Obětovat vše na zemi byla žízeň teď Ramonda, obětovat spolubratrům všechny drahé touhy duše,
heslem bylo jeho žití. Rozdal statky svoje chudým, jako někdy Ambrosia, konal skutky jako svatí,
sebe zapomínal zcela. Veta bylo po všech vědách, dítětem se snažil býti, prostý srdcem, prostý duchem.
Upomínka na sny pyšné vynutila pouhý úsměv jeho rtů, a fantóm slávy rozplynul se v záři pravdy.
Dlouho vřela však mu v duši stopa oné velké lásky k Ambrosii de Castello, vřela jako těžká rána,
která zacelit se nechce. Vyrval posléz přec tu lásku, zapadla, jak hvězda bledne, v hloub nesmírné lásky k Bohu...
Vítězstvím to bylo velkým, největším, jež sobě dobyl. Zcela oddán byl tak Bohu, bratrům svým a spolutvorům,
neměl vůle, neměl přání – časem přece ubrániti nedovedl vzdechům těžkým ba i slzám, nedovedl
potlačiti někdy touhu ohromnou po sladké smrti, korunou se jemu zdála nejvyšší již Bůh nám skytne,
štědře když nás zasypává dary milosti své velké. Nadlidským však namaháním přemohl i tuto slabost.
Začal milovati život, který trestem byl za pýchu, uvaleným mu na bedra. „Jako bratr slunce, luna
sestra sladká, všechny hvězdy, budu věčně jiným sloužit, jako oni, nechci reptat, věčně že svou lásku dávám,
jako oni svoje světlo dávají nám bez únavy!“ Rozhodl tak mnich Ramondo, uskutečnil svoje slova.
Leta minula a ostrov začal plniti se slávou, svatou slávou toho mnicha. Přicházeli ze všech končin
poutníci, by obdiv jemu vzdávali, by prosili jej, aby ruce žehnající kladl na hříšnou jim hlavu.
Pohromou to bylo novou, lekal se té hlučné úcty. Nebyla to světská pýcha, která v rouše pokornosti
lapit chtěla jeho duši? „Půjdu odtud,“ pravil sobě, bodnutí však cítil v srdci. S pláčem zvolal v noci k nebi:
„Hospodine, nevědomky miloval jsem příliš půdu, která byla mojí vlastí. Promiň mně, já napravím to!
Díky tobě za ten pokyn!“ Prchl na loď, která plula z Palmy právě do Afriky, hymny plné jásavosti
z hloubi duše pěl, když zmizel v modré mlze ostrov rodný, hymny pěl pln jásavosti mezitím co jeho oči
maně slzy prolévaly loučíce se na vždy s zemí, v které poprvé se byly otevřely v zlatém jasu,
loučíce se navždy s břehem, který nesl bílou hrobku, dřímající v stínu stromů, s nápisem tak prostým, krátkým:
„Ambrosia de Castello, „sestra chudých, pod mou deskou „očekává z mrtvých vstání!“
Cookies on Poetry Cove