb konec války přál si upřímně. A hlučné bylo v hradu veselí a Alár sám na zradu zapomněl, na možnou a na pikle strojené
a teprv pozdě v noci umlkly ve síni zpěvy, hluk a bujný smích, a znaven každý lůžko hledal své. Však Hervé nespal, čekal trpěliv,
až všickni usnuli a ponořen až v sen byl celý hrad; pak kradmo šel v síň, kde byl ráno zbraně odložil, a oděl se v svou zbroj a bez hluku
se dostal do věže, kde vrátný spal snem přemožen a vínem opojen, nůž do srdce mu vrazil, spustil pak bez hluku most, odtáhl závory
a temnem kryt se dostal bezpečně do města dolů, tichou ulicí až k bráně nestřežené, otevřel a zahvízdl jak plachý, noční pták.
Hned vyrojilo se sto rytířů, jež kryla noc a hustý sosen stín, a jako zjevy v bránu vnikali. A zatím Alár podivný měl sen:
had že jej uštknul, jemu zdálo se, a prudkou bolestí se probudil a s lože vyskočil a v polosnu, sám nevěda, co činí, spěchal v síň,
kde Hervé spáti měl, a vida tam, že postel prázdna, letěl na místo, kde zbroj byl ráno zrádce odložil a vida, též že není více tam,
v zvon udeřil a ze sna celý dům se probudil a Alár zavolal: „V zbraň rychle, muži! Zrada černá bdí a protož plašte spánek s víček svých!
Ach, Renalde, už není pochyby, most spuštěn jest a Hervé uprchl!“ A v okamžiku tom ryk ohromný se z města nesl, boj byl v ulicích
a z mnoha domů požár šlehal už a celé vojsko Karla hrnulo se proti baštám. Rychle zavřeli teď bratři hrad a most zas vytáhli
a Renald řekl: „Běda Monfórským! Hle, za nás trpí město nešťastné! To nelze, bychom zde se dívali na vraždu krvavou, na hroznou seč!
Teď vzhůru na pomoc jim, na pomoc!“ A sed’ na koně svého Bajára a letěl v nejhustší dav nepřátel a bratři jeho za ním; Gišar jen
a málo mužů v hradě zůstali, by střežili jej a by spustili most, kdyby bratři byli nuceni se svými many v dům se utéci.
Seč byla neslýchaně krvavá, na obou stranách vražda zuřila, a dlažba byla krví nachová a k nebi velké plamy šlehaly
a kouř se valil jako oblaka, a v hrozné záři, v dýmu požárů zjev jako obrovský se Bajár zdál a Renald na něm jako olbřím byl,
meč jeho metal tisíc blesků zmar a tisíc blesků Bajár krokem svým ze dlažby křesal, oči svítily mu jako šlehy rudých vlasatic
a bylo těžko říci, z koho víc šla hrůza, z koně-li či z člověka, a s obdivem volali Monfórští: „Hle, kůň a rek, jak viděl na Patmu
je svatý Jan v své velké vidině! Bůh poslal je, toť zhynout nemůžem!“ A nepřátelé v strachu volali: „Běs je v tom koni! Ďábel jest to sám!
Smrt vede jej! Šustění perutí je slyšet jejích, vidět kosy blesk!“ Tak voláno jest v ryku, v lomozu, jenž temnou nocí letěl ku hvězdám.
Však blízko brány města východní, na baště pusté, Hervé zrádný stál a kýval v noc a v roh svůj hromem dul, vždy nové davy v pomoc volaje.
Jej zahlíd’ Alár, hněv jej zachvátil, bod svého koně, jako bouře spěl, jak vichr, na baštu a letěli tam přátelé a Renald v čele jim.
