IV.

„Však ona kajicně se dostaví v dvůr truskovický, prosit o milost!“ Tak chlácholila paní Alena vždy starou Esteru, když výčitky

jí tichým sice hlasem činila, však s pohledem tak přísným, káravým, že paní v zmatku oči klopila. A v pravdě věřila to Alena,

však na Griseldu marně čekala. Ta žila klidně v staré ovčárně a pásla stádo skotačivých koz, a vodila je lesem, po stráních

a dál a dál, a nové krajiny, se zdálo jí, odkryla každým dnem. Jí sladce v klidu nyní plynul čas. Chléb černý bez reptání jídala,

buď v stínu dubů, jimiž oblaka po nebi plouti pozorovala, buď vedle stříbrolesklých studánek, a nikdo teď jí zpívat nebránil

ten drahý žalm v lesů hlubinách, a nikdo nebránil jí lesiny, hor modrých kruh, a vlhké jeskyně svých pohádek zalidnit bytostmi.

Na večer vrátila se v ovčárnu. Tam stařec žil na místě Adama a žena jeho; prostí, nemluvní, však vlídní předc. Jim ráda sloužila:

tu s džbánem v les chodila pro vodu ku pramenu, jenž v šeru blýskal se, hvězd bílých jak by v celé poklady mu na dně ležely, a bublal tak,

jak vypravovati by o tom chtěl; tu pomáhala oheň roznítit a kotel zavěsit; pak seděla na zemi při ohništi. Hleděla

tak ráda v plameny a žeřavé na uhlí, které přirovnávala vždy kupám zlata, kopcům z rubínů pod zemí ukrytých, a plameny,

ty modravé a bledě zelené, to byly skřítkové, již skákali po čarných pokladech co hlídači. Pes ležel vedle ní a hlavu svou

v klín kladl jí, a ona šeptala mu pohádky své; milovala jej jak druha. V zraku jeho čítala tak mnoho lásky! Rozuměla mu

a němým v očích jeho otázkám. Jak ona, též o jiném světě snil, a byla jista, brány ráje kdys že před ním nezůstanou zavřeny.

Tu útěchu mu v ucho šeptala. A on tak vděčným byl a přítulným! Když na lůžko šla, za ní chodil vždy až na práh komnaty, a ležel tam,

by chránil ji. Síň čmoudem ztemnělá jen nízka byla. Griselda ji však za krátkou dobu proměnila v sluj pro pravou bytost z říše pohádek.

Od stropu kapradiny visely, ohromné, fantastické vějíře, jež leskem kovovým se lišily od černých stěn, a pestrých motýlů

roj se tam proháněl. Mech nejměkčí a vonný tvořil síně koberec a lůžko bylo samá fialka a douška mateří. A šerem pak

s řims tajuplně pestré křišťály jak hvězdy hořely; a před oknem koš plané hrušky šuměl. Holubi v ní hnízdo měli. Opodál zas les

se modral, hučící buď z hluboka jak tisíce harf truchlé ozvěny, neb šelestící stříbrný jak slap. A v jeho lůno slunce padalo,

pták ohnivý, jenž hledá hnízdo své; když zmizelo, nad lesem kmital se pruh světlý, chvějící se soumrakem, jak záře svítí svatým nad hlavou.

Jak často vzpomínala Griselda, v tak sladkých snění chvílích, dalekých těch krajin za lesem, kde bloudila kdys jako děcko s matkou, s Adamem,

a jednou náhle v paměť přišlo jí, že Adam v této síni pod kámen, co poklad nejdražší, byl uschoval jakousi knihu, že byl pravil jí,

v ní všechna moudrost že je složena a pravda největší, a z knihy té ji čísti naučil. Tu knihu knih teď najíti, Griseldě zdálo se

být blaženstvím! Se srdcem tlukoucím ten kámen pozvedla... Ó radosti! Tam nedotknuta bible ležela! Tou knihou vzešlo v nitru Griseldy

cos jako slavný den pln paprsků, teď teprv chápat počala, co svět. Co něžných slz jí z očí vytrysklo, co zahořelo v srdci nadšení!

