Zmizel světu don Ramondo, žádné oko nevidělo v Palmě více jej na koni, v drahém rouše, v záři krásy.
Vrata zavřela se za ním těžká otcovského domu v onen den, když jako bleskem láskou vzplanul k Ambrosii,
v onen den, když pravila mu: „Neznejte mne, don Ramondo!“ Zavřela se vrata domu, nepřekročil více práh svůj,
aby vyšel na ulici. Poustevníkem stal se rytíř, v knihách bádal dnem i nocí, vědám oddán celou duší.
Zapomínal na vše kolem, přátel neznal víc ni druhů. V celé Palmě vyprávěli, tajné vědy jak Ramondo
v duši ssaje, jak tu duši zaprodal knížeti pekel. Plni strachu pozdvihali k jeho oknům plaché zraky –
ale nikdy tam Ramondo nezjevil se... Třicet roků uplynulo a jen dvakrát zřeli jej tam na okamžik
za tu celou dlouhou dobu: Jednou, když po celém městě zvony temně zahučely, průvod pohřební když kolem
jeho domu bral se slavný s tělem dona de Castello. Po druhé, když s velkým pláčem chudí města provázeli
Ambrosii, bledou, krásnou, k branám Palmy. Odcházela v pustý hrad na břehu moře, aby více nevkročila
v Palmu, rozdavši své jmění mezi chudé, velká v lásce. Tenkrát don Ramondo zbledl, jak by smrt se dotknula ho,
ruce vztáhnout chtěl a vzkřiknout, oči své když Ambrosia k oknu jeho vlhké zvedla. Ale nekýv’ ani hlavou,
násilím potlačil výkřik, neboť v duši jeho zněla slova, která promluvila: „Neznejte mne, don Ramondo!“
Tedy mlčel, hleděl za ní jak za hvězdou, která mizí, s kterou hasne náhle světlo, jediné na pustém nebi.
Zlomen jako větrem třtina, dotknut jako ranou dýky, potácel se v prázdno síně, vrátil se do tmavé kobky
mezi knihy, alambiky. Ambrosia tiše vzdychla, slza padla v bílá ňadra, s úsměvem pak sladkým kývla
chudým, nešťastným a bídným, kterým přítelkyní byla; duše její prosvítala tváří truchlou jako luna
oblakem labutím v letě, duše jejím zrakem plála – plna touhy, plna něhy. Sladko bylo na ni zříti,
teskno též však, k smrti teskno... Jela tiše teď svou cestou v pustý hrad ku břehům moře sama, v černém vdovím rouše,
s hlavou skloněnou na prsa, někdy ale pozvedla ji s úsměvem k hvězdnému nebi, s úsměvem tak tklivým, sladkým,
že se zdál být odpovědí tichým hvězdám na útěchu, kterou kanuly jí v duši. jela tiše tak svou cestou
v pustý hrad, ku břehům moře. Tráva rostla na té cestě bujně, divě, neboť nikdy nešlapala po ní noha.
Tráva rostla na té cestě, tráva rostla též před domem, v kterém don Ramondo stárnul.
Cookies on Poetry Cove