Je shlédnuv, Hervé dal se na útěk, strach pojal jej a snésti nemohl těch jejich zraků těžkou výčitku. Však nemožno se spasit útěkem,
neb byl se zmýlil, v slepou ulici jej zaved’ zrádně plachý jeho krok a bez dechu se bledý zastavil a podpíraje o zeď omšenou
se staré věže, volal rekům vstříc, již v zápětí mu stále spěchali: „Ó sketové! Já jeden, jediný, vás celý dav! Vystoupniž jeden z vás
a v boj se pusť!“ Však Alár zasmál se a odpověděl, plnuv jemu v tvář: „Pse nečistý, jak? S tebou bojovat? Hmyz zašlápnem a nebojujem s ním,
meč neposkvrním bídnou krví tvou, ty mužem nejsi, plaze pekelný!“ Meč v pochvu zastrčil a ohromný vzal kámen z věže z pola sesuté
a hrozným vzmachem v prsa mrštil jej v ráz Hervéovi, po něm činili i ostatní a v dešti kamenném kles’ Hervé k zemi, všickni couvli teď,
jen Bajár skok učinil ohromný a jako meteor se nocí mih’, a jako červ se svíjel Hervé teď pod jeho podkovami, řval a vyl
a chrlil krev a kletby bezmocné, a Bajár ruce, nohy lámal mu a tříštil prsa, lebku údery svých těžkých nohou, divě říhaje,
a jiskry sypal z očí, z nozder svých, a jezdec jeho, divý jako on, do výše ruce zdvihal, volaje: „To za tvou zradu, Hervée, je mzda!“
A rozemlet a zkrušen v beztvárnost na dlažbě kluzké rozšlapaný trup jak černá skvrna ležel ohyzdná, a Bajár mozkem, krví potřísněn
až po prsa a zpěněn, kouřil se a stál jak po popravě lítý kat. „Bůh odpustiž nám,“ Renald posléz děl, „však po právu se stalo zrádcovi!“
A znova bratři v boj se uvrhli. V té hrozné noci divy činili, však štěstí na ně neusmálo se, do rukou město padlo Karlovi
a zbytek reků, bojem znavených, teď ulicemi ssujícími se ku hradu prchal, kde už poslední a slabá naděje teď kynula. –
A z oken dívali se vysokých, jak v rum a popel město lehalo a řekl Renald: „Hrad náš ostrovem ční v moři plamů; záští nesmírné,
had pekelný, nás svírá se všech stran. Jak odolati? Vyhladoví nás. Mám zříti na tu bídu věrných svých? Už nezbývá než uniknouti v les,
jak dávno Mariljón mi poradil, jest ještě tajný východ volný nám. Nuž vzhůru v les, a Bůh nám pomáhej!“ A zapálili hrad a uprchli
tím tajným východem a na koně na Bajára sed’ Renald bohatýr a bratři jeho s ním, a na hřbetě skal vysokých ve záři plamenů
je Karel zřel a celé vojsko s ním: tvor nadzemský se bílý Bajár zdál s tím čtyřnásobným, těžkém břemenem těch postav hrdinských, jichž brnění
jak slunce plála šlehy požáru. Na rudém nebi obrys olbřímý se koně pnul, v tu hrůzyplnou noc a v praskot ohně, větru hučení
hřměl jeho řehtot jako velká bouř a z nozder dým mu šel a sypaly se blesky z jeho očí, veliká v nich bohatýrská pýcha zářila,
jež nepřátelům takto mluvila: „Vás celý svět a nás je hrstka jen! Však nezlomena naše odvaha! V své nemnohosti v pravdě velcí jsme,
a vy v tom množství přec jen malými!“ A celé vojsko stálo v obdivu a nikdo zbraně ani nepozved’ a všickni zírali na Bajára
a na ty bohatýry, které nes’, až kůň se vzpnul, skok na to nesmírný a zmizel v temno lesů hučících. Své mocné setřás’ Karel dojmutí,
a řekl chmurně: „Skončen tedy boj, však není plné moje vítězství, a jejich vzdor je větší, než byl kdy. Však bude zlomen, není pochyby.
Teď do Paříže kliden vrátím se a ponechám zde pouze vojska část, by v lesích lovili mi sběhlou zvěř, již v sítě lapit bude snadné teď.
V tom hvozdě žíti dlouho nemohou a vyjdou-li, do rukou padnou mých.“ Tak řekl císař, odjel druhý den, a vojsko, které nechal v Ardenách,
les svíralo a přísně střežilo lem jeho tmavý, těsně, bedlivě. – Však celou zimu marně hlídali, neb z lesa bratři nikdy nevyšli
a řehtání jen občas Bajára, jež jako hromu znělo dunění, jim známkou bylo, posud na živě že Ajmonovi chrabří synové.
