NA SINAJI.

Jak často v samotě své hluboké jsem o tom přemýšlel, co člověk jest, co duše, hmota, a co jesti Bůh! Jak každého, ty dávné záhady

do vírů bezedných mě lákaly, a když mě závrať jala, hledal jsem na tváři tvé, velebná přírodo, ten snivý úsměv, jenž tak konejší.

Však na krátko vždy byl jsem skonejšen a znova, opět marně hledal jsem, co nikdo posud ještě nenašel, a vlastní duch když nedal odpověď,

tu v čtení hroužil jsem se starých knih, až přecházel mi zrak. Tak stalo se, že jednou v noci bouřné, podzimní, když vítr prázdným domem naříkal,

a měsíc letěl mraky jako pták, nad divným spisem, zdolán horečkou, nad knihou z tradic mágů složenou jsem usnul na krátko, a divný sen,

pln toho, co jsem četl, myslil sám, se zjevil mně tak živě, určitě, že nikdy víc ho nezapomenu. Mně zdálo se, na hoře Sinaji

že Mojžíše jsem viděl v onu noc, jež byla čtyřicátá, v které bděl, než sestoup’ dolů v poušť, by prohlásil před lidem svým, co káže Hospodin.

A vše, co myslil, cítil, věděl jsem, – tak ve snu bývá, – jak bych cítil s ním a myslil s ním, jsa jím a sebou přec. Bděl před ohněm vysoko planoucím

a šlehajícím sterým jazykem v mrak, který visel těžce nad horou a nízce tak, že skal se dotýkal. V něm Jahve skryt byl zrakům smrtelným.

A Mojžíš hleděl mlčky v širý kraj, jenž dole prostíral se. Bílá zář jej lunná pokrývala mátožně, a zdála se bezbarvá, bledá poušť

tak nezemská, přízraku podobná, tak něčím jiným, než vždy bývala, že Mojžíš ulekl se pojednou, a nejistota, klam a smyslnost

všech našich lidských pojmů zjevily se divně jeho duši. Otázka, zda vskutku jest, co býti se nám zdá, jím zachvěla a přemohla jej tak

ta neurčitost věcí, poznání, že střemhlav s výše svatých nadšení teď duše jeho v propast sletěla, kde chmurná číhá, smrtná pochybnost.

Když pod horou ta zbledlá krajina teď byla cos tak zcela jiného, než před tím vždy, když z podob obou přec jen jedna mohla býti pravdivou,

proč klamem nemohlo i vnitřním být, co posud byl za boží brával hlas? Což kdyby svět ten přec jen prázdným byl, směs nepřátelských, slepých v boji sil?

Což kdyby snem jen bylo horečným, co posud zdálo se mu zjevením? Jak třásl se, že prázdný jest ten mrak, v němž doufal, že se věčný Jahve kryl!

Krev mrazila jej v žilách, na hlavě se vlasy zježily, a vytryskla mu velká slza při té myšlence, že mamem chorobného mozku byl

snad šeptající v duši onen hlas, jenž buď se ozýval jak tichý van, neb mocně orlím křídlem nesl jej do výšin závratných! Že přeludem

snad lásky jeho k lidu byl ten Bůh, jenž, domníval se, z domu otroctví byl volal jej a celý Israel na hrdou volnost, samo určenou?

Zřel v temný mrak a z temna němota naň vanula jak hrozné zoufalství, a vzkřikl zpola šílen: „Ozvi se! Ó, promluv, Pane!“ Ticho bylo však...

„Což nejsi?“ zvolal. „Nejsi, nebo spíš?“ Hlas vyšel z mraku: „Nikdy neusnu, a běda světu, kdybych zadříml před časem svým na jeden okamžik!