Svět nový ten, a dávné staré sny, jež duší její táhly unylou jak zpěvní ptáci lesem šeřivým, pak upomínky z mládí útlého,

a velká mluva tiché pustiny, vše splynulo v ní v cosi snivého, co porovnati lze té dřímotě, jež životem je tiché květiny,

u vody dechem jara vyrostlé. Tak žila Griselda na samotě, a zapomínala na temnou zášť tam v dvoře truskovickém. Věděla,

že Saloména mešká v klášteře kdes v Praze, nevábilo tedy nic ji blíže dvoru. Starou Esteru pak někdy viděla, když ve svátek

šla do kostela s ženou ovčáka. As rok tak uplynul, tu Estera se roznemohla, náhle zemřela. V den pohřbu vydala se Griselda

do dvoru poprv od onoho dne, kdy vyhnala ji paní Alena. U samé rakve setkala se s ní. Jen s tíží potlačila Alena

svých citů vlnění. Což možné to? To byla Griselda? Ne, zajisté stín paní z Častoláru zjevil se pln krásy zázračné, pln výsosti,

a v květu nejútlejší mladosti! O zázraku! To byla Griselda! Co dítě vyhnala ji od sebe, a teď co krásná dívka přišla zpět;

a krása její byla přestupkem, vždyť bodnutí přec v srdci Aleně tak zřejmě hlásalo, že Griselda nad dceru její spanilejší jest!

To bylo příliš. Trpkost plnila jí duši znova. Kývla Griseldě, by za ní vyšla v sad. Tam pravila: „Ty chodíš na mši. Cítíš hodna se?

Máš pokoru, bys poprosila mě, bych opět v klášter s tebou zajela? Tam dosáhnouti lze ti, kajicné, snad odpuštění hříchů tvých, a snad

že vrátíš li se v lůno církve nám, pro celé žití najdeš útulek tam v Dušicích u panen řeholních.“ Tak dí a hledí na ni hrozivě.

A Griselda jí odpovídá tak: „Do kláštera já nechci. Zůstanu při víře otců svých. Snad neměla bych chodit na mši? Bůh mi odpustí.

Já ráda klečím tam, kde modlí se i druzí vroucně.“ „Tedy neprosíš? V své pýše trváš? V bludech prokletých? Ty víš, že vyhnali by kacířku,

jen slovem kdybych prozradila tě!“ A Griselda se slzou v očích dí: „Ó nechte mne, kde jsem. Jsemť šťastnou tam. Ó rcete! odkud vaše nenávist?“

„Nuž jdi!“ Tu zvolá paní Alena. „Chci zapomenout, že jsi na světě. Však chraň se zjevit se před tváří mou!“ V svou samotu šla opět Griselda,

a tenkrát dodržela Alena svůj daný slib, že žije Griselda, to za krátký juž zapomněla čas, když nebylo teď staré Estery,

by výčitkou jí paměť křísila. Tím palčivěji v duši lakotné se znova ozývala žízeň teď po pokladech, jež choval Dřínov hrad,

a o kterých byl Adam mluvil jí. Sen prchal s její víček; slyšela, že jeden z dobrodruhů německých, již sloužili ve vojště císařském,

hrad Dřínov dostal jako náhradu za služby své, za peníz laciný. Což kdyby náhodou se dopátral těch zlatých pokladů za obrazem?