A začali teď v četách vnikat v les, však kdykoli se s bratry setkali, vždy podlehali proti hrdinům, a zdálo-li se, že jich přesila
při různých půtkách reky zdolá přec, že uniknouti už už nemohou, tu Bajár vždy se jevil zázračným a unes’ bohatýry jediným
však nevídaným skokem, v takou houšť, že sledovat mu bylo nemožné, a rychle tak se míhal stromy pak, že mizíval, jak oblak v blankytu.
A strašidelná z něho hrůza šla na nepřátele, někdy prchali už při pouhém se jeho zjevení. Tu sláva toho koně začala
se v písni ozývat, a miloval lid v Ardenách jej jako člověka, a chválil věrnost jeho velikou a bystrý um a chrabrost příkladnou.
Tak čekal Karel marně poselství o konci bojů a o zajmutí těch hrdin čtyř a zasmušilým byl, když ukázal se v oknech paláce
a na stupně zeleně mramorné před dům když vyšel vítat hosti své, již přicházeli z končin dalekých se jemu kořit, králi západu.
A jednou dal při hodech při velkých si od svých manů slavně slibovat nad pávem, jejž přínesli panoši na zlaté míse v peří nádheře,
že zasadí se znova každý z nich o lapení těch hrdých zpurníků, vzdor jejichž cítil jako v ráně trn. A mezi hostmi tenkrát Ajmon byl,
a ačkoli to Karel nežádal, přec jako ostatní též sliboval, ač zarmoucen a smuten velice. A ráno vstal a do Arden se dal
na cestu dalekou. A v onen čas byl Renald našel hlubé údolí, kde byla tráva hustá, vysoká a oliva kde stála pravěká,
blíž studánky pod skalou vysokou, a byli bratři tam jak v zahradě, již vesna počínala krášliti už pestrým květem vůně balšamné.
Byl slunný den a libý vánek chvěl se olivou a pěla studánka a bratři sladce v stínu dřímali, a věrný Bajár s nimi, rekovný,
neb celou noc na stráži probděli, an nepřítel se byl jim přiblížil. V tom sladkém spánku vidět nemohli, že na skále se zjevil starý muž;
vous jeho sivý větrem vlnil se a zraky nepokojně hořely, a nahnul se a viděl pod stromem tam dole, u té jasné studánky
své syny spát, neb Ajmon byl to sám. Jen málo kroků za ním rytíři mu věrní sledovali: Zachvěl se. Teď v rukou měl ty hrdé zpurníky,
teď v moci měl je, moh’ je vydati mstě císaře, jak slavně přislíbil. Už ruku zved’, by kynul věrným svým, tu srdcem cos mu trhlo bolestně,
tak bolestně, že do rtů hryzl se: své ženy bledou viděl, smutnou tvář, zrak její dlouhým pláčem pohaslý, a před očima sám teď mlhu měl,
to slzy byly, slzy palčivé... Tu bez rozmyslu velký kámen vzal a se skály jím mrštil v údolí. Mih’ balvan kolem staré olivy,
lít’ přes vrchol, až větve praskaly, a dopadnuv pak, hromem zaduněl, a pukl v dvé a jiskry sypal kol. A bratři vyskočili na nohy
a střásli sen a meče tasili a Ajmon náhle zase tvrd jak dřív, vstříc volal jim: „Teď, zrádci, zlapím vás, a zajisté váš přišel slední boj!“
Vzkřik’ Renald: „Vzhůru, bratři, na koně! Můj Bajáre, ó spas nás od hříchu, krev otce svého prolít nechceme!“ A Bajár nes’ je rychleji než kdy
do houště lesa; marně za nimi se nepřátelé jejich pouštěli. Když zmizeli, řek’ Ajmon: „Churavím! Mně srdce v těle bolí, třese se.
