I.

Byl pozdní večer, rval se s větrem déšť a řinčel okny, staré komíny se řítily, a truskovický dvůr jak archa osamělý v bouři stál;

zdi jeho omšené, jež přestály juž mnohou bouř, jež byly viděly tak mnohý boj kol sebe zuřiti, se třásly strachem, že snad poslední

přec nyní přišla jejich hodina, že zmizí v tmavé noci osudné jak moc a sláva rodin nešťastných, jež prchat kolem sebe viděly

za hranice ( ne mnoho tomu let ( když Bílou Horu rozhněvaný Bůh byl přivalil co kámen náhrobní na propast, v kterou klesli živoucí!...

Byl pozdní večer, řvala vichřice a strachem chvěl se truskovický dvůr. Jak sténal jeho krov, jak zoufale v noc divou vysílala korouhev

na jeho vížce ostré výkřiky! Však uvnitř domu strachu nebylo. Ve velké síni, nízké, útulné na otevřeném krbu oheň plál

a zlatil rudě začmouzený strop a zpíval s větrem, praskal vesele a tvořil hvězdy v očích pilných děv, jež kolem předly. Kolovratů zvuk

jak včelek bzučením naplnil síň, a občas jen, když Melusinin pláč jak vytí vlků zněl neb příšerný smích šílence, přestalo předení

a bezděky zalétly zraky v kout, kde muži seděli, neb ke krbu, kde paní domu klidně do křesla se schoulila. Hled její přísný byl

a pevný; minul dívkám strach, když tak ji nepohnutou viděly a když ti muži nepřestali na chvíli své louče štípat z větví borových.

Hned dále točily pak kolovrat, a některá i tiše zpívala, by dokázala svoji zmužilost. Však náhle zatřás’ vítr stavením,

jak kdyby síly svoje veškeré na útok poslední sebrati chtěl, jak hrom zahučel, zakňučel jak vlk, dým s krbu valil se a komínem

se malta sypala, a hluboký sten blízkých lesů zadul v tišinu, jež nastala pak v síni... V kotoučích se vlnil hustý kouř a tváře děv

se zdály jeho clonou zsinalé. Děs pojal všechny, paní domu jen jak dříve nepohnutě seděla. To ostatním zas klidu vracelo,

zas kolovraty točit začaly, a v duchu divily se paní své. V tom Saloména, malá její dceř, jež posud byla polo dřímala,

svou vnadnou hlavu noříc v její klín, se náhle vzpřímila a pozvedla svou malou ruku, jak na znamení, že cosi slyší, co jí hádankou.

„Pláč za oknem,“ rty její šeptaly, a vítr mlčel teď, a štěkot psů se ozýval a z lesů ozvěna. „Buď ticha,“ matka klidně velela,

však Saloména třásla hlavinkou. „Já slyšela to dobře! Anděl snad v té bouři zabloudil, jenž střeží dům. Ach, vpusťte jej! Vždyť bílá křídla snad

déšť promočí mu, rychle, vpusťte jej!“ Smích přitlumený nízkou síní zněl, jen stará Estera se nesmála. To byla chůva, která babičku

juž Salomény znala dítětem. „Co smějete se?“ přísně zvolala. „Je moudřejší to dítě, než jste vy. Noc taková když zemí lomcuje,

tu zajisté že pastýř předobrý se svými chodí v bouři anděly, by chránil před úrazem stádo své.“ Hned bylo ticho, a v tom tichu pak

cos’ ozvalo se jako děcka pláč, a na to klepání jak na okno, a na to zase divý štěkot psů. „Já vidím anděla teď u okna,

je bílý jako sníh, a ze zlata mu visí závoj s hlavy na prsa!“ Tak Saloména volá nadšeně, a každý s podivením obrací

se nyní k oknu. Paní domu dí: „Hle, zabloudilo dítě nějaké v té divé noci, stojí u okna a pláče, jděte, přiveďte je sem,

než psi je zhubí nebo počasí.“ A Saloména šepce: „Anděl můj!“ s tou zvláštní dětí tvrdošíjností, jež odbýti se nedá rozumem,

když jakás pravda se jim zjevila, ať sebe méně pravdě podobná. „Můj anděl!“ šeptala, a do síně teď vešlo děcko tváři bleďounké,

o něco mladší domu dcerušky; šat hrubý byl a valně rozedrán, však přes to zdálo děvčátko se tím, čím Saloména míti chtěla je.