Ta myšlenka jí odnímala dech. Ves její mysl naplnila se sny horečnými, jako šílenství to lomcovalo ní, na spasení

své přísahala si, že poklady jí náležeti musí, stůj co stůj. A mezi tím, co tak se trápila, na poušti kvetla dál jak květina

ta, které zlato náleželo to; však zlata dražší bylo slunce jí, když prosévalo sladké světlo své v hloub lesa korunami starých bříz,

a z mechu tisíc květů kouzlilo, by Vesna po něm v slávě kráčela, a Vesna přišla, jak by zavolal, a byla všude, v háji, na lukách,

hvozd chvěl se jí, i vody hluboké, – a v duši Griseldinu vešla též. Byl krásný den a lesy voněly, chlad jejich vábil k dlouhým potulkám,

a Griselda své stádo zavedla do zeleného šera hluboko. Po cestě tolik květin zdvihalo k ní pestrých hlav, že nestačil jí klín,

a vila věnce, které na skráně si kladla jako vonnou tiaru, i pás si upletla a náramky. Na cestu málo dbala toho dne,

až pojednou se v houšti viděla a poznala, že bloudí. Nelekla se však, vždyť znala směr, kde ovčárna as stála, jasné ráno bylo též,

a v lese Griselda se nebála. „Kraj nový najdu,“ radovala se, a hnala kozy tam, kde řídnul les. Tu najednou – radostné leknutí –

když přišla na lem lesa, trčel hrad před zrakem překvapeným. Vykřikla. To byl ten hrad, jejž tenkrát zahlídla, když prchla z kláštera! To byl ten hrad,

jenž bájí zdál se jí! Jak bušilo jí srdce! Stokrát zajisté jej byla ve snu spatřila, jak teď k ní hleděl ze skal, jasem sálaje

v kraj modravý, kol jeho věži tak vždy hejna kroužívala havranů! Tak pošmurně vždy brána zavřená se mračila jí vstříc, a bránila

jí vstoupit v zahrady a v zlatou síň, kde snila, že by našla matku svou, tu dlouho, dlouho oplakávanou! Vzdech na rtech zmíral jí, a pozvedla

své chvějící se ruce k nebesům, a pohled, který letěl k blankytu, byl nejvroucnější tichou modlitbou. V tom okamžení brána pošmurná

se rozletěla, dusot na mostě se ozval spuštěném, a Griselda teď uviděla koně jako sníh, na jehož hřbetě seděl hrdě muž

v háv oděný, jenž v slunci leskl se jak péra ptáka. Cválal lesu blíž. Juž blízko byl, juž rozeznala tvář. To nebyl obyčejný smrtelník!

Byl poslem snad, kteréhož matka jí vstříc poslala, by uvedl ji v hrad? Zrak jeho zářící teď na ni pad’ jak slunce blesk, jak modrých blyskavic

zdroj hluboký a temných plamenů. Tu náhle velký zmatek cítila, var polil ji, a mráz hned sledoval, tvář její zaplála, a vzchopíc se,

jak srna utíkala v šerou houšť. Bez dechu padla posléz do mechu a zavírala oči; sluncí dvé však v duši její plálo, jeho zrak,

ten sokolí, v nitru hořel jí, před světlem tím nebylo úkrytu! Ležela tiše, dýchat bála se, a přiložila k zemi horkou tvář,

by rosa schladila ji... Dusot teď po mechu hluše zněl, a spletením kří květoucích jej opět spatřila. Juž myslela, že šťastně minul ji,

když vedle ní se ozval jeho pes, a zuby cenil; horký jeho dech na tváři cítila, a leknutím se chvějíc, vykřikla, a k útěku

se znova chopila. Buk ohromný však v cestu stavil se, o jeho peň své bílé čelo v chvatu ranila, a polo omráčena klesla v mech.

Mrak, který stínil její vědomí, však rychle minul, a když pozvédla svých zraků jasný blankyt, viděla, že nad hlavou jí svítí jeho zrak.

„Proč prcháš, podivná ty bytnosti?“ Děl tiše hlasem, hudbě podobným, a jemně, vroucně vinul ramena jí kolem těla; marně vymknouti

se jemu snažila. Jak silný byl! „Ach, nebraň se! Já pustit nemohu tě z náručí, ó ty bys zmizela, v šer zelený bys rozplynula se.

