III.

Teď nastaly Aleně chmurné dni, tíž každým ránem větší zdála se, čím dál tím bledší byla její tvář, a oči zapadaly hluboce.

„Co s dítětem si počít?“ dumala s počátku s nelibostí, pozděj však si pravila: „Já trpět nemohu ji pod svou střechou. Jaký byl to slib?

Ten starý muž jej ze mne vynutil. Bůh slyšet nemohl, co mimoděk jen šeptal ret můj... Aneb slyšel přec?“ Klid její prchal. Bylať Griselda

jí věčnou výčitkou zrad otcových, zrad mužových. To v srdci budilo jí neurčitou zášť... Ji potlačit se někdy snažila, však řevnivost

též dostavila se, když viděla, jak dcera její s velkým nadšením a s láskou blouznivou jak anděla Griseldu milovala, více k ní

než k matce zádumčivé přilnula. Ta řevnivost jí srdce zžírala, to dítě netvorem se zdálo jí, a přece v hloubí duše šeptal hlas

jí jakýs škodolibý: „Upírat ty nemůžeš, Griselda krásná je; jak mizí Saloména vedle ní!“ Do kořán otvírala závisť zrak,

dnem každým vypátrala nový vděk u sirotka; jak krásu výšila ta prostá Griseldina důstojnost, v tom stáří nezvyklá; kde brala jen

tu snivou sladkost, která zářila tak dojemně jí z tváři přibledlé? Proč každý zjemnil hlas, když mluvil s ní? Proč nikdo neuhod’, že uráží

tou směšnou úctivostí Alenu? Nuž, bylo třeba zřejmě promluvit. „Ta tulačka, kterou jsem přijala jen z útrpnosti v chvíli slabosti,

si počíná jak paní v domě mém,“ tak jednou Saloméně pravila u přítomnosti dívek předoucích, když tato ruku malé Griseldy

k rtům byla nesla v žertu, laškujíc. A Saloména jako v leknutí tak zvolala: „Ó, nemluv, matko, tak! Ty víš, že Griselda je princezna,

ta, která matku hledá ztracenou!“ Tu paní Alena se zarděla, jak bleskem v duchu jejím zakmitla ta zlatá síň na hradě, obraz ten,

za kterým v temnu v kupách leželo to zlato, jiskřící se kameny, a zraky krásné paní s obrazu tak plny hněvu na ni svítily,

že zakryla si dlaní rychle tvář. Bez slova z síně vyšla, její zášť však hlubší byla od onoho dne. Když vrátila se k ohni, v křeslo své,

tu před sebou se chtěla omluvit a ukonejšit svoje výčitky. „Já vzala na se úkol nemožný,“ tak rozjímala. „Adam Jesenský

měl vůli pevnou, a přec vykonat, co na mně žádal, nemoh’ nikterak. Hrad nepřístupný je, on sám tak děl. Jak tedy dobýt toho dědictví?“

Tu přetrhla se rozjímání nit, a lakota se drala v duši jí jak potopa žhavého olova. Před zrakem jejím rozvlnilo se

jak kouzlem pekla v záři úchvatné to skryté bohatství co ohromné a nekonečné moře zlata, v němž jak ostrovy plovaly rubíny;

jak toužil její ret se napít tam, ó, tonouti by chtěla v zlatě tom! A kdyby dosáhla tu bájnou tůň? Slib její pošetilý, přísaha

ta vynucená, jako temný stín by mezi rudým zlatem stál a ní, a ruka paní Častolárové by temnem kynula, a její prst

by ukázal na pravou dědičku! A kdyby Griseldy už nebylo? Tak v duši její plné temnosti to zasyčelo hadím sykotem.

Jak požár myšlenka ta vyšlehla jí z hrozných zraků chmurným plamenem, a Griselda, jež zrak ten pochytla, se zachvěla, nevědouc sama proč,

a tulila se k Saloméně blíž. A z toho dne ta byla jediná, jež nezměněná, věrná zůstala; ti ostatní se vyhýbali jí,

by paní svojí nerozhněvali; po lhostejnosti přišla nelibost, a brzy na Griseldu dívali se všickni zrakem paní Aleny.

