Blíž Saraceni přicházeli, blíž a země hluše, temně duněla. Děl Olivier: „Celá Hispanie se travným dolem valí proti nám.
Co jiskřících se přilbic, brnění! Toť celé moře bílých praporů na koncích kopí, spočíst nemožno ty pluky, šiky, čety pohanské.
Jde hlava kolem, co jich proti nám! Ah páni drazí moji z Francie, ať Bůh nám pomůže, tak krutý hoj nás čeká jako žádný doposud!“
Tu v odpověď mu všickni zvolali: „Buď proklet, na útěk kdo vzpomene! Smrt hrůzu pro nás nemá pražádnou!“ Však Olivier tak pravil Rolandu:
„Můj milý druhu, reku Rolande! Na zlatém řetěze roh ze sloni ti visí na šíji, tvůj olifant, roh zvuků zázračných a obrovských.
Do rohu svého zatrub, uslyší jej Karel v dálce, neboť nese se, jak burný vichr, hřmící rohu zvuk na míle do kola!“ Však Roland děl:
„To pošetilé věru bylo by! To se slávou mou nejde srovnati! Ne olifant má práci, Durandal, meč jasný můj. Ó, Marsil litovat
dnes ještě bude, že se odvážil sem k průsmykům.“ A opět Olivier tak prosil jej: „Můj druhu jediný, vem olifant, svůj roh, a zaduj v něj!
Hrom rozlehne se dolem, horami a Karel přispěje nám na pomoc.“ „Ne, nechci!“ zlostně zvolal Roland rek. „Mám meč svůj dobrý, potopím jej v krev
až po jilec po zlatý, uvidíš! Pro zmar svůj vlastní pohan na nás jde!“ A po třetí jej prosil Olivier: „Do rohu zatrub, drahý příteli!
Ne hanba v tom, když voláš na pomoc! Nás hlouček jen, a zástup nesmírný se blíží nám! Jak lze se ubránit?“ „Tím lépe,“ pravil Roland, „když jich víc,
tím větší zápal bude, odvaha! Čím smělej budem bojovat, tím víc nás Karel císař bude v lásce mít! A zatím blíže Marsil přikvačil
a šiky jeho divé, nesčetné, a zvolal Olivier: „Nuž budiž tak! Juž blízci jsou a Karel daleko. Ty’s nechtěl pomoci, jsme ztraceni.“
„Mlč!“ zvolal Roland. „Neznáš bázně, vím! Ty kopím bojuj, Durandalem já, svým dobrým mečem. Dar to císařův. A umru-li a vezme-li jej kdo
mi z ruky chladné, řekne zajisté: rek pravý meč ten nosil, živ tě bůh!“ Teď vřava rostla, byla strašlivá; hlas Turpinův však mocně hlukem zněl:
„Hoj, pánové, nám kyne slavný boj, krev pro Krista my rádi cedíme. Však dřív než život dáme, pomněme, že křehcí jsme a hříchu nádoby.
Do prsou kajicně se udeřme a prosme Boha, by nám prominul. Já jménem jeho hříchy odpouštím vám vaše! Kdo z vás v boji zemře dnes,
co mučedníka za věc křesťanskou bůh přijme jej a světlí andělé v ráj plný svatých květů povedou jej mezi stíny blaze zemřelých.“
Prach letěl k nebi bílý vysoce, neb dvacet tisíc mužů padalo teď k zemi, udeřilo kajicně se do prsou a Turpin nad nimi
kříž udělal, pak ruce povznesl, a svatým jménem božím žehnal jim. A prosti hříchů vstali radostně, a sedli na koně a klusali,
a v čele jim jel Roland bohatýr jak hvězda jasný, s bílým praporem, a za ním Olivier a pairové, a na pohany hleděl hrozivě,
na svoje ale sladce, pokorně. „Nuž, jménem božím!“ zvolal Olivier, a každý ostruhami koně bod’ a Roland zvolal: „Sladká Francie!“
a dvacet tisíc s ním tak zvolalo, a jak dva vichry hrozné utkala se obě vojska. Nastal velký boj. Jel v čele Saracénů bohatýr,