Ó, promluv přec, ty luzný přelude!“ Teď cítila, že slábne, hlava jí na pestré jeho roucho z hedvábí v tak nevýslovném zmatku klesala,

a padla tam, kde srdce tlouklo mu. Ó, proč ji pozvednout jen nemohla! On k srdci tiskl ji a mluvil zas: „Hle, z tvého čela line teplá krev,

toť rubín vzácný, pro který by král ten nejbohatší plaval za moře, by dobyl ho a vsadil v korunu!“ A šátkem jemným, zlatem protkaným

se čela dotek’ jí, a ke rtům pak ten šátek přitisk’ v tichém nadšení. Bez dechu naslouchala Griselda, a podivení sladké jalo ji,

báj lásky, která posud poupětem jí v duši klíčila, ta kouzlem teď se zdála rozkládati kalich svůj co nesmírná, opojná květina.

Svět celý shlížel se v zázračnou hloub té květné koruny, a hvězdný lesk, jenž linul z ní, mu dával vzezření, tak nové, nevídané, slavnostní!

Les jiný byl a nebe, slunce též, cos svátečního, plné tajemství, jak šumot křídel božích andělů, teď vzduchem válo, lesu vrcholem,

a každý list a každý trávy stvol se chvěl, jako by srdce bilo v něm. Teď posléz zvěděla, čím štěstí jest! Však promluviti, odpovídati

na jeho otázky, to nemohla, vždyť srdce její v hrdle tlouklo jí, a v oči jeho když tak hleděla, tu bylo jí, jako by tonula,

do moře světla jakby padala, a nevěděla, radost-li či strach to jest, co mocně tak ji schvacuje. A posléz přece z jeho náruči

se mocí vyrvala, a chtěla jít, ač srdce její zůstat kázalo; tu nová slabost zachvátila ji, a sedla pod buk v trávu květoucí.

On sedl vedle ní, a jeho pes teď lichotil se k ní a položil jí hlavu v klín, a sněhobílý kůň se pásl klidně málo kroků dál,

a ticho bylo v lese, zelený šer starých stromů plný vůně byl a zpěvů snivých; cos jak dřímota, však plna zlatých snů, se vkrádalo

do duše dívky, hlava klesala jí jako lilie, když přetíží ji rosa bohatá, a mladý muž ji k sobě přiklonil, na prsa svá

ji položil; tam plna důvěry teď zůstala jak unavený pták, jenž hnízdo našel své; a hudba slov zas z úst se jemu sladce linula,

a z očí její němá odpověď mu přicházela jako záře z hvězd. Na jméno její ptal se, Griselda když zašeptala je, o Griseldě

o jiné vypravoval jí, jež kdys za časů dávných žila, daleko; co z lásky snášela, co trpěla, jak překonala vše, a blažena

jak požívala posléz ovoce svých trpkých zkoušek, v šťastném manželství, to výmluvně jí všecko vylíčil. Tu pravila mu Griselda, že též

by snášet chtěla, strádat, trpěti za toho, který by jí hvězdou byl, za toho, jejž by milovala kdy. A při těch slovech zbledla, lekla se

své prosté výmluvnosti, lekla se, jak když své tajemství kdo vyzradí. On ale usmíval se; vstala teď a déle nedala se držeti.

Tu, zdráhající, vsadil na koně a ved’ jej za uzdu, a velký pes po druhé straně šel, a stádo koz je sledovalo... Lesy šuměly,

a korunami stromů modralo se nebe, drozdi klokotali kdes tam v houští hlohů, tráva voněla; tak slavnostně jak v chrámu bylo vše,

a Griselda na onu Griseldu si vzpomínala, o kteréžto dnes zvěst plna divu byla došla jí. Tak asi jela na hrad manželův

po strastech přestálých, ta blažená! Vzdech plný neurčitých tužeb třás’ se na rtech jí... V tom rozstoupil se les a před nimi tu stará ovčárna

se chmuřila z kamenů zvětralých. „Zde doma jsem!“ Griselda šeptala a seskočila s koně. „S bohem buď!“ mu pravila, a její hlas se chvěl.

