Mně zdálo se, po vodě
po jasné že jsem plul,
snět kvetoucí byl veslem
a v plachtu vánek dul.
A jak ten člunek houpal
se chvějně na vlnách,
tak srdce šerou touhou
se tenkrát třáslo v snách.
A v sinou noc já hleděl
a viděl, na břehu
že jabloň stála v květu
jak báje ze sněhu.
Tam čekala, až měsíc
ji zlíbá září svou –
ach, bolest hnala v oči
mi slzu závistnou.
Však blíže když jsem připlul,
dél nešálil mě klam,
ta jabloň byla děvou,
ten měsíc já byl sám!
A když své vlahé zraky
pak v moje vnořila,
hned rosných květů divem
mou duši plnila.