syn vlastní bratra krále Marsila, rek Valdabrun, jenž Ganelonu meč byl na znamení pobratření dal, na oři pyšném pyšně vzpřímen byl
a rouhavě tak zvolal z daleka: „Vy sketi z Francie, teď přišel den, kde poznáte svou celou nicotu! Váš starý král je blázen bláhový,
že vás nám nechal v tomto průsmyku. Čest Francie dnes dozná pohromu! Na Ronsevaly nezapomene!“ A všickni pohané se rouhali
a láli Karlovi a Francii. Bez sebe bolestí tu Roland byl, na něj se vrhl, skolil pohana a duši jeho ranou obrovskou
mu z těla vyrazil, že mrtev skles’. To první čin byl; nyní nastal boj tak zuřivý jak požár v lesinách; jak stromy tam, zde muži padali,
krev tekla proudy, zbraně řinčely a stráně ronsevalské hučely jak vichrem hrůzoplodnou ozvěnou těch mečů úderů, jež pršely
na štíty, brnění a přilbice, těch divých, bojechtivých výkřiků, jež hromem hřměly bohatýrům z úst, tím poplašených koňů řehotem,
a vřavou všeobecnou, nesmírnou. Kdo všechny činy pairů, Rolanda a Oliviera moh’ by vylíčit, kdo odvahu a sílu rytířů,
těch z Francie, i reků pohanských? Byl Roland dávno kopí roztříštil a Durandalem nyní bojoval. Král jeden saracénský vyzval jej,
a Roland rozpůlil až na sedlo jej rázem, na pokryté purpurem. Smrt širým polem sil a nakupil jak hradbu kolem sebe skolené,
a roucho dříve bílé, červené juž krví teď jak zora večerní, a sklonek slunce žití znamená ta zora plná hrůzy každému
vždy z pohanů, jemuž se přiblíží. Druh jeho Olivier jak zuřivý, na sběsilém svém oři projíždí, je kopí jeho dávno rozbité,
a koncem jeho jako toporem do pohanů dál tepe.Viděl jej a smál se Roland: „Holí bojuješ?“ jej oslovil: „Kde je tvůj dobrý meč,
jenž jilec ze zlata má, z křišťálu?“ „Kde vzal bych času z pochvy tasit jej?“ Děl Olivier, a dále letěl v boj. Seč každým krokem rostla, hroznější
se stala každým oka mžiknutím; co rozbito tu kopí, praporů, co pevných štítů, mečů předobrých! Co bohatýrů mladost pohřbena
do prachu na vždy! Neuvidí víc ach, matek svých, a žen a dítek svých ni drahých přátel, již za horami je čekali na půdě otcovské.
Ach tolik leželo jich zsinalých a pohanů dav ještě necouval a za každého, který mrtev kles’, jich deset nových rostlo ze země.
Stín jako temný vzniklo tušení teď v mysli všech, že bere převahu zlo osudné, že štěstí kloní se na stranu saracénskou pomalu.
A v okamžiku tom ve Francii se bouře snesla, černá jako noc, zem třásla se a blesky pršely a slunce, zdálo se, že uhaslo
ve pravé poledne... To smutek byl, jejž příroda jevila nad pádem těch reků v Ronsevalech hynoucích, a nad osudem temným Rolanda.
Byl Marsil unaven a na chvíli boj přestal zuřit. Reci francouzští šli mrtvé svoje sbírat po poli, a oči jejich vlhly slzami.
Byl smutek jejich vele hluboký, když tolik mrtvých reků viděli, a duše jejich něhou chvěla se pro ty, již bez duše juž leželi.
Však dlouho nebylo jim truchliti, neb znovu Marsil útokem juž hnal. Teď nejlepší své vojsko stavěl v šik a na dvacet je proudů rozdělil.