Jen stará Estera se nedala svou paní ovládat a její hled, ač přísný vždy, postrádal tvrdosti. To vše Griselda chápat nemohla.

Jí bylo úzko v domě, cítila tu temnou nenávist, jež jako stín ji sledovala všudy: v dětinné té útlé duši smutek nesmírný

se vzmáhal, uděšena tázala se sama sebe: „Proč ta nenávist? Proč ve vyhnanství před tím bloudila? Proč v zuřivosti tenkrát v Žitavě

lid házel kameny, proč její máť, ta bílá, krásná, prchat musela, proč skrývala se v lesích pošmurných? A proč to záští bylo zase zde

na truskovickém dvoře?... Zajisté, byl někde krasší svět, tam daleko za horami, kde slunce spávalo po denní pouti! Žili lidé tam

tak dobří jako Adam Jesenský a malá Saloména. Matka též tam na ni čekala! Po tvářinkách jí slzy tekly, touha veliká,

po klidu s matkou v hrobě hořela v tom mladém srdci, které radosti dle jmena znalo jen, a stará báj, již Estera o dceři královské,

o jejím neštěstí a spasení o blahém byla vypravovala, ta na mysli jí stále tanula, a v nitru jejím ona pohádka,

tak se vzpomínkou sladkou splynula na krasší dni, jež někdy prožila kdes daleko, v jakýchsi zahradách a zlatých síních s matkou předrahou,

že snem se stala jejím nejdražším, že pevnou víru dodávala jí, že jedinou jí byla útěchou. Že sama byla oním dítětem,

to zřejmou, jasnou pravdou bylo jí, a spásy slib ji sílil v útrapách. Dřív Saloméně jen to šeptala, pak ale zřejmě o tom mluvila,

dvůr celý o tom brzy vyprávěl a úsměšky se na ni sypaly, žert surový si šašky tropil z ní, a mnohou slzu v skrytě ronila –

tím pevnější však byla víra v ní. Tak minul rok jí v smutku, v sirobě, však v sladkém snění též, a zase rok jí minul stejně tak, až osudný

jí přiběh nový, trpký přines’ žal. Hod Boží vánoční byl; Alena chtíc do kostela v kočár sedala; dvůr na samotě stál a zřídka jen

do chrámu jela, jenž byl vzdálený. Juž halila se právě v kožich svůj a Saloménu pláštěm přikryla, když tato náhle tak se ozvala:

„Proč Griselda nemůže s námi jet? Jak stýskat se jí bude beze mne, a nikdy kostel neviděla náš.“ „Že nikdy?“ ptá se paní Alena

a náhle zachvěla se, vzpomněla, že dítě kacířů pod krovem svým a v společnosti dcery chovala! „Hned Griseldu přiveďte!“ zvolala,

a celou cestu o tom dumala, jak bez hluku by mladou bludařku na pravou víru měla obrátit. A mezi tím, co rozjímala tak,

v kraj široký a v lesů šerou hloub jak ve snu dívala se Griselda. Sníh ležel všude, nebe šedivé nad černým hvozdem viselo a mha

jak závoj na sosny se věšela, a slunce bez paprsků, ohromné a rudé, zdálo se, že zimou mře. Vše bylo jak v pochmurné pohádce.

Cos jako tajuplná dřímota se v Griseldinu duši vkrádalo, svět skutečnosti mizel, z hloubi mlh svět druhý, který stálým byl jí snem,

se vynořoval, matky její stín pod každým stromem stál a kynul jí a Griselda se chvěla blaženstvím... Juž blížili se k cíli, kostel stál

pod starým stromovím, a pokryt byl též sněhem vysoko, a kol a kol ta bílá tišina ho jímala, a tichem slavnostním a šerou mhou,

se linul sladce, tajuplně zpěv, jak ze spod sněhu kdyby vycházel. Tu zdálo Griseldě se, starý hvozd u Žitavy že vidí před sebou,

a polosbořený ten kostelík že stojí v něm, kde starý, vetchý kněz chleb života podával nešťastným, již po něm práhli a po domovu...

