II.

Na chudém loži Adam Jesenský při slabé záři louče zápasil s tou temnou příšerou, již zovem smrt. Stín její pad’ mu těžce na čelo

a mráz mu vnikal v duši hluboko. Když vešla ale paní Alena, tu bylo mu, jak kdyby odvalil se kámen těžký s prsou, vzchopil se

a pozdravil ji bolným úsměvem. „Dík,“ šeptal, „že jsi přišla! Blíže pojď, bych žehnající ruku položil na hlavu tvou! Ach, pomni na ten čas,

když jako dítě já tě na klín bral! To nebylo v tak temném brlohu, dům Častolárských tenkrát rájem byl!“ „Bůh těžce navštívil vás, Adame,“

dí paní Alena mu s povzdechem. „Buď jemu chvála věčně v nebesích! On zkoušel mne, a dal mi zápasit, ach, krutě zápasiti s hněvem svým.

Já bojoval jak někdy s andělem syn Isakův, a v boji nekles’ jsem. Nuž velebena vůle jeho buď!“ Tak stařec děl, a hlava klesla mu

na prsa těžce, paní Alena se naklonila, tak jej oslovíc: „Vy žádal jste, bych rychle přišla k vám. Ó rcete, čím vám mohu prospěti?“

Hned pozved’ hlavu, hlasem silným děl: „Mně prospěti? Vždyť juž u cíle jsem! Mně nikdo nemůže juž prospěti. Chci pouze, abys napravila to,

co zavinil tvůj otec a tvůj muž. Chci, abys odvrátila částečně tu těžkou kletbu od hlav zrádců těch, již oba stojí teď už před Bohem

a jeho spravedlivou stolicí!“ Tu vzpřímila se paní Alena a temně svítil na něj její zrak: „Ni otec můj, ni nebožtík můj muž

tím nebyli, čím právě jste je zval. Že králi svému věrni zůstali a církvi též, to chválu zaslouží.“ Hněv starci v shaslých očích zahořel:

„Tvůj otec katolíkem byl a tak tvůj muž. Pán z Častolárů věděl to, a přec jim věřil, i v tu hodinu, kdy klesla naše věc, kdy nepřítel

své sítě rozpřádal, hra krvavá když počala na kleté Hoře juž. Pad’ z Častolárů pán, a k útěku se vdova jeho v zmatku rozhodla.

V prach klesl starodávný, slavný rod, co jeho bylo, vzal mu nepřítel, vše pobrali mu, statky, jmeno, dům, v němž otci jeho žili; žebračkou

se vdova státi měla... V sklepích však přec zlata ještě zbylo, zachránit pro dítě své to chtěla, zavésti se mělo daleko za hranice.

Tu zapotřebí věrných bylo jí. Tři měla muže v službě, v jejichž čest a lásku věřila. Tož otec tvůj, já a tvůj muž. Ty víš, co stalo se!

My tůny zavezli až do Němec, a uložili šťastně v jistotu. Já pro paní pak zajel do Řezna a mezi tím, co v město spěli jsme,

kde zlato leželo, tvůj udal muž a otec tvůj vše Lichtensteinovi, a jmění paní Častolárové na rozkaz císaře, jenž jmění bral

všem rebellům, do Vídně vezlo se. Za jidášský pak groš ti zrádcové dvůr truskovický zakoupili si, jenž tvým a dcery tvé jest dědictvím!

Rci, můžeš říci, že jsem slovem lhal?“ „Co činil otec můj a s ním můj muž, to byla pouze jejich povinnost,“ mu odpovídá paní Alena,

a klopí oči, vzdychá z hluboka. „Však rcete, Adame, co činit mám? čím mohu sloužit dávné paní své, kde skrývá se, a poslala mi vzkaz?“

Tu zasmušil se Adam Jesenský: „Šla v blahý kraj, z kterého vyhnat ji již nemůž’ žádná vašich pánů moc. Ó Aleno, jak mám ti vylíčit,

co snášela, a jak to snášela! Lid český vydal Hospodin jak brav, jenž určen padnout žertvou velikou! On rozptýlil nás mezi národy.