Jak dvacet lesklých hadů vlnil dav se nepřehledný, zlatem zářící a drahými se kamy jiskřící skrz bílý prach na místech přemnohých,
neb mnoho králů, knížat, emirů v těch plucích bylo z krajů zámořských, kde drahých kovů, kamů bohatství jest nesmírné. A za světlem jak stín
se plouží vždy, za třpytem slnícím těch předních pluků, spousta nesmírná se divých pronárodů černala; jak věže strměli ti divoši
a temní byli jako vlhká zem. Když nová vřava přicházela blíž, tu mimoděk se franští rekové na sebe mlčky, tiše dívali,
jak na vzájem by sčítat chtěli se, a arcibiskup Turpin takto děl: „Juž není pochyby, že zhyneme, den zítřejší nám svítit nebude,
neb nikdo z nás se toho nedočká, až nové vyjde slunce. Krásnější však světlo v ráji božím uvítá nás za to, odpočinem blaženi
ve lůně svatých květů! Sketa jen tam místa nenajde!“ Tu zvolali jak jedním hrdlem všickni: „Vejdeme tam bez výjimky tedy, jak tu jsme!“
A poklekli, a opět požehnal jim arcibiskup, záře nadšením. Do boje vrhli se jak pardové, val pevný jako skálu pairové
a Roland tvořili a Olivier před ostatními. Divy tvořili! Jak káceli tu pýchu pohanskou! Však žel, o žel, že řady řidnuly,
a mnohý z paladýnů klesl v prach, ba nikdy více hlavy nepovznes’. Boj neslýchaný, nevídaný byl. Krev potoky po trávě zurčila,
a meče bohatýrů skrouceny a polámány byly bušením, a brnění a roucha servána jim byla s těl, a mnohý měl za zbraň
již pouze roh neb surmu měděnou. Jen tři sta ještě bylo na živu, však žádný bojovati nepřestal. Stál Roland, Olivier a Turpin teď
na malé výšině, a druhům svým děl náhle Roland: „Bože, Francie jak vdova bídná kvílet měla by! O Karle, Karle, ó proč nejsi zde?
kéž, bratře Oliviere, císaři bych znamení o strasti té moh’ dát.“ Dech sbíral Olivier, by mluvit moh’, tak znaven byl. Krev kryla ramena
mu silná, roucho, přilbu, brnění i hřívu jeho koně. Sbíral dech a druhu svému temně odvětil: „Já nevím, jak bys učinit to moh’.
Nám nezbývá než čestně zemříti.“ Tu Roland zarděl se a zašeptal: „A roh můj, hromozvučný olifant?“ „Ne,“ vzkřikl Olivier, „vždyť byla by
to hanba, volat Karla na pomoc!“ „Já ale chci!“ děl Roland rozzloben, a pozved’ roh, však druh jej zadržel, a jiskřícími zraky mluvil tak:
„Při hlavě své kdybychom vyvázli, a v sladkou vrátili se Francii, že k srdci přivinouti nedal bych ti krásnou Aldu, drahou sestru svou,
již za ženu jsem tobě přislíbil, když duše tvoje po ní toužila a láska k tobě růží rozkvetla jí v cudných ňadrech, bílých jako sníh.“
Bol nesmírný Rolandem lomcoval. „V tvém oku,“ zvolal, „cos jak nenávist! Co tobě, druhu můj, jsem učinil?“ Děl Olivier: „Ty’s vinen nezdarem!
Jest hrdinství cos přece jiného než šílenství, a víc než zuřivost mi platí moudrá míra v odvaze! Tvá slepota jest vrahem hrdin těch!
Ty’s Karla o ně tupě oloupil, a postrádat je bude budoucně, ten velký Karel, z lidí nejlepší, jenž hlavou jesti sladké Francie,
té koruny celého křesťanstva! Ten Karel, který hvězda zázračná do konce věků svítit bude všech! To císaři jsi, bloude, učinil.
A víš, co druhá tvoje vina jest? Ty sama sebe smrti zasvětil’s (neb nepochybuj, jest ti zemříti) a slepě, šíleně tak oloupil’s
o největšího reka Francii! A víš, co mně jsi ještě učinil? Mně nejvíce jsi ze všech ublížil! Ty’s přeťal velké naše přátelství,
neb udušeno v krvi bude dnes, a bolestně se loučit jesti nám!“ Tak pravil Olivier, a po tváři mu slza tekla, Roland bolně vzlyk’,
a Turpin na oba se pousmál jak dobré slunce, vzdech svůj potlačil a děl jim klidně: „Žádná roztržka!“ a každého z nich pojal za ruku,
a hleděli na sebe jasně zas jak hvězdy na nebi. A za chvíli jal tak se arcibiskup mluviti: „Roh olifant juž spásou nemůže
nám více být, přec zaduj, Rolande, vší silou do něho. Ať uslyší jej Karel! Pomstí aspoň naši smrt a zvedne z krve zneuctěný kříž.
On nalezne nás mrtvy, zachrání však těla naše, aby znesvětit je pohan nemohl, neb divá zvěř je nezatáhla do svých brlohů.