„My shledáme se opět?“ šeptal jí, a rty se dotek’ čela bílého. To slovo blažilo ji nesmírně. Klid v srdci měla. Stála na prahu

a hleděla tak dlouho v lesu klín, až míhající mezi stromovím se obraz jeho ztratil. Vešla pak. Den minul jí, a noc když modravá

se na kraj spustila, sen přiletěl a čarným křídlem vykouzlil jí ráj; že zase sedí v lese pod bukem, jí zdálo se, a sladký jeho hlas

jí zase v sluchu zněl, a hlas ten rost’ jak vánek, jako deště tichý šum, až zbudil ji, pak stále ještě zněl jak pod oknem a vábil z lůžka ji.

Šla oknu blíž – radostné leknutí! To nebyl sen! Pod hruškou šepotnou stál v bílém lesku luny mlčící! „Bez tebe, drahá, žíti těžko mi!“

tak tichým hlasem děl, přicházel blíž, a dívka zardělá se klonila, a plavé její vlasy proudily jí s okna, zdálo se, že linuly

dva toky zlatých hvězd jí s temena. „Mne mrazí zde, ach, jsem tak umdlený,“ jí dále děl, „já pěšky přišel sem, by dupot koně spáče nebudil.

Já viděl tě, teď mohu odejít!“ „O zůstaň!“ chtěla šeptat, „vejdi v dům!“ Však cos jí bránilo. Když odešel, na lůžko sedla své, a plakala.

Od toho dne jej denně vídala, buď v lese, kde tak sladce mluvil s ní o blahu svém, že posléz našel tu, jež jeho žití dala cenu, vzlet;

neb pod oknem, když luna nad hruší, pták stříbrný, svůj zastavila let po blankytu, by čarné světlo své na hlavu lila mu, jak velekněz

svůj olej lije králi na témě. A jednou přišel v bouři divoké. Tu Griselda jej vedla v komnatu. Tam přísahal jí lásku bez konce,

že Hertvikem je z Landsperku, jí řek’, že ona jeho ženou stane se, hrad Dřínov že ji v síních uvítá, v svých zlatých, jako světa královnu!

Byl jako plamen, který zžíral ji! On žití ssál jí z těla, zmírala a bez duše mu padla v náručí. Vždyť dávno juž tu její duši měl!

Teď tělo též mu v žertvu přinesla. Při bouři divoké pak slavili noc svatební, a ráno krvavé když na východu plálo příšerně,

v les Hertvik uprchl jak zločinec. – Jen dvakráte jej ještě spatřila, když pod mrakem se večer vkradl v dům, pak řekl jí, že volá povinnost

jej do Prahy, na krátký však jen čas. Teď Griselda juž více nežila, dny počítala jen a bloudila po lesích jako přízrak neblahý.

Pak celé dny na mezi seděla a hleděla na Dřínov z povzdálí; hrad ale chmuřil se, a nikdy víc se brána jeho neotevřela.

Jak zoufalá se večer vracela, a ráno znova konala svou pouť. „Kéž přijde dnes!“ to byla modlitba ta jediná, již k nebi volala.

Tvář její bledla, krokem nejistým se potácela, oči blankytné se staly příliš velké pro tu tvář. On ale nepřicházel. Minul den

za dnem, a každým rostl její žal. Teď v lesích počal list juž žloutnouti, vzduch stal se průhlednějším, zlatějším, zář podzimní hrad Dřínov halila

jak pláštěm královským, a Griselda na mezi zpomínala jeho slov, hrad že ji uvítá jak královnu, a slzy její padaly jak déšť.