Ten zlatý závoj také nescházel, to plavých vlasů bylo vlnění, a démantem se v očích třpytily dvě velké slzy, zpola umrzlé.

Síň vítala ten luzný děcka zjev v svých starých zdech zvýšeným zapláním na krbu, úsměvem všech přítomných; i paní domu, vždy tak dumavá

a zamyšlená, poloútrpně a polozvědavě se usmála, a Saloména jako vnuknutím se tulila k bledému dítěti

a líbala mu čelo, za ruku je vzala, beze slov je přivedla až k matce své, a ta se tázala: „Jak stalo se, že bloudíš samotná

v tak černé noci? Dítě, odkud jsi, a kam tě vede cesta? Zbloudila’s?“ „Já nevím,“ řeklo dítě. „Poslal mne můj děd, bych našla truskovický dvůr.

Já ve dne cestu znám, a velký dům. Teď ale bála jsem se.“ „Našla jsi dvůr truskovický přece,“ paní dí. „A co zde chceš? A kdo je ten tvůj děd?“

Tu dítě mlčí zmateně a kol se ohlíží, a znovu lijou se mu slzy z očí, tolik neznámých když kolem sebe vidí zvědavých.

‘Sléz k Saloméně obrátilo se: „Rci,“ tázalo se, „paní Alena ta paní jest? Já promluvit mám s ní a s nikým jiným. Tak to děd můj chce.“

„Jsemť paní Alena, co neseš mi?“ Dí paní domu; dítě přiblíží se těsně k ní, vytáhne z haleny list složený a šepce: „Vezměte,

pro vás jen je, ať nikdo nevidí, co psáno v něm.“ A paní Alena se usmála; však sotva padl zrak na promoklý ten list, hned změnila

se klidná její tvář, jak leknutím se zachvělo jí tělo, povstala. Však vidouc, všickni že se divili a na ni upírali zraky své,

hned zase potlačila vlnění: „Proč nepředete, dívky?“ ptala se. „Nač zahálet? Ať vrčí kolovrat. Ty, dítě, sedni k ohni, usuš se.

Jen dále pracujte, neznamená ten list nic zvláštního, to starý muž mě pouze prosí o lék v nemoci.“ A sedla opět v křeslo, čtla svůj list

as desetkrát a zahloubala se. A dítě sedlo k ohni poslušně, a šeptalo si s Saloménou tam. Ti ostatní, by paní hověli

a vůli plnili a rozkazy, se dali do práce, a bzučení jak včel zas zaznělo, a oheň též zas praskal vesele a zpíval si,

jak vítr venku v noci tomu chtěl. Tak bylo ticho zas, však bloudily přec zraky všech na bledou paní tvář a k dítěti, a stará Estera

mu mléka něco podala a chleb; pak Saloménin hlas se ozval tak: „Já snažně prosím tě o pohádku, o hodně krásnou, zlatá Estero.“

A dívky všechny na to prosily: „Ó povídej, čas krásně uplyne, znáš tolik jich co listí na hrušce.“ Tak pobídly, a stará Estera,

nad kolovratem byla skloněna, na děti usmála se; mezi tím, co dívky pilně přísti jaly se, tu starou povídala pohádku:

„Byl jeden král a jedna královna, ti měli dceru bílou jako sníh, jak růži svěží; byla jediná, a jako modlu milovali ji.

Král, před kterým se třáslo světa půl, ten její šlépěj líbal v zahradě, ve zlatém písku, po němž bloudila, když mezi liliemi honila

buď modré ptáky s očma z rubínů, neb motýly všech barev duhových; a královna, jíž samá knížata jen na kolenou sloužili a pak

se chlubili, že na ně pohlédla, ta sama zlaté vlasy dcery své vždy česala, a nedovolila, by ruka jiná dotekla se jí.

Tak žilo dítě, dražší koruny a trůnu, nevědouc co žal a bol, neb celý jeho život úsměv byl, a lesk a vyplnění přání všech.