Nad mrtvolami vřele zapláče, a v smutku odveze nás ku pohřbu do stínů svatých někam klášterů.“ „Ty dobře děl’s,“ mu Roland odvětil,
a pozved’ mocný, obrovský svůj roh, a celou silou prsou zatroubil. Hrom duněl dolem, lesy chvěly se, a v horách vyskočila ozvěna
jak z hlubokého spánku vzrušena, a zařvala, kamenná obryně: na třicet mil byl slyšán její hlas! Jak bolestně, ach, volal olifant!
A jakou silou Roland zatroubil! Krev z úst se jeho lila červená a s čela, žíly v spáncích pukaly a smysly jeho mlhou kryly se.
Zvuk hrozný byl, a pohan zarazil se polekaně, pluky couvaly; zvuk hrozný byl, a letěl za hory do Francie, kde Karel slyší jej
a srdce tušením mu bolelo a zvolal: „Přísám bůh, toť olifant!“ Ném na to zvolal: „Zrada, zdá se mi, že do osidel reky lapila
tam za horami!“ Císař v zoufalství si vlasy rval a zvolal: „Na koně, a Ganelona v pouta jímejte! Jest Jidášem, sen zjevný jest mi teď!“
A jako vichr vojsko letělo zpět do Hispanska... Ó jak vysoké ty hory jsou, obrovské, pošmurné! jak hluboké ty doly lesnaté
a prudké jak ty řeky divoké! Však všemi překážkami vítězně jak bouře táhlo vojsko chvátící, a v čele jeho svatě, velebně
jel starý císař v zlatém brnění, na které bílý splýval jeho vous. Krev utřel Roland s tváře, pustil zas roh olifant na zlatém řetězu
a hleděl kolem. Zraky zalily se slzami, když viděl mrtvoly na zemi ležet reků křesťanských, když viděl, málo co jich zbylo jen,
a udeřil se pěstí do prsou: „Ó Francie,“ děl, „osiřela jsi! Co dětí pláčeš svých – ach vinou mou!“ To slyšel Olivier a žaloval:
„Žel, že jsem, druhu, tobě vyčítal! Tu bolest, kterou cítíš, způsobil jsem tobě slovy svými trpkými. Ó, promiň mi! Hle, zase blíží se
juž nepřítel. Zůstaň mi na blízku. Smrt kvačí na nás, nerozlučme se, bez tebe nechci žít, a padneš-li, pak zemru bolem s tebou zároveň!“
Do koňů bodli, s tváří zářící vstříc nepřátelům opět letěli. Král Marsil smál se, vida ostatek ten skrovný bojovníků křesťanských,
a na své volal: „Konec čiňte juž a hlavy Oliviera, Rolanda mi přineste, též arcibiskupa.“ Pluk za plukem se znova tedy hnal
na hrstku chrabrých reků Kristových. Na slovo krále emir Margaris meč vytasil k lítému zápasu. Byl jako luna jasný, spanilý,
a v zemi jeho dívky nebylo, jež by se neusmála v milosti tvář jeho krásnou vidouc kvetoucí. „Buď bez starosti,“ pravil Margaris,
„můj králi mocný. Hned ti přinesu tu bujnou hlavu Olivierovu a do prachu ti k nohám složím ji.“ Bod’ oře svého, letěl jako šíp
a dosáh’ svého cíle, oběma teď rukama se meče uchopil a měřil ranou zhoubnou, nesmírnou na Oliviera; ten sic uskočil,
však hrotem meče zasáh’ Margaris jej osudně tam mezi lopatky, kde pancéř jeho juž byl povolil, a meč mu v tělo vnořil hluboce.
Že k smrti zraněn, cítil Olivier a silou poslední svůj pozved’ meč a udeřil emira na hlavu. Déšť perel, karbunkulů s přilbice
tu padal na zem, přilba padla též, a lebka rozpoltěna zela mu a krev se lila přes tvář spanilou, na které dívčí oči rády tak
zář byly sílaly, a emir pad’ a nehnul více údem... „Proklet buď,“ děl Olivier a k zemi vrávoral, však kolem sebe ještě šermoval,
a zvolal: „Na pomoc pojď, Rolande! Ach, přišel okamžik juž loučení!“ A Roland z daleka jej uviděl, a zhléd’, jak bledl, zsinal, umíral,
jak z těla krev se jemu valila jak potokem; to vida uchvácen tak bolem byl, že mdloba jala jej. Však nespad’ s koně; když se vrátily
mu smysly zase, k druhu svému spěl, a s koně slez’, by objat mohl jej – ten ale více světlo neviděl, ač ještě stál a dýchal, mrákotná
mu mlha zraky kryla sokolí. Když Rolandovy zbroje řinčení mu vniklo v sluch, své síly Olivier juž sebral poslední, neb myslil, že
se nepřítel mu blíží, mohutně na přilbu Rolandovu udeřil, až rozpoltil ji; Roland sladce však jak dítě pravil: „Biješ s úmyslem?
