Nad omšenou střechou stará jabloň kývá, s každé její větve sto se květů dívá,
s nejvyššího vršku na ní slavík zpívá. Klokotal ten slavík sladce ve dne, v noci,
až vylákal z domu čarodějnou mocí, dceru drahé máti, milenému otci.
Dceru modrookou, temnobrvou krásu, s korunou na hlavě dlouhých, hebkých vlasů,
plavých jako bledé zlato žitných klasů. Z komory ji lákal, z tiché, tulné, milé,
kde ty její ruce povždy k práci čilé zlatem vyšívaly šátky sněhobílé.
Do dálky ji lákal ze stinného sadu, zelená kde routa s růží rostla v ladu; –
odpusť někdy Pán Bůh černou mu tu zradu! Zalkal starý otec, syny svolal svoje:
„Odnesl mi jestřáb potěšení moje! Na koně! Hoj za ním do lítého boje!
Přiveďte ji nazpět pod tu starou střechu, aneb ustelte mi v hrobě lože z mechu,
by nebylo více vidu mi, ni slechu! Najdete-li v létě ji, pak po pramici
kolíbavé vezte moji holubici a před sluncem chraňte větví bělost lící.
Bude-li to v zimě, na zlacené sáně posaďte ji, hřejte dechem její dlaně,
polibků, ach, tisíc za mě vtlačte na ně!“ Jeli bratři, jeli stepí, tmavým lesem,
řinčely jim zbraně, z kopyt ořů, křesem o kameny, jiskry míhaly se vřesem.
Jeli, až ji našli v rubáš zahalenou, sedící pod starou lipou pod zelenou,
hustě květem hvězdným bílým obalenou. Vidouce tak sestru, hořce žalovali,
její bledá líce s pláčem celovali, a zpět v starý dvorec opuštěnou zvali:
„Pojď zas pod tu střechu, vlaštovka kde zpívá, v komůrku svou bílou, matička kde sivá
pod obrazem svatým slova šepce tklivá!“ Na to milá sestra ruce zalomila:
„Kdyby máť jen stěnou třeba promluvila, každé její slovo v kment bych zabalila!
Nepůjdu však nazpět, věnec pošlu pouze, a zde plakat budu – vím, že ne už dlouze, –
po matičce věrné v nezkojené touze! Jáma vykopána, nade mnou se sklání
místo matky lípa, a při větru vání sype na mě květů sladké celování!“
Cookies on Poetry Cove