Kaditelnice.

Vše, co zde sleduje, napsáno jest jazykem syrským v starý palimpsest, který jsem pouze přepsal. Kdo tu vidinu na poušti měl a vepsal v listinu,

neznámo mi... Tak zní ta chmurná zvěst: „Já v poušti potkal svého lidu anděla. Byl bledý, truchlý, v oku slzu měl, ta jako požár pod řasou mu hořela,

jak kotouč dýmu háv se jeho tměl. Rty moje chvěly se, když tak jsem děl: Proč truchlíš, duchu? Jakou hroznou zvěst ze středu lidu neseš ku bohu?

Což neslaví dnes radost slavný vjezd v ten lepý chrám, jenž plaší mátohu pradávné bídy, která tížila můj lid a tvůj, a do kalu jej nížila?

Tak dlouho máčel pusté hroudy slzou lid, až čarný ráj z nich vykvet’, a v něm ustrojil své důstojnosti dům. Mramoru bílý svit a zlata zář a věčné krásy smavý klid,

vše uved’ v soulad, který zatmelil pak krví ze srdce mu prýštící, a na průčelí k nebi čnějící své jméno hrdě napsal v klenbu duh –

juž veřej dokořán: Ať vejde bůh! – Tak zvolal jsem a Seraf smutně děl: Na rozkaz boha ku chrámu jsem spěl a zničil ohněm lidu tvého pýchu.

To buď mu očistou velkého hříchu! On buduje svůj dům, před modlou nečistou své čelo bil, a rouhaje se bohu té modly líbal kopající nohu.

On slunce zář chtěl pojit s noci tmou: do chrámu vešel s písní rouhavou, jež nestoudně tu modlu chválila, co mečem vaše otce dávila.

Bůh zavrh’ chrám, ne oltářem mu byl, leč kaditelnicí, z které se valí kouř a blesky šlehají a hluše hučí bouř. Juž zmizel lepý dům, vám rum jen zbyl

a puklé sloupy, které jako bílá žebra na stepi ztlelé zvěře v prázdno ční z černého trupu, větru lup a vedra. To zbylo vám, a kolem poušť, jíž nářek zní!

Tak končiv odlét’ anděl, šumě perutěmi, mne ale schvátil bol a pad’ jsem s pláčem k zemi.“