Jsemť Roland, který tak tě miluje! Je v tobě ještě záští proti mně, že záhubou jsem stal se druhů svých?“ „Jsi ty to?“ slabě pravil Olivier.
„Já slyším tě, však v bělmu hasne zrak. Já nevidím tě, bůh tě vidí však a čisté tvoje srdce, bratře můj. Já udeřil tě! – Drahý – promiň mi.“
„Ty’s neranil mě,“ Roland odtušil, „a rád ti prominu. Ba ještě víc: v tom okamžiku láska nejčistší mě knězem pomazala před Bohem,
já jménem jeho vše ti promíjím, co na té zemi hřešil’s. Duše tvá nechť vejde v ráj.“ A oba mlčeli a klonili se k sobě, drželi
se v objetí a tak se loučili na věky zde... A Olivier teď kles’, juž neslyšel a slep byl docela a pozved’ ruce k nebi ještě jen
a šeptal: „S bohem, s bohem, Rolande! Bůh žehnej Karlovi a Francii a tobě, tobě, drahý bratře můj! Ó, světlo ráje vejdiž v nitro mé!“
A zamlk’ náhle, hlavu sklonil svou, a duše rozepjala perutě, a mrtvý ležel v trávě zelené. Tu Roland zaplakal a žaloval:
„Ó Olivieře, druhu jediný, žel, že jsem živ, když ty juž nežiješ!“ A znovu mdloba uchvátila jej a byla těžká, dlouhá, mrákotná,
však s koně nespad’, kam byl vsedl zas. Když k životu se vrátil, s úžasem teď viděl, sám že zbyl jen z reků všech a arcibiskup Turpin. Cítil též,
že krev se lila z ran mu hlubokých. Na druha svého ještě pohled vrh’, pak koně bodl, letěl k Turpinu, jenž na něj volal, rva se jako lev:
„Pojď, Rolande! Přispěj mi k pomoci!“ A oba v seč se vrhli zuřivou. Šla taká hrůza z obou hrdinů, že pohan couvl; za to letěl mrak
jim kopí, šípů, nožů, štítů vstříc a rachotil jim temně nad hlavou jak bouře krup nad polem zrajícím. Šíp ranil pravý spánek Turpinův,
a kopí vjelo hlubě do prsou, a druhé koně jeho zabilo. Děl arcibiskup: „Nejsem přemožen, ač těžce raněn. Ještě mám svůj meč.“
A Roland na to: „Síly Vejljantif má dosti, kůň můj, aby oba dva nás nesl na hřbetě. Tak spojeni my zemřem’ spolu.“ Turpin na koně
sed’ vedle Rolanda, a ten svůj roh zas ke rtům nesl, bílý olifant, a opět silou celou zatroubil. Zvuk slabý však jen vydal nástroj teď,
neb Roland chábnul, krev se lila mu ze spánku, z čela, z prsou potoky. Přec slyšel Karel v lůně pohoří ten slabý, mroucí, smutný rohu zvuk
a pravil: „Bože, zle se vede jim! Ó zatrubte jim rychle v odpověď, by zvěděli, že pomoc blíží se!“ Hrom šedesáti tisíc polních trub
hned na to zazněl, letěl průsmyky a pohani jej v strachu slyšeli. „Jde Karel na pomoc jim!“ zvolali a nastal zmatek, útěk úplný
a Marsil rval si vlasy v zoufalství. „Jde Karel,“ šeptal Roland slabě též, a v mžiku tom pad’ jeho dobrý kůň, byl proklán kopím, prchající vrah
jež zpátky mrštil silou ohromnou. A Roland hrdlo objal ořovo a líbaje ho, koně oslovil: „Buď tobě dík za věrné služby tvé!
Nuž sladce dřímej v trávě vysoké zde mezi bohatýry! Kdyby bůh nám návratu byl dopřál v sladkou vlast, ó nikdy víc bych nebyl, břemeno,
na bedra tvoje sedl! Oves jen ten nejlepší bys pokrmem byl měl a vodu z nádob zlatých byl bys pil! Tak ale, oři můj, zde zůstanem.
