Nechť jiní na zsinalou tvoji tvář
ti lichotící masku přitlačí,
mě neklame ta zlatá její zář,
zřím pod škraboškou hlavu umrlčí.
Proč nezemřeš, když žíti neumíš,
když duši vdechnout Bůh ti zapomněl?
Ty pořád klečíš jen a skláníš hlavu níž,
ó žebračko, a úsměv nevěstčí
nabízíš všem, již šlapou na tvou šíj.
Ó, kéž by raděj velký trup tvůj tlel,
jenž od moře se vleče ku moři,
by konec hanby byl! Kéž umoří
dech hniloby tvé aspoň kletou tlupu
psů vyjících a krákajících supů,
jež, nenasytná, lační po svém lupu!