Stojí bříza s listy stříbrnými za horami, ach, tak daleko – laňka pod ní leží, hasnoucími zraky hledá slunečko.
Za horami stojí dvorec bílý, uvnitř mladá žena umírá, jako rosa mizí její síly, šeptajíc tak, k nebi pozírá:
„Dobrý Bože, kéž se spánek schýlí na hodinku jen na víčka má, hledala by duše domek milý, v kterém teskní po mně matka má!
Žežhulicí, duše uvolněná, na návštěvu k ní by letěla, zakukala ,s Bohem!‘, spokojena vrátila by pak se do těla.
Bože můj, pak smrť ať přijde pro mě, doufám v nebe tvoje a v tvůj ráj, tiše dřímat v úzkém budu domě, nepláču, že mrazem skončen máj.“
S povzdechem tak děla žena chorá, oknem zřela toužně v širý kraj, v poledni kde v zlatém modrá hora tiše stála, tiše temný háj.
Chvílí tou z hor, hájem, plavým polem spánek boží, snivý anděl šel, tichounce se vánkem nesl dolem, k bílému až dvorci libý spěl.
Květy nesklonily vonné hlavy vzdušné jeho nohy dotknutím, klasy, role háv ten žlutě žhavý, klesly ledva křídel vanutím.
Koně zapřažení v těžkém pluhu nelekli se, kolem když se nes’ anděl spánku, žehnající luhu, a na prahu starý, věrný pes
nezaštěkal, mátoha když k paní vešla v síň co libý paprslek, choré zraky když jí kryla dlaní, z které blahý věčně line lék.
Usínala žena, uvolněná duše její křídel nabyla, v žežhulici pestrou proměněna letěla, kam byla toužila.
Proti domu u hřbitova stála stará lípa, šumná, zelená, shrbená ač, k nebi přec se smála, letním sluncem čarně zmlazena.
Na tu lípu žežhulice sedla, zakukala, ach, tak truchlivě, v komůrce až máti stará zbledla, za srdce se chytla tušivě.
Vyšel otec, vyšli bratři z chaty, rozumět však ptáku nemohli, vyšla posléz věrná, sivá máti, poznala hned s pláčem žežhuli.
„Pestrý ptáku, dcero moje milá, duše zlatá, z dáli přiletla’s, kdy se tělem vrátíš, růže bílá, v rodný kraj, kde luzně vykvetla’s?“
Zakukala bolně žežhulice: „Matko, dvé znám slze plodných slov. Jedno z nich zní krutě: ,Nikdy více!‘ druhé: ,s Bohem!‘ – To mi říci shov.
Nevyřknu to první, plné hoře. Vrátím se, – až kámen vydá květ, vrátím se, – až stromy vydá moře, v plotě kůl až svěží vydá snět.
S Bohem tedy, matko moje drahá, ulož paměť moji v srdce skříň, druhá moje matka, země vlahá, přijme krásu moji věrně v klín!“
Cookies on Poetry Cove