Jest konec všemu: bolům, radosti!“ Tak šeptal Vejljantifu jeho pán, vstal s tíží se země a pomáhal teď raněnému arcibiskupu,
jenž smyslů zbaven, tonul v mrákotách. Své roucho Roland hbitě roztrhal a zavázl mu rány, sejmul mu též přilbu, pancéř, pak jej položil
na měkkou trávu, něžně, pomalu jak matka dítě. K srdci přitlačil pak ruce jeho. Turpin otevřel tu oči, z kterých smrt již hleděla,
a Roland takto tiše prosil jej: „Ó reku, muži svatý, příteli! Ó slovem sladkým se mnou rozluč se! Hle, druzi naši všickni mrtvi jsou!
Chci kolem tebe všechny položit! Tak v smrti ještě budem spojeni!“ A Turpin usmál se a odvětil: „To srdce moje, věru, potěší.
Jdi! Učiň rychle tak! Jsme vítězi my dva, na okamžik! Nuž pospěš si!“ A Roland šel a rychle přínášel ta drahá těla paladýnů všech
a do trávy je kladl vysoké jak ku spánku, u nohou Turpina, a ze všech naposledy přinesl to drahé tělo Olivierovo,
jež pod sosnou, pod temnou leželo pod keřem plané růže kvetoucím. Bol nový byl jej mocně zachvátil a kropil vřelým pláčem drahou tvář,
pak položil jej mezi ostatní a omdlel srdce rvoucí bolestí. A Turpin zažaloval, vida jej tak zsinalého ležet na trávě,
a vstáti chtěl, aby mu pomáhal, z ran jeho ale krev se lila hned, a padl těžce v smrtném zápasu. Tu probudil se Roland, zakvílel,
a Turpin naposledy pozvedl své žehnající ruce, položil je Rolandovi tiše na hlavu, kříž ve vzduchu pak ještě udělal
nad reky, kteří v trávě vlající juž tiše dřímali svůj věčný sen, a zašeptal: „O bože, v milosti mou přijmi duši!“ Sepjal ruce pak,
a duše jeho uletěla v ráj. Bol nesmírný Rolandem lomcoval, když Turpina teď viděl mrtvého. Na prsa křížem ruce složil mu,
ty ruce bílé, které meč i kříž tak stejně dobře třímat uměly, poklekl ku tiché modlitbě. „Ah, reku chrabrý, duše nejčistší,“
děl Roland dojat, „vešel’s do ráje! Tam světlí přivítají andělé tě jako druha! Byl’s jak apoštol a věrný sluha Pána našeho!“
Po těchto slovech Roland povstal zas a hleděl kolem. Ticho hluboké dol jímalo a slunce klonilo se za hory, a vítr dolem táh’
jak boží dech a tvář mu ovíval, a tichý hlas ve hloubi duše děl teď Rolandovi: „Vzešla hodina! Své tělo zanech! K bohu vrátíš se.“
A Roland vzhlédl k nebi s úsměvem. Smrt cítil juž a sláb byl nesmírně. „Čas připravit se,“ šeptal, pohledl na mrtvé druhy ještě naposled
a volal Gabriela, anděla, pro kterého vždy úctu největší byl cítil ze všech božích andělů, vždyť poslem svým jej zvolil Hospodin,
když k nejsvětější Panně promluvil. Na Gabriela volal, olifant pak pravou rukou vzal a Durandal a kráčel vrávoraje, pomalu,
by místo našel stinné ku skonu. Dva stromy viděl kývat blankytem na nevysokém, svěžím pahrbku, květ ronily na stupně z mramoru,
jež z dola vedly k nim, ták zářící jak padlý sníh, a trávy vysoké se přes ně vlnily a voněly. Tam doplížil se Roland, v stínu kles’
a stromy nad ním tiše chvěly se. Mha na zraky mu padla mrákotná, a myslil juž, že s tělem loučí se. Tu cítí náhle ruku: dotkla se
mu čela. Za vlasy jej chopila, a Roland věda, že to nepřítel, smrt samu ještě jednou odpudil a síly sebral, zíral bystře tak,
že světlo vrátilo se do očí, jež stín juž skoro kryl, a uviděl, kdo před ním stál. Toť obr pravý byl, král lidu černého. Od temena
až na zem vlasy jeho, temnější než sama noc, se hustě proudily, plášť tvoříce kol těla nahého; zrak jeho divý žhavým uhlem byl,
a z tmava tváří bíle svítily jen zuby jeho, když se ušklíbl a zaskuhral: „Konečně poražen jsi, Rolande, mou kořistí tvůj meč!