Vy za nimi se pusťte v temný les, já domů jedu k ženě na svůj hrad, jsem stár a sláb a zemřít chce se mi.“ Tak Ajmon děl a domů k ženě jel,
však synům jeho bída nastala, neb denně víc teď rostlo nepřátel, od konaných nad pávem příslibů a celé léto, podzim míjel jim
tak v půtkách hrozných, v bojích bez počtu, a déšť a vítr, sněhy, vichřice též válku s nimi vedly zuřivou, neb zima přišla krutá jako smrt,
a žili jako vlci v pustinách. Šat roztrhán jim s těla padal už a zarostli jak lesní medvědi a hladem, zimou zbledli, zsinali,
a zrezavěla zbroj jim, ztupěla, a bez podkov byl Bajár dávno už, a Renald proklínal tu hodinu, kdy Bertoleta zabil v Paříži,
a císařův hněv na se uvalil a na bratry. Tak mnohdy pod stromem, jenž proti zběsilosti metelic je chránil jedině, se chystali
na smrt už na blízkou a odvahy jim stopy nezůstalo v srdcích už a naděj mrtva byla na dobro. V těch hrozných chvílích Bajár vším jim byl,
on přítelem, on bratrem zdál se jim, on hřál je, mocně na ně dýchaje, on lehl k nim a nedal zasypat je sněhem, jenž svou tíží lámal strom.
Zrak jeho vždy byl plný útěchy a o lásce jim mluvil o věrné, a klidně mohli bratři v noci spát, když Bajár střežil je. Tak prožili
tu zimu, stále smrtí hrozící. Když sněhy roztály a celý les když zpěvem ptáků zněl a lupenů když mladých zlato větve zdobilo
a sladká vůně z mechu stoupala, tu divná vzbouzela se tesknota jim plná čaru neurčitého ve srdcí hlubinách, a Renald řek’:
„Již sedm let teď, bratři, trpíme a beze dna je propast našich běd, však nejvíce mě bolí ze všeho, tvář matčinu že vidět nelze mi!
My s jarem z mrtvých vstali, boží ráj by pro mě byla zem, jen okamžik ji kdybych zříti mohl, ke svým rtům ty drahé ruce kdybych tisknout směl!“
A všickni čtyři v dlaně skryli tvář a plakali v tom lese hlubokém jenž, šerý, pln byl tajů jako sen, pln stínů, paprsků a šveholu
a mlčeli, až Alár vztyčil se a chvějným hlasem zvolal: „Bože můj, a ona pro nás pláče sedm let! O, pojďme k ní!“ A Renald radostně
ho objímal a zvolal: „Pojďme k ní! Vždyť nemohou víc než nás usmrtit a zemru rád za její objetí!“ A vstali, líbali se na vzájem
i Bajára a hned se na cestu na dlouhou dali, plni radostí. – Po celou kráčeli vždy noc a pak se ráno v houšti skryli pečlivě
a mnoho dnů tak krajem bloudili, než dostali se k městu rodnému, až posléz zámek z dáli viděli nad městem čnít, kde matka bydlela.
Tu vnikala jim sladkost květných niv a snivých hájů, sadů ovocných v tom slunném kraji, jako zašlý sen a znovu s dávným čarem zjevený,
do duší plných touhy, bol a slast tak mocně bytost jejich schvátily, že mdloba jejich údy poutala, že třásli se a těžce dýchali;
však Renald nejdřív dosáh’ rozvahy a řekl bratrům: „Nyní přemýšlet nám sluší vážně, jak si počínat. Je pošetilé snad, co činíme,
což kdyby někdo v městě poznal nás? A otec sám? Což nevydal by nás, jak přísahal?“ Však Gišár odvětil: „Můj Renalde, nás nikdo nepozná
ni rodná matka. Vítr, sníh a déšť a utrpení naše změnily tak naši tvář, že není nebezpeč. Nuž zkusme to, vejděme do města,
a posléz v dům a hleďme sejít se pak s matkou beze svědků všelikých.“ A skryli koně v lese v jeskyni a vešli v město za bílého dne,
a zastavoval v ulicích se lid a s podivením na ně díval se, na tváře osmahlé a zarostlé, jež jako z jiných světů zdály se,