A v noci jednou, vítr nad domem když lkal, a mraky po obloze hnal jak divou zvěř, že brzy skrývaly v tmu měsíc, brzy trhaly se zas

jak obra temný plášť, že zdálo se, že z jeho řas, jak perla ohromná, ta vyděšená luna vypadla – v té divé noci sedíc na lůžku

v svém zoufalství pravila Griselda: „To nelze déle snášet! Půjdu tam, v ten hrdý hrad, a volat v síních chci to drahé jmeno jeho, dlouho tak,

až vydán pán mi bude Dřínova! Ó snad mě zkouší jak tu Griseldu, tu dávnou, zkoušel manžel její kdys? Snad na mne čeká, snad jen zvědět chce,

jak dlouho žíti lze mi bez něho? Snad myslí, že jsem zapomněla jej!“ A hleděla na mihající stín, jejž hruše v komnatu jí házela,

a zdál ten stín se jí jak živý tvor, jenž těšit přišel ji: „Měj důvěru!“ Stín pravil jí: „Já znám jej, Hertvíka! Já na čelo mu padal, líbaje,

když v jasných nocích proti oknu stál. Ten samý jsem já stín a líbám teď tvé nohy.“ „Důvěřuji,“ šeptala, a byla klidna tak a pokojna

a jista, že ho najde na hradě. Když svítalo se, byla v lese juž, až ku starému buku vlekla se, tam čekala, až slunce stálo výš,

pak sedla na mez proti Dřínovu. Jak klesala jí v duši odvaha! Strach jímal ji, když na to myslila, na bránu že má klepat. Otevrou

a vpustí ji? Ó, zda jej nalezne? Juž vstávala. V tom brána osudná se otevřela dokořán a pes, ten velký jeho pes se objevil,

na prahu stál, a lesy ozvěnou na štěkot jeho odpovídaly. Juž neváhala déle Griselda, na křídlech touhy větrem letěla,

a neustála dřív, až bez dechu u samé brány klesla na patník. Pes radostně ji vítal, položil jí hlavu v klín, a ona plakala

a radostí jej vroucně líbala. Dvůr pustý byl a nikde člověka. Kde měla hledat jej? Jak bušilo jí srdce při myšlénce, že snad tam,

v tom dlouhém sloupořadí, v arkýři, neb na širokých schodech, vedoucích ku portiku z černého mramoru on v plném lesku krásy zjeví se!

Rty její chvěly se, a nesměle teď zvolala: „Ó Hertvíku, kde jsi?“ Tu ozval těsně vedle ní se hlas, „Kdo jsi? Co hledáš zde?“, a stařena

o berlu opřená, jak sudička z těch starých pohádek jí hleděla v tvář zardělou, a bylo Griseldě jak v pohádce. Jak známý byl jí hrad!

Jak pátrala po čárných zahradách, kde Hertvík čekal u křů růžových, by řekl jí, že veta po hoři, že konec strádání a trpení!

„Co hledáš zde?“ se zase tázala ta dobrá stařena, a Griselda jí odpověděla: „Já čekám zde, až toho hradu pán se objeví.“ –

„Pojď, sedni sem, s těch schodů sejde hned, já čekám též.“ A sedly na stupeň, a stařena pak dále mluvila: „Chceš pomoci se jeho dovolat?

Ach, ubohá, on není štědrý tak, jak páni z Častolárů bývali, ti dobří, které odsud vyhnali do bídy prý, a zkázu úplnou.

Já stará jsem, a často vzpomínám. Ach, blahé časy, když po schodech těch v dnech krásnějších – bylť ještě živ můj syn – květ paní všech v své slávě kráčela.

Zde stával sněhobílý její kůň! Můj syn byl štolbou tu na Dřínově, a mnohdy pravíval mi na večer: „Ach, matičko má zlatá, věřte mi,

jest paní Saloména andělem, ne krásou pouze, ale dobrotou. Bůh zajisté že žehnat bude jí po celé žití, dá ji korunu

pak v nebi zajisté.“ Tak mluvíval, Bůh ale dal jí z trní korunu. Nuž vůle jeho velebena buď. Syn zahynul, já jsem žebračkou.“

Krev stydla v žilách bledé Griseldy, a pak zas ohněm v žilách bouřila. To tedy otcův býval někdy hrad! Jak vzplanuly jí tváře nadšením!