Vzlyk srdcervoucí letí k nebesům, a neslyší jej Bůh. A věřím přec, že nezahyne v hanbě drahý lid. O vy, již zůstali jste v porobě,

a zapřeli jste slávu otců svých, a zapíráte lepší bratry své, vy nevíte, jak velký náš byl bol, však nevíte též, jaké nadšení

nás neslo z prachu k Bohu, útrapy jak sladkostmi se staly, blaženstvím! Jak povznášelo velké vědomí, jež každou rostlo ranou, vědomí,

že přesvatou konáme povinnost! Ach, důstojnost tak sladká jímala pak každou duši, posvětila nás jak drahý olej, který na kštice,

ba na lem tekl Aronových rouch, na velekněze když by pomazán! Je pravda, byly chvíle, v kterých sil jsme ztráceli, pod tíží klesali,

pak ale slabým duši vzrušily veliké příklady těch, které Bůh jak jasné hvězdy rozžhal na nebi, by svítily na pouti strádáním,

tím údolím, kde smrti vládne stín. Z hvězd nejjasnějších jedna byla vždy nám Saloména Častolárová. Ó zajisté, že byla světicí!

Jak žebračka bloudila se stádem těch nešťastných, již domov hledali u stejnověrců v Němcích prokletých. Ten lid je tvrdý, nenávidí nás.

Já chci ti mluvit jen o Žitavě, kde strávili jsme léta poslední. My živili se prací rukou svých, my byli všichni bratry, sestrami,

juž neznali jsme stavu rozdílu, nás vázalo vespolek neštěstí, a naděje na spásu – marná, ach! A jazyk otců útěchou nám byl,

my plakali vždy slzy radostné, když z temných lesů zavítal k nám kněz (z těch některý, kteří se skrývali na hranicích, by v pravý okamžik

svým bratrům sloužit mohli, kteří z Čech k nám prchali). My slastí plakali, jak pravím ti, když v zvucích mateřských nám kázal, chvěli jsme se dojmutím,

když líčil nám, jak v poušti slavívá, v té cizé poušti, Páně večeři se svými bratry, českým jazykem. To pro nás svátky byly... Časem však

ti kněží v temných lesích hynuli a mřeli... Poslední když zemřel nám, tu prosili jsme s pláčem v Žitavě, by dovolili kněze zavolat,

jenž usadiv se v městě, po česku by kázal nám, abychom okřáli. My odřekli se posledního tu a odtrhli si sousto ode rtů,

by možné bylo podat nám co daň dar německému knězi, který chtěl, by lid náš navštěvoval jeho chrám, an k jeho stádu počítal se přec!

My z šperků posledních a z památek na drahou vlast též kalich ulili, jenž sloužit nám při hodech lásky měl, když řekli nám, že svatou nádobu

v chrám český nikdy nepůjčili by. Slz našich nedbali, ni obětí, a v hněvu velkém posléz řekli nám, že nevděkem jim dobro zplácíme,

že cesta volná je nám v jiný kraj. My žasli. Odejíti odsud zas, zas bloudit lesy jako divá zvěř! My zůstali, a slovo cizí jen,

jež znělo nám jak zášti tvrdý zvuk, k nám nyní s kazatelny mluvilo. My mlčeli, však oči neuschly; teď zdálo se, že Bůh nás opustil.

My chodili jak tělo bez duše. A oni vyčítali pýchu nám, a každým dnem se stali tvrdšími, až vyčítali nám, že dýchati

jsme směli jejich vzduch... My mlčeli. Tu náhle zalétla k nám sladká věst. Za městem nedaleko, míli as stál v lesích opuštěný, starý chrám,

ves kolem něho byla v ssutinách, jej vetchá střecha ještě chránila. Tam zavítal z daleka český kněz, muž starý, hořem klesající v hrob.