a každý ptal se: „Jací cizinci to přišli k nám, zajisté zámořští?“ a mnohý řekl: „Jsou to poutníci!“ A jiný zase: „Kajícníci jsou,
již tráví život s pláčem v poustevnách.“ Však bratři do paláce měřili a vidouce teď věže, zahradu, ta drahá místa všechna, o nichž vždy
tam v černých lesích byli snívali, tak dojmutím se slabi cítili, že krok jim váz’, a že se o berle o dlouhé podepírat musili;
a Renald hlasem zmírajícím děl tak vrátnému, jež seděl před branou: „Je pán tvůj v domě, Ajmon z Dordony?“ A stařec, jakoby se probouzel,
vztáh’ brvy vzhůru. „Není,“ odvětil, „je na lovu.“ „A zdráv je?“ Renald děl. „Zdráv?“ řekl vrátný, vzdych’ a pomlčel a dodal za chvíli: „Na těle zdráv,“
a svěsil hlavu. Posléz tázal se: „Jste poutníci? V dům směle vejděte, má paní dobrá je a štědrá též a dvojnásob z dob toho neštěstí,
jež leží na tom domě jako stín.“ A zakryl tvář, a bratři spěchali, neb báli se, že jejich dojmutí je prozradí... Ten starý vrátný byl
ten samý ještě, jenž co děti je znal z blahých dob... Teď vzhůru brali se po schodech, známou chodbou kráčeli a vešli v síň a matku viděli,
jak seděla a předla u okna, jak holub byla sivá, shrbená, a o sto let se starší zdála jim, bol nesmírný v té bledé tváři byl
a oči, nyní suché, do krve už byly zrudly pláčem bez konce. Na prsa bratrům hlavy klesaly tak hluboce, tak těžce. „Aláre,“
řek’ šeptem Renald: „Matku, matku hleď!“ To slovo „matka“ z úst mu musilo, sic’, cítil, že by udusilo jej. Mřel něhou nesmírnou a teskností.
V tom okamžiku zazněl ptačí zpěv tak dojemně, tak sladce nadzemsky, že zdálo se, že z ráje hudba jde: to drozd byl v kleci, jenž tak snivě pěl.
Byl Renald jednou, dávno, našel jej kdes v lese, kde byl z hnízda vypadl, a byl ho matce přines’, krmil jej a drozd jej znal a přilnul k němu tak,
že tehdy jen, když on byl přítomen, v zpěv propuk’ sladký, jinak mlčel vždy a němým byl po všechna léta ta, co Renald v lesích bloudil ardenských;
když slyšel ho teď Renald, podepřít o bratry své se musil, klesaly mu nohy tak, však matka ubohá příst přestala, jí ruce klesly v klín
a shaslým hlasem bolně zvolala: „Jak? zpívat chtěl bys, ptáku nevěrný? Už zapomínáš na ten smutek svůj? či, Bože, vidí zrak tvůj víc než můj?
Je Renald mrtev? Vešla v tuto síň snad duše jeho, a ty vidíš ji a vítáš ji?“ A hlava klesla jí na kolovrat a štkání trhalo
tím vetchým tělem, žalem zmítaným. A řekl Alár: „Bratře, pro Boha, jdi k ní a dej se poznat na místě!“ Však Renald pravil: „Ne, tak náhle ne!“
A bratři sedli na tu lavici, kde sedávali vždycky žebráci, když zavítali k hodům do síně. Tam skrčení se k sobě tlačili
a za ruce navzájem drželi se za chvějící; v citech ztraceni jak v hlubém moři, nevěděli teď, co činit a co říci. Matka však
se utišila, hlavu pozvedla a zírala před sebe do síně a zahlédši ty v stínu postavy, se svého křesla vstala, šla jim vstříc
a tichým hlasem řekla: „Vítejte! Jste poutníci? Já neviděla vás, když do síně jste vešli. Promiňte. Zrak můj je slabý, pláč jej pokazil,
jsou slzy jako oheň, jako sůl. Jste dlouho v síni už? Ó, odpusťte. Hned potravu vám podám, vína též, dům bohat jest a skříně plné jsou;
co plátna, sukna třeba, poskytnou, neb rozedrán je, vidím, ten váš šat. Vše s radostí vám dám, a Hospodin ať vede šťastně k cíli vás.