A slyšela ten starý zase žalm, jenž zádumčivý, lesem šeřivým se tenkrát k nebi vznášel, pomalu se nápěv prostý, slova vznešená

jí v duši budily a v paměti. Teď zdálo se jí, že jim rozumí! Po celý čas, co byla v kostele, jak ve snu klečela, bez pohnutí,

jí v duši stále onen žalm jen zněl, jak hukot vod, jak vítr ve stromech, jen násilím se zpěvu zdržela. Na cestě zpět ni slova jednoho

na všecky Salomény otázky z úst nevypustila. Když doma pak v síň vkročila, jež prázdna zdála se, na tvář svou padla, jak to viděla

tam v cizině činiti zoufalce, a ruce vznášejíc v zpěv vypukla, v zpěv, který jako výkřik duše zněl, v zpěv skřivánka, který při zoře mře!

To první její byla modlitba, jež z hloubi srdce k Bohu nesla se. A u vchodu, jak přízrak, Alena o veřeje se podepírala,

a z očí její jiskry sršely. „Ty hádě proklaté!“ tak zvolala. „Tak potupuješ počestný můj dům? Zpěv prokletý zavrhlých kacířů

ty v tvář mi metat smíš? To je tvůj dík za dobrodiní mé, ty žebračko?“ Po těchto slovech v síň se řítila a ruku pozdvihla, a Griselda

tu stála bledá, udivený zrak na zraku visel paní Aleny, zpěv ale její dál a dále zněl, vždyť hrnul se jí z duše mimoděk

zdroj bohatý... Tu paní Alena ji udeřila v sladkou, snivou tvář, a místo zpěvu ze rtů vyšel vzdech: „Ó moje matko!“ – Byl tak bolestný,

že Alena se lekla, prchala. Strach pověrečný zalomcoval jí, do komnaty své uchýlila se, a v šeru jejím zdálo se jí pak,

stín bledý paní Častolárové že na ni hledí s velkou výčitkou. Strach odtamtud ji opět vypudil, a spěchala v komnatu Estery

a pravila jí takto, pošmurně: „Co před tebou bych déle tajila, že Griselda břemenem přetěžkým mi je, že nenávidím ji jak hřích.

V svém domě déle nevytrpím jí.“ A Estera se na to tázala: „Chceš vyhnat ji, by v lesích zhynula? Nuž učiň tak. To ještě scházelo,

bys dovršila to, co otec tvůj a muž tvůj na tom rodě spáchali. Ty arci jsi mi nesvěřila nic, já ale vím, čí dcera Griselda.

Mám na tom dost, cos napověděla.“ „I ty se ujímáš té tulačky?“ Dí rozzlobena paní Alena, „ty muži mému vyčítati smíš,

že jednal, povinnost jak kázala? Jsi sama v stáří svém snad kacířkou?“ „Tou nejsem, Bůh to ví,“ dí stařena, „však vidím přec, co pro nešťastnou zem

z té záští pošlo pravověřících. Nu, stará jsem, postrádám moudrosti. Tak muselo snad být. Buď s námi Bůh.“ Tak mluvíc, z truhly staré spuchřelé

kus po kuse své šatstvo vyňala a skládala, a malou sošku též svatého Václava a růženec do uzlu zavázala vzdychajíc.

„Co znamená to všecko, Estero?“ se udiveně paní tázala. „chceš na cestu se vydat nebo pouť?“ „Chci odejíti s malou Griseldou.

Přec samotno to dítě nepustím? Tvé matky rod já příliš miluji, než abych kletbu Boží, těžkou tak, na Saloménu dala dopadnout.

Jak Agar vyjdu s Ismaelem v poušť. Bůh posud ještě má své anděly, a nedá zahynouti bloudícím.“ „Stůj!“ volá rychle paní Alena.

„Slyš přece do konce, co říci chci! Já velkou starost o Griseldu mám. Ač nenávidím ji, přec zahynout na věky nemá duše její. Chci,

by zapomněla kleté kacířství, v němž vyrostla. S ní v klášter zajedu a odevzdám ji péči sester tam. Juž zítra pojedeme do Dušic,

kde abatyše je má příbuzná. Nuž jsem tak bezbožná, jak soudila’s?“ „Já chválím počínání tvé, ač vím, že neprýští se z lásky křesťanské.