Chtěl v lesích zemřít; dokud ale dech mu prsa dmul, chtěl bohu sloužiti a nešťastným, již bloudili jak on po širém světě, žitím znaveni.

Ach, jaké svátky jsme tu slavili: My ráno vycházeli v neděli a putovali v temný, vlhký les a přijímali tělo Kristovo,

a slyšeli po česku pravdy ty, pro které snášeli jsme vyhnanství, a čerpali tak nové síly zas. Na večer šli jsme pookřálí zpět

do města, které vyhloubalo se, že pohostinství poskytuje nám. U brány ale záští čekalo, my posměch sklízeli a nenávisť,

a když jsme neustáli putovat tam v temný les, kam srdce pudilo, tu řítila se na nás zuřivosť: prach metali nám v tvář a urážky,

a jednou vítali nás kameny! Ach, Aleno, a jeden ranil skráň, tu sněhobílou paní vznešené, tu skráň, jež utvořena zdála se,

by královskou nosila korunu! Bůh ale dal jí vínek světější, co mučednice vešla v jeho ráj! Jak bílá růže klesla na dlažbu.

Já donesl ji domů. Nevstala již více z lůžka... V bídě zemřela a v pokoření trpkém, hlubokém. Pro vlastní osud neměla však vzdech,

nad dítětem svým pouze plakala, a za lid svůj se vroucně modlila. Jen jednou měla chvíli slabosti na loži na polo se vzpřímila

a zalomila s pláčem rukama: „Což na věky, ó Pane, zapomněl’s na lid svůj věrný? Na vždy nepřítel mu klečet bude, krutý, na prsou?

Ó Bože, příliš těžká ruka tvá. Ty tedy na věky jsi vydal nás?“ Tak bědovala. Pak však zvolala: „Ne, ne. Na věky nejsme ztraceni!

Já cítím to, jest blízek přec nám Bůh.“ A úsměv zasvítil jak paprslek. Pak kynula mi, takto šeptajíc: „Ty vyplníš mé přání, Adame?

Ó vrať se zpět v tu starou, drahou vlast! Mé dítě dones v sladkou otců zem, ať třeba nepoznána žije tam, tak chudobně, jak žila v cizině

a ve vyhnanství s matkou neblahou! Mě jímá hrůza před tou cizotou! Ó Adame, ty v Čechách najdeš snad přec některého z přátel ve skrytu,

jenž na nás s útrpností zpomíná. A brzy snad, že spása vzejde tam! Hleď, naděje, že sejme jařmo Bůh a pouta nám, že z domu otroctví

nás vyvede, ta naděj berlou je, o kterou podpírám se putujíc na dalekou tu cestu k věčnosti.“ Tak pravila a zamlčela se,

pak děkovala mi za věrnost mou, a přítelem mne zvala nejdražším, a žehnala mi a já plakal tak jak dítě její, které klečelo

na zemi vedlé mne a tušilo, že loučiti se musí na vždycky. A vítr venku lkal a z oblaků se proudy deště lily na město,

a paní Saloména počala teď blouznit horečně. Hned výkřiky jak velké bolesti se draly jí ze hloubi duše, pak zas tichý smích

jak stříbra zvuk jí linul ode rtů. Hned: „Vražda, vražda!“ s děsem volala, pak zase viděla se v zahradách na zámku Častolárských s dítětem,

kruh milých přátel sladce vítala, a zpívala jak labuť, která mře. Až náhle vzpřímila se na loži: „Slyš, Hospodinův hlas je na vodách,

jak velký vítr hučí temnotou!“ A byla nepokojná, chvěla se. Klid náhlý ale se jí chopil pak: „Teď všechny lesy sladce dřímají,

a svaté hvězdy bdějí, s nimi Bůh!“ Tak šeptala a ruce povznesla, a velkým hlasem hřmícím jako zvon, a s tváří nadšenou pak zvolala:

„Chci zraky upírat na hory ty, od kterých spása, pomoc přichází! Jak hory se všech stran Jerusalem obkličují, tak jímá se všech stran

Bůh lid svůj věrný! Radost vyšlehá teď k nebi nevýslovná! Vydává hrob velký kořisť svou, a žije zas ten zrazený a zavražděný lid!“

Víc nemluvila juž... Když zemřela, já okno otevřel, a nad městem jak nad Betlémem hvězda hořela. Ó symbol svaté její naděje!