Jak podiví se Hertvík předrahý, až řekne mu: mé držíš dědictví! Slz horký proud jí z očí vytrysknul. „Ó moje matko!“ štkajíc šeptala.

V tom stařena juž rychle vstávala a pravila: „Hle, přichází juž pán!“ „Toť není on!“ vykřikla Griselda a síly neměla, by vstala též.

Po schodech kráčel velký, starý muž, hled jeho přísný byl a pošmurný, ved’ dámu krytou hustým závojem. Před nimi mladé páže spěchalo,

a volalo cos směrem do dvora. Hned zahrčela kola, těžký vůz se znakem Častolárských k schodům jel, a starý muž ved’ dámu ku dvířkám,

a vstoupat pomáhal. Když kolem šla, kde Griselda se vzchopit snažila, zpod závoje zasvítil temný zrak, a dáma v černém rouše z atlasu

se zachvěla jak velkým leknutím. „Můj bože!“ vzkřikla v kočár vstupujíc, a klesla jako v mdlobě na polštář. Vůz vyjel klidně z brány v širý kraj;

a Griselda tu stála – mrtvola, bez dechu, beze hnutí. Poznala tu dámu okamžitě, věděla, že kolem ní šla paní Alena.

Mráz jímal její duši, tušila, že neštěstí jí stíhá veliké, ač vysvětliti si to nemohla. Co hledala ta hrozná žena zde?

Ó nebezpečí tomu hrozilo, jenž nad vlastní jí duši dražším byl! Hlas její hrozný byl, když vykřikla: „Pán toho hradu, rcete mi, kde je?

Vy marně skrýváte jej přede mnou!“ A stařec přísné tváře pravil jí: „Co žádáš ode mne?“ A Griselda: „Ty nejsi jím! Ty lžeš! Ty nejsi jím!

Hrad držíš-li, zlým lupičem pak jsi!“ Tu stařec rozzuřil se divoce: „Jsi jedna z těch, ty drzá tulačko, již právo moje popírají mi?

Těch dávných pánů, kletých kacířů ty zpomínáš, a přišla’s rouhat se mi v tvář?“ Po těchto slovech těžká pěst jí padla na hlavu, a mrákota

zrak její zastřela... Když minula ta mdloba hluboká, tu viděla se Griselda před branou zavřenou, a bylo jí, jak bylo Evě as,

když z ráje vyhnána tu zřela zeď, za kterou Edén dřímal kvetoucí. Až na kraj lesa vlekla se, na mez tam klesla v doušku mateří, a tam

bez hnutí jako ve snu ležela, až soumrak z dolů vzcházel jako kouř. Pak vzchopila se náhle, pravila: „Ó v její moci jistě Hertvík jest!

Do dvora! Vzhůru! musí vydat jej! Chci žebronit o milosť, prosit chci, až kamenné to srdce obměkčím.“ Šíp rychlej neletí, než Griselda

se lesy hnala. Větve šlehaly do krve bledý její obličej, šat její v cárech visel. Nedbala. Tak udýchána, k smrti umdlena

doběhla dvoru; hvězdy plály juž na nebi, kterým jako chorobu mha těžka, smutná šer svůj šířila. Kol ticho bylo v lesích dřímavých,

jen voda kdesi v stínu šplounala. Tma panovala v domě, v přízemku však okna plála rudě, zářivě, to v síni jasný oheň na krbu

svou píseň zpíval s vánkem v komíně. Šla blíže Griselda, kdos v cestu jí se postavil. „Bůh s námi a zlý pryč! Jak lekl jsem se! Vždyť jsi jako duch.