Bůh žehnej ti, obměkči srdce tvé.“ Tak stařena, a paní Alena v síň vrátila se, chladně pravila tam Griseldě: „V mém domě naposled

ty dneska spíš; já zítra zavezu tě k jeptiškám, v posvátný Páně dům. Kéž zatvrzelá duše tvá se tam na dobrou cestu dá!“ Tak pravila,

a upřeně do ohně zírala, a nedotkla se jedním pohledem té bledé tváři, na níž hořela pod hvězdným okem skvrna červená.

Bez slova Griselda to slyšela a pouze: „Bože, proč ta divá zášť?“ si šeptala, a hlavu schýlila. A jeli zas tou bílou tišinou

a klínem zmrzlých lesů, dlouho tak, až posléz nad řekou na výšině se šedý klášter objevil jak hrob, jenž hrozil pohltiti Griseldu.

Strach smrtelný ji jímal, myslila, že výkřik nedovede potlačit, však mlčela, a v nitru duše své svůj starý žalm si vroucně zpívala.

Když vjeli v klášter, k abatyši když je dovedli, tu zmizel náhle strach, neb sladký výraz, plný dobroty té zářil s tváře; úsměv vítal je,

a v srdci vzdávala Griselda dík, že Bůh ji uved’ v tuto samotu, kde zraky plny záští nebudou snad déle děsit ji a mučiti!

Hned milovala nový domov svůj, jen Saloména kdyby byla zde! Sto pozdravů jí vroucích poslala, sto pozdravů, z nichž ani jediný

k ní nedolét’. A paní Alena se vrátila teď sama do dvora a byla veselá; vždyť odvalil se balván s prsou jí, a chlubiti

se mohla uvnitř sebe, o duši že zásluhu má malé kacířky. Jak bylo sladce jí, když její dceř po krátkém čase stesku velkého,

na Griseldu juž nevzpomínala, leč povzdechem, neb slovem laskavým, a k ní zas víc a více přilnula, v ní opět všechnu lásku středujíc,

jíž schopna byla. Mír zas panoval na truskovickém dvoře. Chýlila se zima ku konci, přibývalo juž dni, a v polích práce začaly.

Tu náhle vrátila se zima zas, ta krutá zima! Přikvačila z hor jak litá saň, a vichr přilét’ s ní, a sníh a led a ostrozubý mráz.

Při velkém ohni v síni útulné, o náhlém, neobvyklém obratu těch časů právě povídali si, a Estera své zkušenosti jim

o věci této vypravovala, když štěkot psů se ozval pod okny a mnoho hlasů znělo před domem, a kroky duněly po umrzlé

jak kámen zemi; všickni tušili, že cosi nezvyklého děje se. Jen paní Alena se nelekla: „Vždyť víte, že dnes jeli do lesa

pro dříví; vrátili se teprv teď, co na tom divného?“ V tom rozlétly se dvéře do kořán, a do síně dva vešli muži, máry svázané

na rychlo z chvoje, houní přikryté bez slova postavili na zem teď, a všickni přítomní se tlačili blíž k márám, nikdo nemluvil, a přec

byl každý pohled trapnou otázkou. „My v lese našli ji,“ řek’ starší muž, a kývl smutně hlavou. „Ubohá,“ pak druhý dodal. Paní Alena

však tázala se: „Kdo?“ a zároveň s mar stáhla pevnou rukou příkrývku. Síň zalehla teď velkým výkřikem, a Saloména na tvář vrhla se.

Na marách bez pohnutí Griselda jak mramor bílá, chladná ležela, ve vlasech zlatých, splývajících jí na prsa, třpytil se jak květy s hvězd

ve velkých vločkách sníh, a kolem rtů jí bolný úsměv hrál, a na polo ty velké oči pláčem zarudlé se pootvíraly, a zelo z nich

cos hrozného, cos plno výčitek. Slz nezdržel se nikdo, kdo ji zřel, tak mladou, krásnou, a tak nešťastnou. Jen jedno bylo srdce divoké,

jež zatlouklo ďábelskou radostí. „Tak tedy na vždy jsem jí zbavena!“ si zašeptala paní Alena, a myšlenka o velkém bohatství,

jež nikoho nebylo majetkem teď, leda toho, jenž o jsoucnosti a skrytu jeho věděl, myšlenka ta hořela jí temně ve zracích,

„Jak ubohé to dítě do lesa as přišlo?“ tázala se Estera. „Hřích její nejspíš z kláštera ji hnal neb zpoura snad. Nuž buď si tak neb tak.

