Ženilo se slunce s lunou,
s nebes dcerou jedinou,
večerní a jitřní hvězda
byly jejich družinou.
Večernice lože stlala,
svítila jim v komoru,
jitřenka až do úsvitu
stráží stála v obzoru.
Odhrnula zlatotkanou
koltru ráno, s úsměvem
vstalo slunce, naplnilo,
září blaha celou zem.
A ten úsměv jeho blahý
zemi prvním jarem byl,
růžový lesk vdechl břehům,
v modré vody stříbro lil.
Vonné květy volal v luhy
sluneční ten blahý svit,
lipám vplítal kolem skrání
zlatých korun vzácný kmit.
Dubům též, těm zasmušilým,
v jejichž koších soumrak vlád’,
čelenky jak z diamantů
na dumavé hlavy klad.
A když pnuly bledé vrby
slunci ratolesti vstříc,
prstýnky jim navlékalo,
perle na ně sypajíc.