Mrak celé nebe kryl, jen hvězda ta tam plála jako osamělý květ. Já vyjel z města ještě v onu noc, já po tajmu naložil mrtvolu

a prchal jak z Egypta Israel. Ten starý kněz, jenž v temném lese žil, a čekal tam na úsvit radostný vše smiřující smrti, vykonal

nad paní Saloménou modlitbu. Já ale vez’ ji dál až v černý hvozd, jenž zádumčivě tvoří hranici Čech neblahých s nevlídným Německem.

Tam v půdu svatou otců šťastnějších já uložil svou paní předrahou, a pěšky, nesa dítě na plecích, já putoval kol hradů sřicených

a opuštěných vesnic do Čech hloub. Já přišel k tobě, snadno uhodneš, ač tenkrát neřekl jsem slova ti, že dítě, které se mnou žilo zde,

jest dcerou Častolárských velmožů, ta malá Griselda, již znala jsi v dnech krásnějších, na štěstí výsluní.“ Tak končil Adam. Paní Alena

po drahné chvíli zádumčivě dí: „Nuž vezmu na sebe to břemeno, jež patrně na bedra klást mi chceš. Ví z Častolárů Griselda, kým je?“

„Zná jmeno své, zajisté tuší též, že křivda její matce děla se, však celý význam svého neštěstí to děcko chápat nedovede přec.

Ó Aleno, ty sama matkou jsi, a tvému děcku dala jmeno své a mnoho lásky ta, jež zrazena pak byla mužem tvým. Jest nemožno,

bys zapomněla její laskavost! Já dlouho hledal v Čechách přátele, než k tobě přišel jsem, žel bohu však já nenalezl jich... Tu kmitla mi

tmou zoufalství tvář tvoje, Aleno! Mně zdálo se, že ty mě vyslyšíš, ty byla’s dobrou, ty’s prý strádala, když zradu páchali! Ó já to vím

i přes to, že ty zrádce hájit chceš! Ó Aleno, při hlavě dcery tvé tě zaklínám, Griseldy ujmi se! Buď prokleta a věčně duše tvá

ať bloudí bez pokoje, jest-li že můj z hloubí volající nyní hlas v tvé srdce nevnikne! Ať dítě tvé –“ „Ó stůj, pro Boha stůj, a nedomluv!“

bez dechu volá paní Alena, a klesá vedle lože zsinalá na kolena, a slzy hrnou se po chvějící se tváři. „Dítě mé,

má Saloména!“ šeptá, „neklň jí! Chci činit vše dle sil a prostředků.“ Chmur temnota na čele Adama se rozptýlila, vzal ji za ruku

a pravil tak: „Nuž já chci žehnat jí i tobě, Aleno. Teď přísahej při drahé hlavě Salomény své, že nevyzradíš velké tajemství,

jež tobě svěřit chci.“ A Alena rtem chvějícím se, bledá jako smrt mu přísahala. Adam chvilku pak na lůžku ležel, tiše, beze slov

jak síly své by sbíral poslední, a posléz jal se takto mluviti: „Věz, Aleno, že tůny s penězi, jež zavezli jsme tajně do Němec

a které zabavil král Ferdinand, že nebyly jediným bohatstvím, jež z Častolárů pánům zůstalo po pádu jejich s výše bývalé.

