Norny.

Jsem posud mlád, přec hlava moje těžká a srdce svadlé, pustá duše má; neb slyšel jsem, co temné norny pěly – tak příšerně ty jejich písně zněly,

že na věky mi úsměv na rtech shas’... Já s lůžka vstal ve světlé lunné noci, kvetoucím vřesem šel jsem pustinou, a hvězdy kmitaly jak zlaté oči

a svítily na bludnou cestu mou. V stříbrných listech věkem shrblé břízy tam sténal mrtvé mojí matky hlas, k návratu s pláčem matka mě vybízí,

však dál a dál mě žene touha zas, a marné lkání v nočním vánku zmírá... Vysoká skála roste k nebi temně, povznáší hrdě černá bedra svá,

jí, tiše záříc, na obrovské témě, stříbrný závoj jasná luna tká. Tam zastavil jsem bludné svoje kroky, tam položil jsem oko k štěrbině,

a pátral jsem, co kryjou skály boky, co děje se v té tajné hlubině. U stavu černém sedí bílé panny, tak děsné, s okem divokým co smrt,

a krásné přec, jak zhoubné moře v bouři, jak meteóry vraždu věštící. Na zlatých stolcích seděly ty panny, na zlatých stolcích rudých jako krev,

a hrůzyplné dravčí jejich prsty, ty tkaly děsné tkání osudu. Zsinalé hlavy usmrcených mužů u stavu visely co závaží,

útroby lidské byly jejich přízí, člun břitký meč a brdem šípů hrsť... Pak vstaly, hrůzoděsné valkyrie, a s chechotem své tkání trhaly

a zpívaly tak strašnou, trpkou píseň že skály pukaly a svět se chvěl. Na zlaté svoje koně vyskočily, ze skály vyletěly jako bouř,

a jako mrak se hnaly nočním nebem. Jak blyskavice hrály ořů hřívy, jak hromy duněly jich podkovy, a vyla zvěř a klaněly se stromy,

a měsíc zbled’ a hvězdy shasnuly... A proto svadlo mladé moje srdce, že slyšel jsem, co pěly panny ty: ó vyhněte se valkyrii z cesty,

kéž nezazní vám v uších její hlas! Tak příšerně ty jejich písně zněly, že na věky mi úsměv na rtech shas’...