JEŘABINA.

Časně z rána tchyně na mši šla a snacha, mladá snacha tchyni doprovází, nese svoje malé děti obě, vzdychá: „Kdy váš otec z dálné vojny domů přijde?“

Řekla tchyně: „Mladá ženo, nenaříkej! Snila jsem, že ještě dnes se vrátí. Nejdi se mnou na mši, dej se v širé pole, čekej tam, kde sbíhají se čtyři cesty,

čtyři cesty bílé, tam se dočkáš muže, muže svého, drahého mi syna!“ – Uposlechla mladá žena, v širé pole vydala se s dětmi, zlá však její tchyně

ruce kletě zvedla čarodějné, zaskuhrala zaklínání mocné: „Snacho moje, cizí mému srdci, která duši jsi mi mého syna vzala,

zastav se, kde čtyři cesty křížem běží, zaboř se tam v půdu pod kotníky, aby kořeny z nich šlehly v syrou zemi! Jeřabinou štíhlou staň se, věčně němou!

Žal svůj šelesť neslyšícím větrům! Ponechám ti malé tvoje děti – větvemi ať z těla tvého rostou! Jede dobrý junák, jede z vojny domů,

přijde k místu, kde ty čtyři cesty bílé sbíhají se, vidí jeřabinu štíhlou s hustým košem, smutně šelestícím. Nepršelo, a přec plna byla vláhy,

zdálo se, že vyplakala rosu svoji, nevál větřík, přece třásla se jak strachem, nebyl vichor, a přec k zemi syré strom se skláněl! Dlouhé letorosty

vzduchem plynuly jak hebké kštice, zdálo se, jak popadat by chtěla za hlavu se v žalu štíhlá jeřabina! Smutek junákovi pad jak mlha v duši,

znamenal se křížem, bodl koně k trysku. Přijel junák domů, vroucně matku líbal a pak pravil: „Kde má žena mešká, a kde moje malé, drahé děti?“

„„Žena tvoje s dětmi vyšla právě v pole, čekej, synu milý, za chvíli se vrátí, Přisedni a vypravuj mně, dítě!““ Pravil junák: „Matko, paní moje drahá,

mnoho viděl jsem v tom širém, dálném světě, větší div však neviděl jsem nikdy, než ten strom, jenž roste nedaleko odsud, na místě, kde čtyři cesty bílé

sbíhají se; jeřabina je to štíhlá. Když jsem pod ní stál, tu beze větru ševelila s sebou jako v strachu velkém, letorosty jako temné kštice pluly

ve vzduchu a rosa jako hojné slzy pršela s ní na mou bujnou hlavu; zdálo se, jak popadat by chtěla za vlasy se v němém žalu jeřabina!

Proč mi v srdce těžký smutek padl?“ Zuřivost se matce v nitru vzňala skrytě: „„Vezmi, synu, sekyru svou ostrou, rychle! srubni bez odkladu onu jeřabinu!

Zlá v ní síla, zhoubná! Hrozí nebezpečím tobě ženě, mně i malým dětem! Věda moje mi to vyjevila!““ Sekl junák jednou, – strom z hluboka vzdychl,

po druhé když sekl, – horká krev vytryskla, po třetí když sekl, – jeřabina promluvila: „Běda mně, teď smrt už na mě, krutá, sahá! Nesrubl jsi strom, svou ženu zavraždil jsi!

Dlouhé moje větve, mladé naše děti! Veta po mně teď i po nich, veta, veta! Padá naše krev na matku tvoji hříšnou!“ Lomil junák ruce, rval své rusé vlasy:

„Máti, moje máti, prokleta buď věčně! Nebyla’s mi matkou, zlou jsi byla zmijí zhubila’s mou ženu, zhubila’s mé děti, zahub také mne, mne nešťastného,

abych život nevlek’ jako těžkou kletbu!“