Ty znáš tu velkou síň, již zvali jsme na hradě „zlatou“ vždy, pro bleskot zdí a neobvyklou její nádheru. Ty víš, že podobizna visí tam

na pravo od vchodu, v leposti své to paní Saloména, v rouše tom tak bílém jako sníh a posetém jak noční nebe drahým kamením,

v němž skvěla se při hodech slavnostních, když falcký Bedřich, host, k ní zavítal. Dej dobře pozor, co ti pravím teď: Má podobizna rámec uměle

a přebohatě vyřezávaný. Květ vedle květu jak by pučel tam, a jeden z nich je růže purpurná, střed tvoří dolní části, zlatý had

se dotýká té růže jazykem. Vší silou pakli růži zatlačíš, tak že ti povolí a vnoří se jak do zdi hluboce, div zdá se ti,

že před tvým zrakem, věru, děje se: na ose své se obraz obrátí a uzříš malé dvéře; tento klíč je otvírá, jej dobře zachovej...

Do skrýše za obrazem odnes’ jsem já s panem z Častolárů skvosty vše, jež po staletí rod ten nastřádal, též malá tůna zlata stojí tam.

Já jediný o tajemství tom vím. Na štěstí neměli jsme času juž z té skrýše zlato poslat do Němec, sic bylo by to na vždy ztraceno.

To Griseldino jesti dědictví, v tvé ruce skládám je. Ty pomoz jí, by dosáhla, co jejím majetkem. Na tobě jest teď, nalézt prostředky.

Já marně snažil se, v hrad vetřít se. Snad brzy ale třeba nebude lstí domáhat se práva svatého. Snad záhy vyplní se naděje,

jichž nikdy vzdáti jsme se nechtěli. Snad vyhnanci juž brzy vítězně se vrátí zpět a vše se napraví. Pak udej nové vládě tajemství,

a odměna tě jistě nemine, až Griseldě se vrátí dědictví. Však kdyby dál nás ještě zkoušel Bůh, a Čechy na dál v rukou cizinců

a dobrodruhů v plenu zůstaly, pak lesť jen zbude ti a úskoky. Nuž to je vše, co jsem ti říci chtěl. Ty chápeš vše? Své pomni přísahy.“

Po těchto slovech Adam unaven na lůžko kles’, a paní Alena jak přízrak děsný, bledá, s očima jak plameny, jak uhlí žeřavé,

nad starcem klonila se, lakota jak žízeň, kterou nelze ukojit, jí v duši vřela, oheň zžíravý, a hrůza porušiti přísahu

v led měnila jí krev; klíč rezavý jak relikvii k srdci tlačila, a tělo chvělo se jak osyka. Tak stála dlouho, posléz pravila:

„Vy nezemřete ještě, Adame. Já zítra s Griseldou se vrátím sem a léky přinesu.“ On usmál se a odpověděl: „Přiveď Griseldu.“

Pak zavřel oči. Ještě meškala, když ale viděla, že usíná, bez hluku vyšla ven, a vrátila se klusem lesy v truskovický dvůr.

Juž svítalo se, když jí Estera plášť s ramen brala; netázala se, zda paní její Adam Jesenský cos svěřil. Mluvila dost zřejmě tvář

ta ubledlá, ten chvějící se ret. Až do východu slunce Alena u lůžka stála, kde jak poupata tak tiše obě děti ležely,

a ruce její, svírající se, klíč starý, zrezavělý točily. Dva ještě dni žil Adam Jesenský, juž málo mluvil, dechem posledním

pak žehnal Griseldu, již plačící po jeho smrti vedli do dvora, na večer, v starou síň, kde při ohni zas předly dívky, stará Estera

kde opět povídala pohádky: Tam Saloména opět vítala jak v onen večer „svého anděla“. A paní Alena zas dumala

v svém křesle; uhlídajíc sirotka bezděky vzpomněla té pohádky o bloudícím tom děcku královském, jež bílou svoji matku hledalo.

Líc její však juž nejevila víc, jak v onen večer stopu soustrasti.