Kéž syny moje chrání Bůh mi též, jsou v nebezpečí smrti jako zvěř! Ó mužové, už sedm dlouhých let to v zimě bylo, co já ubohá
je k srdci tiskla, drahé, na posled.“ A zalomila v žalu rukama a Renald šeptal hlasem vyhaslým: „Jak to, má paní? Z jaké příčiny?“
A ona na to: „Z daleka jste as, když neslyšeli jste o dětech mých, o Ajmonových synech! Celý svět je proti nim, jen jedno zůstalo
jim srdce věrné, to zde v prsou mých, a Bůh můj svědek, co pro lásku svou i od otce jich snáším po léta, neb odřek’ se jich a mě nutit chtěl,
bych činila jak on. Je prchlivý a tvrdá slýchám slova každý den.“ Tu nezdržel se Renald, sebou trh’ a zaťal pěst a matka shlídla to
a zbledla smrtelně a chvěla se, neb poznala ten div posuněk, jenž Renaldovi vlastním býval vždy, a jako leknutí cos projelo
jí celým tělem, přikročila blíž, a vidouc Renaldovo pohnutí, mu třesoucí se rukou pozvedla nad čelem vlasy, jizvu odkryla,
již od dětství tam měl, a všechna krev jí náhle v tvář se lila ze srdce a vykřikla: „Renalde, jsi to ty! Můj sladký synu, vše mé na světě,
při živém Bohu, řekni, že‘s to ty, sic zemru v nejistotě vražedné!“ Tu vypuk’ Renald v usedavý pláč a bratři jeho s ním a matka též
a ruce zdvihala jak zmámená si na čelo, a jako v horečce se cizím hlasem smála, líbala své děti štkajíc sto- ba tisíckrát;
však slovo mluvit nemoh’ nikdo z nich, až matka nejdřív mluvy nabyla: „Jste v bídě, v neštěstí a samotni! Ni duše s vámi, Bože, jaký bol!“
A řekl Renald: „Duše jedna přec je s námi matko; ač svůj příbytek jen v němé tváři má, je věrná tak, jak pobratřený, dobrý bohatýr:
to kůň můj jest, můj Bajár předrahý!“ A matka řekla: „Nuže a kde je? I jej chci vítat, hostit, celovat!“ A řekl Renald, kde že koně skryl
a okamžitě matka poslala na ono místo štolbu věrného a oddaného celou duší jí, jenž koně znal, a znám byl jemu též,
a kázala, by přived’ Bajára. Pak v síň se vrátila a v nový pláč zas vypukli a zas se líbali a znaveni když byli, řekla jim:
„Teď ke stolu!“ A sama sloužila jim starostlivě, víno, zvěřinu a bílý chléb a med jim snášela a jedli hltavě, a za chvíli
se dusot koňů ozval na dvoře a matka řekla: „Otec vrací se!“ A viděli teď oknem, pod sosnou pod zelenou jak Ajmon s koně slez’
u stupňů z mramoru pod portálem a opřen o hůl jak šel nahoru a kořist z lovu, čtyři jeleny, na bidlech lidé jeho přinesli,
a štěkot smečky plnil velký dvůr. Teď zněly těžké kroky na chodbě a dvéře rozlítly se, Ajmon stál na prahu síně, syny nepoznal
a řekl ženě: „Kdož ti muži jsou? Tvář jejich zřejmě mluví o bídě.“ Tu vévodkyně s pláčem zvolala: „Tak pod střechu se děti vrací tvé,
neb oni jsou to, moji rekové, jež přemoci tvůj císař nemohl a nikdo z bohatýrů největších!“ A Ajmon kabonil se jako bouř,
však vévodkyně řekla důstojně: „Ne k tobě přišli, nezůstanou zde! Ne! Ke mně přišli! Mými hostmi jsou a nedopřeješ-li jim přístřeší,
pak půjdu s nimi, v pustý, divý les!“ Pak měkkým hlasem tiše prosila: „Ó, nevyháněj nás, můj Ajmone! Ó, nech mi je, bych pookřála zas!