Svět bez prodlení sesul by se v nic.“ Jak jásal Mojžíš uslyšev ten hlas! Tak nebyl tedy klamem Jahve přec! Až k zemi čelo sklonil, pravil pak:

„Před časem svým, díš! Přece věčným jsi?“ „Jak ty,“ děl Jahve. „Doznám proměny; vždyť vše jí podrobeno, – jen ne On.“ Tu s podivem se Mojžíš tázal jej:

„Což nejsi Tvůrcem, Bohem jediným?“ „Jsemť,“ pravil, „stvořitelem světů těch, jež vidět, chápat zpola dovedeš; však nejsem víc než dechem vanoucím

z úst, kteráž nejsou, aniž dýchají. Až dech zas vtáhnou, – věk můj pominul, a se mnou vše, – co ve mně, tobě, vše. Jsemť projev jedné z Jeho myšlenek,

jak lidstvo země jesti myšlenkou, jak člověk snem jest všeho člověčství. On ve mně jest, jak ve všemíru já – a ty a já a vše zas bude v něm.“

„Jest tedy světlem, duší, rozumem?“ děl tiše Mojžíš, jehož mysl teď se hroužila do hlubin myšlení jak v moře lastura, a Jahvův hlas

mu odpověděl: „Není rozumem, ač jeho příčinou a původcem, ni světlem ani duší, ačkoli jich obou jesti věčnou příčinou.“

A Mojžíš na to: „Tedy pověz mi, ó, pověz Jeho jméno, vyslov je, by duše moje pochopila taj!“ „To nelze,“ zněla z mraků odpověď.

„Tak čisté jest to jméno, prosté tak, že v lidské slovo vejít nemůže. Jen tušit možno pravdu nejvyšší!“ Tu znovu Mojžíš zamyslil se zas

tak hluboce, že něm byl, hluch a slep, a bezdnem záhad, v které nořil se, cos jako úsvit vstříc mu kmitalo, kus po kuse když snímal představy,

jež tvářnost měly lidskou, s pojmutí té pramyšlenky, která nemůže nic společného míti s člověkem a s žádnou bytostí, jež stvořena,

leč býti neluštěnou hádankou. A když byl všechno lidské odňal jí, co na ní viselo jak marný šperk na idólu, jejž modlář zdobit chce,

tu ohlas toho jména čistého, jež vysloviti nelze po lidsku, se v jeho nitru ozývati jal, ten ohlas, který k svému prazvuku

se měl, jak stín se šerý k světlu má, a ohlas ten zněl děsuplně: „Nic!“ Bol zoufalý zas zachvěl Mojžíšem a probudil jej z mučících ho dum;

a hleděl kolem. Oheň shasínal, mrak byl se rozplynul. Kde Jahve byl? Již nebyl zde, a přec byl přítomen! Vždyť Mojžíš v sobě cítil Jej, a hle,

což nehleděl naň zdola, s pouště té, kde ranní přísvit kouzlem mladistvým se rozléval? Poušť velká, mlčící svou tklivou tváří zřela k nebesům,

a duše v hmotě byla zřejmá tak, že Mojžíš blahou cítil útěchu, a velebil tu duši prostější, a mnohem bližší svému původu,

než duše lidí hříchem bloudících; a pravil si: „Jak všude Jahve jest, a nikde přec, tak ono živé „nic“ jest také „vše“. Neb „ano“ v něm jak „ne“.

Teď s hory sejdu, čeká na mne lid, a povím mu, co zjevila mi noc –“ Však zarazil se. „Jak to povědít, když jasně myslit nedovedu to,

když každým slovem, v které těsnám to, krok činím odbočný a nejistý? Oh, každé ucho, jež mne uslyší, dá jiný smysl slovům mlhavým,

a v šeru neurčitých pojmutí sto nových model, tisíc, bezčetno se zrodí vinou mého jazyka! Ne, Jahve, s pololidskou tváří svou,

jak žije v pojmutí mých bratří dnes, jest Bohem nejmožnějším, jediným, a toho jedině jim zjevím teď. Vše ostatní v své srdce pochovám!“

V tom vyšleh’ první slunce paprslek, jak zlatý výkřik zrozeného dne, a Mojžíš stoupal zvolna v nížinu před čekající lid svůj Israel;

však líce zahalil dřív závojem, by neviděli bledost zsinalou, by na čele mu čísti nemohli, až prohlásí, kdo Bohem jediným.