Tak bledá! Mluv, co je ti, Griseldo?“ To starý hlídač byl, muž jeden z těch, již Griseldu do dvora přinesli, když v lese tenkrát skřehlou našli ji.

„Co hledáš zde?“ se dále vyptával. „Chci paní vidět,“ odpověděla mu Griselda, a na to starý muž: „Chceš prosit o něco? To přišla jsi,

mé dítě, věru, v nejvhodnější čas! Je laskava dnes paní Alena, a není divu. Pán Bůh žehná jí nad její zásluhu. Je Dřínov hrad

věc hodna, aby za ni děkoval kdo na kolenou holých celý rok! A bude jejím teď. Ty divíš se? Nu nebude tak právě jejím hrad,

však dceři její bude náležet. Ta velkou bude paní. Jak by as se páni z Častolárů divili, na koho přešel jejich majetek!“

„Hrad Dřínov!“ vzkřikla bledá Griselda, „toť majetek jest přece Hertvíkův! Ta žena vězní jej? Ó, pusť mě k ní!“ „Ty bloudku!“ smál se stařec, „blábolíš?

Pán Euseb z Landsperku tam pánem jest; dnes uzavřela paní smlouvu s ním. By zbavila jej dluhů nesmírných, svou dceru jeho synu zasnoubí,

a jejím věnem vše se vyrovná. To přece nenazýváš vězením? Ta pouta, říká se, že sladká jsou. Je Saloména krásna. Přijela

sem z Prahy nedávno. On sličný jest. Pojď k oknu, přistoupni a uvidíš.“ „Můj Hertvík! Duše moje! Starče, lžeš!“ Tak vykřiknouti chtěla Griselda,

však rety její tak se zachvěly, že bolestný z nich vyšel pouze sten. Mžik stačil, aby došla pod okno. Síň byla světlá, rudá plameny,

čar zlatý zdál se, že ji prochvíval a v záři té, jak luzná pohádka o panně labutí neb světici, dceř paní Aleny se bělela,

zrak klopila, a vedle ní stál muž jak jedle štíhlý; sladce šeptal cos, rty jeho zdálo se, že chvěly se jak něhou, z očí lásky linul jas,

a opodál v svém křesle seděla máť nevěsty, a zrakem žehnala... A Griseldě se zdálo, v hrudi své že místo srdce mrtvý kámen má.

V ní víra zmírala a naděje, přec k nebi pozvedla svůj suchý zrak, jak tonoucí se stébla chytit chce. Ah, celý svět byl právě zemřel s ní!

Vše bylo shořelo, vše bylo troud! Bůh shořel též se svými anděly! Byl celý obzor popel šedivý, a sem a tam jen jiskry sálaly

na místě hvězd, kterých už nebylo! Kdy dopadne juž liják popele, by pohřbil ji i s těmi šťastnými? Hled hledal zase světlou síň. – Tam muž

bral děvu za ruku a políbil ji na čelo jak druhdy Griseldu! A tato vykřikla jak divý pták, když šíp mu vjede v srdce smrtící.

Les zachvěl se tím stonem bolestným, a v síni zbledli, jak když zjeví se stín krvavý při hodech veselých. A Griselda teď ruce pozvedla,

cos dralo se jí z duše do hrdla a hrozilo, že ji to udusí. To kletba byla velká, strašlivá, v tom ale Saloménin sladký zrak,

pln udivení, plach a postrašen se k oknu obrátil, a Griselda si vzpomněla na onu divou noc, když poprvé při bouři vešla v dvůr,

a když jí Saloména vítala co anděla, ji, sirou, bloudící. Vzlyk místo kletby vyšel z její rtů, a než se Hertvík k oknu přiblížil,

by vypátral, co znamená ten ston, les v temný klín svůj dívku pohltil. Tam její pláč se mísil v truchlý šum, a kromě Boha nikdo neslyšel,

co výkřiků a vzdechů bolestných v hloub noci z hloubi duše sílala.