Řek’ Ronan ženě mladistvé, když chorá byla: „Srdce tvé co k radosti si žádá své? Mám v sadě hledat vonný květ?
Má z lesa pták ti píseň pět? Všem přáním tvým chci vyhovět.“ „Nech květ a ptáka! Raděj’ laň mi v lese chyť, však neporaň!
Ji hladit dychtí moje dlaň.“ Na černého pán koně sed’ a vyjel z hradu tryskem hned, prach oblaku se za ním zved’.
Pan Ronan dojel do lesů, laň bílá pásla ve vřesu se klidně v stínu útesu. Laň utíká se do tmání,
pan Ronan dá se do štvaní, přes hory, doly uhání. Laň chycena být neměla: hle, doubrava se zatměla,
nad ní se hvězda zaskvěla. Pot Ronanu se s čela lil a koni s boku. Ševelil strom před slují a temenil
se pod ním zdroj a libý zval chlad k odpočinku. Větřík vál a bílý měsíc v nebi plál. Tu s koně Ronan hbitě slez’
a v porosenou trávu kles’ a ret svůj zpráhlý k vodě nes’. Zdroj Korrigan však hlídala, své vlasy zlatým česala
si hřebenem a zpívala. „Jsi smělý,“ řekla, „modravou že kalíš vodu zpěvavou, jež bublá skrytě pod travou.
Mé oči jí jsou jasnější, mé tělo nad ni svěžejší, mé šepty jejích čarnější! K mým plavým vlasům skloň svůj ret,
v mých zraků blankyt ponoř hled, všech žalů zapomeneš hned! Buď chotěm mým, sic jako sen tvůj život skončí, v třetí den
na hřbitov budeš vynesen!“ Pan Ronan na to: „Ženu svou mám doma, kterou růží zvou, ta dražší mi nad krásu tvou!
A zemru, Bůh až bude chtít, a raděj’ smrt, než v hříchu žít, za ženu Korriganu mít!“ Tu Korrigan se zachvěla,
pak tajuplně zapěla. Za mužem kletba letěla. A přijel domů sláb a bled, a pravil matce: „Jako led
mé srdce, bije naposled. Stel, matko, lůžko, půjdu spat a za tři dni budete lkát nad rakví mou! Však bude smát
se Korrigan, již kryje les. Ta smrtně proklela mě dnes. Mé ženě však nic nepověz.“ V den třetí ženu zbouzí shon
a ptá se: „Tchyně má, proč zvon tak slavně zní? Čí hlásá skon? Proč kněží v dvoře zpívají? Proč boží milost vzývají
a v šeru křížem kývají?“ Dí matka, tupá zármutkem: „To poutníka ponesou v zem, jenž v noci přišel zemřít sem.“
„Kde choť můj?“ ptá se nevěsta. A tchyně: „Zašel do města, však navrátí se dojista.“ „Má drahá tchyně, modrý šat
či červený mám oblíkat? Jdu na mši teď se z hříchů kát.“ „Zvyk, dcero moje, teď má lid, se černým rouchem zahalit,
tvář bílou florem zakalit.“ Tak přišla žena v rouše vdov ke kostelu a na hřbitov, kde uviděla nový rov.
Tu řekla: „Jest mi podivem, že v záhonci zde rodinném jest okopána nově zem.“ A s pláčem na to tchyně dí:
„Věz, dcero, kdo v tom hrobě spí! Tvůj manžel, syn můj jediný!“ Tu zbledla ženě náhle líc, a na kolena, zmírajíc,
hned padla, nepovstala víc. Tak věrná došla záhuby; však ráno bílí holubi dva vznášeli se nad duby,
co vzrostly z hrobu. Jejich šum pěl sladce mrtvým manželům, a ptáci létli k červánkům.
Cookies on Poetry Cove