Pro Boha, krále lásky, smiluj se. Snad nikdy více už je neuzřím, až s nimi rozloučím se znova zas! Vždyť duši sotva tělo drží už,
na konci života mi vůli nech na den neb dva... To buď mou odměnou, ví, jak jsem dlouho mlčky trpěla!“ A Ajmonovi srdce třáslo se,
však řekl temně synům v tvrdosti: „Vy, při sám Bůh, jste nevhod přišli mi, a po tom všem, co mezi námi jest, vás přivítati vlídně nemohu.“
A Renald řekl zlobně: „Výčitek nám nečiň, otče. Zle též činil’s nám, a shasla-li tvá láska, naše, věz, že k tobě, pane, dávno mrtva též.“
Tu rozzuřil se Ajmon: „Ničemný a bídný chlapče,“ zvolal, „zatrať Bůh tě, zlolajný a drzý zpurníku! Jsi hoden zemřít rukou katanskou!“
Tu řekl Renald: „Kdyby jiný tak se mluvit odvážil, jak, starče, ty, zle by se vedlo jemu, při sám Bůh!“ A na polo svůj tasil tupý meč,
jejž skryt měl v řasách svého oděvu, však Alár zadržel jej volaje: „Pro lásku boží, sladký bratře, stůj! Ať otec náš byl nepřítelem nám,
přec milovat a ctít jej povinnost, a brojit proti němu černý hřích, tvá duše jasná prosta skvrny té, neb vím, že neví, ret co vyřkl tvůj!“
A Renald zvolal: „Otče, odpusť mi. Chci všecko snášet, třeba kletbu tvou, – co na tom, že nás tupíš, vyháníš? Jen neláska tvá k matce bolí mě!
Nás třeba kopej, na kolenou však jí služ a koř se před ní z duše své.“ A Ajmon vypuk’ v pláč a pravil jim: „Ne, nikdo není, děti, roven vám!
Nuž, zlata vezměte a stříbra dost a zbraně, koně, ale odtud pak se beřte bez odkladu.“ Renald však mu odpověděl: „Pane, nevezmem.
My nepřišli pro zboží vaše v dům, neb vydědil jste před tím syny své. My přišli vidět drahou matku svou, jež pro nás pláče, ráno, na večer,
jež po nás teskní celou duší svou. Kéž místo zlata, koní, byl byste nám trochu lásky nabíd’ – na chvíli.“ A řekl Ajmon: „Trpce mluvíte,
a velkou křivdu jste mi učinil. Jsem Karlu věren, neb on jest můj král, já jeho manem. Když jsem odřek’ se svých zpurných synů, srdce pukalo
mi v prsou, Bůh to ví... Vy přišli jste svou matku vidět... Nuže, mějte ji... Mým zlatem pohrdáte, dobře tak. Jest matka vaše sama bohatá
a přeji si, by obdařila vás. Už nevyháním vás, nuž, zůstaňte až do rána. Já sám však odcházím, neb nesluší se, bych pod střechou spal,
pod kterou nepřátelé Karla dlí.“ A odešel a dvacet rytířů s ním jelo z hradu, v starou zahradu, jež v plném květu stála pod baštou.
A řekla matka: „Otec odešel, vy zůstanete, spásy duše mé! Vy zůstanete! Já vás obléknu a vykoupám a vůní napustím!“
A v síň je vedla, kde je koupala a kment jim dala, pláště z hedbáví a řízy hermelínem vroubené a obuv z kůže měkké jako list
a otevřela pokladnici svou, a stříbra měřila a zlata jim, pak koně nejkrásnější vybrala a dala nakládati na ně zbroj,
vše, čeho sobě přáli synové, a Bajára, jejž nyní přivedli, hned okovati sama kázala a sama do konírny vedla jej
a měkce senem ustlat dala mu. A v síni řekla vévodkyně jim: „Mou radu slyšte, děti předrahé! Až vyjedete odtud, dejte se
na cestu do Španěl. Tam jisti jste, a bohatá je slunná ona zem, tam štěstí vaše, bohdá, vykvete.“ A Renald odpověděl: „Rada tvá
jest moudrá, matko, učiníme tak.“ A znaveni šli bratři na lůžko a sladce spali, šťastni, blaženi, a matka bděla u nich celou noc,
a nasytit se štěstím nemohla, že pod svou perutí je zase má, a děkovala Bohu z duše své. – Když zora růžová se zbouzela,
a zlatý její úsměv nebem šleh’, a bílý dým se z lesů podnímal, vstal Renald s lůžka, bratři jeho s ním a řekli matce: „Rozlučme se teď,
jest dostáti nám slovu danému a nesluší nám otce rozhněvat, vždyť laskav proti nám i tobě byl.“ A ona neplakala, řekla jen:
„Jste mužové a tedy jednejte, jak čest vám káže. Požehnání mé na drahé vaše hlavy rekovské! Dá Bůh, že opět uvidíme se.