Hned odneste ji odsud, vidíte přec, dceru mou jak k zemi skrušilo to velké leknutí.“ Tak pravila, a mezi tím se stará Estera

nad skřehlou naklonila Griseldou. „Já cítím slabě její srdce bít! Smrt dosud s žitím o ni zápasí!“ „Ty mýlíš se, je mrtva docela,“

dí paní Alena, však Estera: „Já vím, že žije ( ha, teď slabý vzdech jí vyšel z úst! Ó Bože, budiž dík! V mou doneste ji rychle komnatu,

tam teplo je, a já ji zachráním!“ „Ó Bohu díky!“ všickni zvolali, jen Alena zašeptla: „Proklatě!“ Smrt ale nedala se zaplašit

tak snadně, jak si přála Estera; dva dni a noci dvě to trvalo, než vážka života se klonila na stranu pozemskou, než rozhodl

ten, který naše řídí osudy, že nezahyne ještě vnadný květ, že určeno mu trpět ještě dál, tím krásnější by jeho rozkvět byl

u hlubokého zdroje věčnosti. Vzdech hluboký byl prvním znamením, jímž Griselda na jevo dávala, že nabývala opět vědomí.

Pak poznala tvář staré Estery a hádala, že nachází se zas na dvoře truskovickém. Nepokoj se jevil jí na tváři, šeptala:

„Jsou dvéře zavřeny? Nepřijde sem?“ „Buď ticha, jsi pod mojí ochranou,“ dí stařena, vždyť tušila, před kým strach dítě má, a tvář jí hladila.

„Ach, Estero! Já viděla ten hrad, ten zlatý z pohádky, v němž matka má, ta bílá královna, ta nešťastná tak dlouho na mne čeká. Viděla

jsem plát ho rudě, samé démanty na stromech svítily a hvězdný květ. Tak blízko byla jsem už, Estero, sníh v lese ale byl tak hluboký,

a já tak unavena blouděním! Krok jediný už byl mi nemožný. Já s pláčem sedla v sníh, já volala svou matku... V tom zatočilo se vše

a náhlý hluk se ozval, hučivý zvon jak by hrana hřímal v klášteře, a samá kola, zlatá, stříbrná se vzduchem míhala, a teplo tak

mi bylo pojednou... Pak přišla tma...“ A dítě mlčelo a zavřelo své snivé oči, smutku temný mrak jí přelít’ tvář, a stará Estera

se slzou v oku hlavou kývala. Že nebyl to jen pouhý dívky sen, to věděla, vždyť muži pravili, že našli polomrtvou Griseldu

v čas slunce západu, že její tvář jak krví, rudým světlem polita se zdála, obrácena v stranu tu, kde Dřínov hrad až zázračně prý plál,

v zář červánků jako by stopen byl. Hrad Dřínov! Esteře se zableskla při upomínce slza v očích zas! „Ty dítě ubohé, ty netušíš,

jak mnoho pravdy jeví se v tvém snu! Dům otcův viděla jsi před sebou, po lesích bloudíc jako žebračka!“ Tak šeptá Estera, a Griselda

zas oči otevírá, úsměvem své děkovala staré Esteře za výraz soucitu, jejž viděla. „Proč ale z kláštera jsi uprchla?

neb věřit nemohu, že jeptišky tě z posvátného domu vyhnaly, jak domnívá se paní Alena.“ Mrak temný zastřel Griseldinu líc

a celé tělo se jí zachvělo. „Já utekla jim, zlatá Estero! Měj milosrdí, nevydej mne jim!“ A dítě pláče, lomí rukama.

„Co učinily tobě, ubohá?“ „Ach Estero, ach jak mne mučily!“ Když řekla jsem jim jmeno matky své, tu pravily mi, v pekle nejhlubším

že zatracena prý! Pak o bludech mi mluvily, v jichž víru utonu, když na matku svou nezapomenu. Já řekla jim, že být to nemůže,

že matka moje byla andělem. „Chceš věčně být jak ona ztracena?“ tak zasípala jedna zlostně z nich. A já jí řekla, v ráj že nechci ten,

v němž matka moje není předrahá. Jen abatyše ubránila mě před zuřivostí jejich tenkráte; ač mnohdy přísná, dobrá byla vždy.