Já ponesu tu strašnou tvoji zbraň do země své, kde slunce nesvítí, kde obilí neroste, rosy kde ni deště není! Samo kamení
kde černé jest, a pouze karbunkul kde rudě svítí, jako tvoje krev. Tam ponesu tvou zbraň, však hlavu tvou pod nohy složím králi Marsilu!“
A opět za vlasy jej hrubě jal a pozved’ zbraň svou. Roland vyskočil však náhle silen, ranou nesmírnou na lebku jeho rohem udeřil,
až olifant se téměř rozpůlil, a drahokamy s něho padaly a zlaté zdoby, krev však zároveň se černochovi z hlavy valila
a mozek s ní; pad’ mrtev do trávy jak poražený strom. Též Roland kles’, to rána jeho byla poslední. „Ty sketo,“ pravil, „zneuctit mě chtěl’s,
však s ďáblem špatně jsi se poradil.“ Byl nyní bled, byl zcela zsinalý a zraky jeho hasly pomalu. Přec hmatmo našel balvan obrovský
a oběma jal meč svůj rukama a snažil se, by v kusy rozbil jej. Však marná práce. Skřípal Durandal, však nezlomil se ani neztupěl.
Tu propuk’ Roland hlasně v žalobu: „Můj dobrý meči, jasný jako blesk, ach jaké vzbuzuješ mi vzpomínky! Bůh Karlovi tě poslal andělem
se vzkazem, aby císař odevzdal tě největšímu ze všech rekovi! A Karel v moje ruce složil tě! Ty víš, jak jsem tě čestně nosil vždy!
Co zemí dobyl jsem, co království! Juž nemám sil dost všech jich spočísti! A nyní rozloučit se s tebou mám a pohanům tě nechat za kořist?“
A znova bušil mečem o kámen, až jiskry pršely, a řinčel meč, však nezlomil se, ani neztupěl, a Roland unaven zas’ žaloval:
„Ach, meči krásný, meči svatý můj! Ty zlatem třpytíš se a kameny, však větší v sobě chováš bohatství! Co svatých v rukověti ostatků!
Toť nemožné, bys patřil pohanům!“ A po třetí se bušit silou jal do balvanu; ač skřípal silně meč, přec nezlomil se, ani neztupěl.
Sil neměl Roland více, pochopil, že Hospodin sám chránit bude zbraň, by pohanům nepadla za kořist. Smrt držela ho jednou rukou juž,
a nebránil se déle. Ulehl do trávy vonné, která šeptajíc se vlnila přes stupně mramorné; pod hlavu Durandala, olifant
si položil a tváří obrátil se stranou k pohanskému táboru, by zvěděl Karel, celá Francie, že nepřemožen zemřel vítězem.
Tak ležel tiše, silou poslední se kajicně do prsou udeřil a prosil boha: „Pane, odpusť mi mé hříchy všechny, které spáchal jsem
po celý život až v tu hodinu!“ Pak svlékl pravou rukavici svou, by vstříc ji držel Pánu života, a mlhou, která jala duši juž,
teď kraj svůj viděl, sladkou Francii. Ach, byla plna slunce, přátele tam viděl své a Karla císaře, jak pro něj plakal, Aldu spanilou
a v hasnoucí se zraky vedrala mu vláha něhy, potlačil svůj vzdech, chtěl poslední svou myslit myšlenkou na Boha jen a znova prosil jej:
„Ty Otče všech nás, který’s Lazara byl vzkřísil, z hrobu vynes’ k světlu zpět, ó zachraň duši moji, přijmi ji přes všechny hříchy, které na ní lpí,
a nedej zapadnout jí v temnotu!“ A znova rukavici pozved’ svou, a cherubové šumnou perutí jak hejno orlů zlatem večera
se snesli k němu; s nimi Gabriel byl přiletěl ve slávě nebeské a přijal rukavici s úsměvem. Tu sklonil Roland hlavu rekovnou
a sepjav ruce skonal... Gabriel a druzi jeho duši odnesli, kde blaho ráje na ni čekalo.
Cookies on Poetry Cove