Nesly se v hejně korotve
k břízám na slunné mýto,
kde babího léta od větve
ku větvi třpytí se síto.
Seděly tiše ve trávě,
bylo tam tulno a milo,
vítr zaléhal v dálavě,
o míru božím vše snilo.
Tu zavyli psi divoce,
a rány duní vzduchem,
vylétlo hejno vysoce,
plašeno vražedným ruchem.
A do modra rány za nimi,
do zlata slunného vzduchu,
ty hučí hlasy hromnými
jim slovo „smrt“ do sluchu!
A jedna z těch ran zasáhla
ubohou korotev v letu,
marně svá křídla napřáhla,
zápasíc v střemhlavém sletu.
Ty ostatní strachem šíleny
řítí se k dálnému chlumci,
neslyší sestry své kvílení,
spaseny jásají k slunci.
A raněna spadla k zemi v mech,
z těla krev teplá jí řine,
a štěkot se blíží, psů horký dech,
a děsná smrt již kyne...
Juž tone v smrti mrákavě,
to ale bolí ji posud,
že sestry její v dálavě
nermoutí víc její osud;
to děsí ji víc než nicota,
ta temně zející tlama,
že vidí po čas života
jak přec jen byla sama!