Dokončila Ambrosia vyprávěti svému muži dobrodružství s don Ramondem, bledá byla ale klidná,
klečela u jeho nohou, s důvěrou mu zřela v oči jako dcera svému otci. Don Gonzalo de Castello
sedě v pozlaceném křesle zdvíhl ženu k svému srdci, políbil jí bílé čelo, s úsměvem pak odpovídal:
„Netruďte se, Ambrosio! Jednal rytíř pošetile, vaše ale není vina, čistá jste jak samo slunce.
Podivem mi věru není, zázračná že vaše krása k šílenství jej roznítila. Byly časy, kdy bych též byl
podobně jak on snad jednal, šediny když moje byly ještě černější než havran, chladná nyní krev když lávou
proudila mi ještě tělem. Lituje-li don Ramondo, odpouštím mu jeho vinu, jest-li vy že odpustíte.“
Sotva dozněla ta slova, veřeje se otevřely, mezi nimi stál Ramondo, poklonil se Gonzalovi,
poklekl před krásnou paní. Dříve než moh’ promluviti, pravil stařec rytířovi: „Cokoli mi říci chcete,
marné je, já nejsem soudcem. Žehnal Bůh mi, mému stáří svěřil andělskou tu duši, korunou je mého žití!
Důkaz, jak se před ní kořím, moudrost její jak znám ctíti, ctnosti její jak si vážím, budiž ten, že o samotě
zůstavím vás, ona sudiž vinu vaši, pře jest její. Svého jmena čest a slávu v čistou její ruku kladu.“
Odcházel a úsměv míru pohrával mu kolem retů. Hlavu pozdvih’ don Ramondo, ale zůstal na kolenou,
sepjal ruce a pak mluvil hlasem jako před světicí: „Anděl z nebe kdyby stál zde, matka sama Spasitele,
nemohl bych s větší úctou mluvit k nim, než mluvím s vámi. Posvátná jest.čest mi vaše, kořím se před chotěm vaším,
neboť dala jste mu srdce! Přece ale vyslyšte mne, slova má nechť neuráží cudný sluch váš, Ambrosio.
Mládí moje bouří bylo, žízeň lásky ukojil jsem v divé vášni, v opojení znova žízniv, znova práhna
pokaždé, kdy napil jsem se! Náhle stal se zázrak se mnou: Uviděl jsem vás dnes ve snu, potkal ráno na ulici,
zjevem vaším nový život vzešel v pusté mojí duši! Minulost má – černé bezdno, budoucnost však světlým rájem!
Obraz váš v mém srdci žije, nevyhyne z něho více! Láska, kterou pro vás cítím, veliká jest jak sám osud,
zázračná a víc než lidská. Nehoden jsem smilování, ale chci se takým státi, že ve vaší světlé duši
ozve se hlas slitování. Obětí buď celý život, pokáním a odříkáním; velkých činů celá řada
smaže paměť pohanění, které na vás dneska padlo. Rcete mi, ó Ambrosio, kleknout před vás smím pak opět,
opět mluvit o své lásce, nehynoucí, víc než lidské?“ Ambrosia de Castello praví sladce, praví snivě:
„Stačilo by celé žití nadlidskou pro tuto lásku? Zemskou věčnost utvořiti bylo by snad pro ni třeba!
Sejdem se, až nesmrtelnost plným douškem pít nám bude, sejdem se, až věčné žití v poháru mi přinesete!
S Bohem buďte do té doby! Odpuštění moje máte, miluji vás po křesťansku; tímto pře jest ukončena.
Buďte s Bohem, don Ramondo, nemluvte mi o své lásce, nechte povinnost mě konat k muži, k Bohu, k vlastní spáse.
Zapomeňte, co se stalo, a jestli mě na ulici potkáte, pak neznejte mne.“ Domluvila, vyšla z síně,
tiše za ní clona padla jako oblak, který halí bílou hvězdu, přihnán větrem.
Cookies on Poetry Cove