Však je-li vůle jeho přesvatá, by smrtelný můj zrak už neuzřel vás na zemi, tož vězte, před trůnem, tam před nebeským orodovati
že nikdy nepřestanu v prospěch váš, a v ráji někdy zase sejdem se. Mám pevnou naději, že vejdu v něj, Bůh dobrý jest, a mnoho snášela
jsem na zemi, a život můj byl čist.“ A poklekli a ona žehnala jim tiše, vroucně, políbila je, a všichni vyšli z domu beze slov,
a z porosené vyšel zahrady teď Ajmon též a ruku podal jim a on a žena městem s nimi šli, a celé město doprovázelo
je s pohnutím, až k dubům stověkým, jež za branou na chlumu šuměly. Tam koně čekali a v prostřed jich byl Bajár bílý, zlatá čabraka
jej zdobila a uzdy stříbrné, dar Renaldovy matky poslední. Když na koně se bratři vyšvihli, tu pojednou pod kopcem povstal ruch,
hle, mladý rytíř v zbroji stříbrné na černém oři jel, a sedm set mu sledovalo mužů, komonstvo to bylo chrabré, v rouších přeskvělých,
a Renald poznal jej: to Malgis byl, a Bajár řehtáním ho přivítal. A Malgis krásný, s okem dumavým a vezdy smutkem jakýms zastřeným,
se usmál teď a dvorně pozdravil dřív ženu Ajmonovu uctivě, a podával pak ruku Renaldu a pravil mu: „Přicházím děkovat
ti, milý druhu, za tvou hrdinnost a bratrům tvým. Já v hlubé samotě žil velkým snům a nyní teprv vím, že trpěli jste k vůli Bóvovi.
Mstu nechtěl jsem, já nenávidím boj, však nyní povinností mojí jest vám přispěti, neb Karel smířiti se zdráhá s vámi. Poklad prastarý,
jenž patří matce mojí, zahrabán byl v orleanském lese celý věk, já vykopal jej, přináším jej vám. Já a ti muži, které vidíte,
my s vámi zůstaneme. Radu mou teď slyšte, bratři moji milení. Král Ijon gaskoňský ve městě svém je v nebezpečí stálém, tulússký
mu hrozí emír, pohan sveřepý. Nuž, pojďte se mnou v zámek bordóský, král přijme vás, neb bohatýři jste, a vaše sláva celým světem jde,
a nepřicházíte co žebráci. Nuž, králi pomáhejte přemoci tu sílu pohanskou. Jest Ijon man též Karlův, a když císař uslyší,
že proti Saracenům válčíte pro jeho moc, pro slávu křesťanstva, snad nakloní se k smíru s vámi spíš. Já s vámi zůstanu, jak pravím vám,
a rada má vám v prospěch bude vždy, neb mnoho vím, co skryto jiným jest.“ Tak pravil Malgis s okem dumavým a usmíval se snivě, zamyšlen,
a Renald objal jej a děkoval a řekl: „Učiním, co radíš mi, neb Bordó leží cestou do Španěl, kam uprchnem, když Karel setrvá
ve záští svém i tenkrát, po bojích, jež podnikneme proti pohanům.“ Tak řekl Renald a teď loučil se už naposled, a matka zmírati
se uvnitř velkým žalem cítila; teď věděla, že nikdy, nikdy už v tvář patřiti nebude dětem svým, teď vnuknutím to zřejmě věděla...
Však přece zmužila se, beze slz jim ještě jednou s Bohem dávala, a doufala v jich lepší budoucnost, vždyť v nádheře ty odjet viděla
a plny naděje, jež včera jen co žebráky v svém domě vítala! A stála na chlumu a zírala tak dlouho za nimi, až ztráceli
se v mlze, v dáli, oči zavřela pak modlíc se, a tiše ulehla, když domů přišla, v lůžko, usnula a neprobudila se nikdy víc. –
Cookies on Poetry Cove