Ach, Estero! Tak každý, každý den mě jiná mučila a trápila, vždy opakujíc, že jsem ztracena, že bludařka jsem Bohu nemilá,

ač s nimi v kapli jsem se modlila před sochou svaté panny, jejíž tvář tak sladká byla jako matky mé. A jednou, když jsem jim to pravila,

se rozhněvaly víc než před tím kdy, a zahrozily temným vězením, a při tom matce mojí spílaly. Já chtěla k abatyši, ony však

mě nepustily k ní, a nepravdou mě u ní nařkly, neboť ona též teď zapomněla dávnou laskavost. „Jsi zatvrzelé dítě,“ pravila,

„a nutno, abys trestu zkusila.“ Pak vedli v kapli mě, bych prosila tu svatou sochu, aby urážku mi odpustila, že jsem porovnat

se osmělila svatou její tvář, s tou lící zohyzděnou kacířstvím, a všemi hříchy ženy ztracené. Za slovo to já knihou mrštila

v tvář tryznitelky své, pak uprchla jsem rychle v sad, než přišly ostatní na její volání. A přelezla jsem šťastně zeď. Tak volna byla jsem!

Noc strávila jsem v lese ve skrýši, a ráno prchala jsem směrem tím, kde věděla jsem, truskovický dvůr že leží. Chtěla jsem se vyznat zde

ze všeho kajicně. Čím blíže však jsem přicházela, větší tím můj strach se stával. Obrátila jsem se v les zas zpět, a rozhodla se uprchnout

zas za hranice, mezi vyhnance, kde matka moje žila, zemřela. Já vyhledati chtěla ovčárnu, kde starý Adam někdy žil, a tam

jem rozzpomenout chtěla se těch cest, jimiž jsme přišli v zem, kde nenávist mne stihá ukrutná. Já s pláčem tak se vrátila do lesa; umdlení,

hlad bránily mi dále jít, an hrad ten zlatý se mi náhle objevil... Pak přišla tma a probuzení zde...“ A Estera to vyslyšela vše,

a smutně starou hlavou kývala, vzdech mnohý se jí z prsou na rty dral. „Buď ticha,“ chlácholila Griseldu. „Já chci tě chránit, ač jsi chybila.“

„A matka moje?“ ptá se Griselda. „Je v nebi,“ praví slavně Estera, „a byla mučednicí na zemi.“ Tu Griselda propuká v tichý pláč,

a slzami se sladce usmívá, a jak by těžké spadlo břemeno jí s útlých beder, v spánek upadá. List zatím došel z Dušic Aleně,

tam stálo vše, co dítě kacířské zlé, zatvrzelé bylo spáchalo, a Alena tak rozzuřila se, že ze dvora vyhnati chtěla hned

tu duši ďábelskou. Však Estera tu stála pevně, neohrožena, a paní Alena jí pravila: „Já nechci více vidět její tvář!

Nuž dobře, zůstane v tvé komnatě, až uzdraví se. Týden zůstane, pak dovedeš ji v starou ovčárnu, ať kozy pase tam, až nahlédne,

jak těžce hřešila, až pokorně sem žádat přijde, aby církev ji v své lůno přijala. To řekni jí. Až do té doby nesmí přes můj práh,

až do té doby bude pasačkou.“ – „V té krajině, kde její otcové kdys vládli mocně jako králové, a tvoji žili z jejich milosti!“

Dí Estera a paní Alena jí odmlouvá: „Tak v světě vede se! Jí ostatně je brzy čtrnáct let, svůj chléb ať vydělat se naučí.“

A stalo se. Za týden Griselda při červáncích se brala v ovčárnu, v tu malou, nízkou, začmouzenou síň, kde před tím starý Adam Jesenský

s ní žil. Tak dodržela Alena svůj slib, a tak se stala Griselda, květ poslední na kmeni mohutném kdys pánů slavných, služkou ubohou.