Pod portálem šedé katedrály
lilji v ruce, v říze jako sníh
v jasu stála, v plavých vlasech hrály
zlaté jiskry, mžely hvězdy s nich.
Druhou ruku proti ňadru tiskla,
bránit jak by chtěla radosti
jasně slunné, aby nevytryskla
jako ručej v bujné prudkosti.
Jako ve snách srdcí svému děla:
„Vázo, blahem plná na pokraj,
ke rtům žíznícího sklonit chtěla
bych tvůj hlubý, šerosladký taj.“
Opodál se zrakem v zemi vrytým
bral se bledý, zasmušilý muž,
v sebezášti, s ukrutenstvím litým,
obracoval v ranách duše nůž.
Tiskl také k prsům chvějnou ruku,
se srdcem jak ona rozmlouval,
proklínaje věčnou onu muku,
kterou štván jak biči, ucouval.
Pravil: „Šerý, krtkovitý plaze,
ryj a hlodej žití kořeny,
přervi je, vždyť žehnám tvojí snaze,
v rum když modly všechny sbořeny!“
A pak vzdych’: „Ó, srdce, zřídlo žalů,
z něhož klidu zmizel krásný lad, –
zda by vyrost leknín z tvého kalu,
kdyby v dno ti paprsk čistý pad?“
Nehledal, kde ona stála posud,
v cudném vděku temných žalů lék...
Neviděl jí. Byl tak jeho osud.
V jasu stála, v šer on kroky vlek’.