Však není dáno žít až do konce vždy v štěstí jen, a nikdo na světě tak mocným není, aby upevnil na věky blaho těch, jež miluje.

To poznal král, zvěděla královna a svrchovaně mladá jejich dceř. Kdo nemá nepřátel? Obzvláště když na štěstí výsluní se nachází?

Král měl jich též, a vnikli do města a ztekli dům, a palác v plamenech se změnil v černý hrob, v němž zabit král, bez koruny a pláště, zohyzděn

až k nepoznání ležel; královna se zachránila útěkem, svou dceř na plecích odnesla až do lesů, jež tmavě stály v horách vysokých.

Tam poznalo to dítě královské, co zima jest a hlad, co slzy jsou a trpká bída, smutná siroba. Od chaty k chatě o chleb prosila

teď královna, a všude nalezla jen chladný pohled. Ti, jimž poskytla v čas slávy své a štěstí milost svou, ti nejméně ji znali, každý chtěl

se novému zalíbit králi teď. Tu stalo se, že jednou na večer, když vítr burácel a padal sníh, a královna juž mdlobou zmírala,

se náhle vyskyt’ v lese zlatý hrad u prostřed háje stromů růžových; tam bylo vlahé jaro, přísvit tam jak měsíce byl, z oken hleděly

pak samé hvězdy, květy svítily jak světlošky a ptáci zpívali jak ze sna. Zázrak byl to veliký. Když vejít chtěla s děckem královna,

tu stála náhle před ní sudička a pravila: „Já na tě čekám juž, jen pojď, však sama pojď!“... A královna než slova mohla promluvit, juž tam

pod stromem stála v sadě růžovém a mžikem byla celá změněna! zas byla krásná jak v čas slávy své, na sobě měla roucho bělostné

jak z rosy setkané a z paprsků; z hvězd plála ve vlasech jí koruna, a závoj jako jíní na stromech a samá perla, k nohám padal jí.

Teď chtělo dítě její vejít v sad, však mocný potok náhle zaproudil, a vlny jeho odloučily je od matky předrahé, a sudička

jí větví bránila, jež pokryta tak hustě květem byla krvavým, že zdála se jak onen břitký meč, jenž proklál srdce krále v paláci.

A sudička tak smutně pravila: „Ty ještě nesmíš vejít v sladký klid, mé dítě ubohé, tak osud tvůj! Jdi v širý svět a trp, a matka tvá

tě očekává zde. Až najdeš květ, tak krvavý jak ten, tak palčivý a sladký přec, a jej až ulomíš, pak před tebou se brány otevrou

a vejdeš k nám, ne dřív. Teď s Bohem buď!“ Tak pravila a v lese příšerném se zase octlo dítě královské, v té chladné noci beze matky své;

vše bylo zmizelo, a kolem tma jak příkrov na stromy se věšela, bez hvězdy bylo nebe. Samotna na širém světě byla králů dceř.

Teď nastala ta dlouhá její pouť, to květu hledání, ta siroba, noc bez hvězdy a luny, čirá poušť... Po leta viděli ji bloudit tak,

jak přízrak bledou, a přec krásnou tak, a prsty na ni ukazovali: „To dítě královské jest, bloudící bez přístřeší, bez matky, bez otce!“

A mnohý plakal, vida její žal, a mnohá chata otvírala se, by přijala ji jako vzácnou hosť; však dívka nikdy nešla v příbytek,

krb žádný neviděl ji u ohně; bez jediného slova bloudila, a oči její stále hledaly ten krvavý, ten vonný, divý květ.

Tak míjela jí leta ve smutku, až jednou přišla v město, které kdys ji vidělo co zlatý růsti květ na rodokmeně slavných rodičů.

A dívka nepoznala město své a vešla v zahradu, tam našla rum a trosky zlaté síně matky své, a z puklých sloupů vyrůstal tam keř,

a v jeho stínu krásný jinoch spal, a mezi rty měl rudou květinu jak krůpěj krve. Dívka vykřikla: „To byl ten květ na větvi sudičky!“

A s divým jásotem se vrhla v prach, ret její ssál tu vůni palčivou a sladkou přec; a jun se probudil a v šílenství ji bodl do srdce

a tam ji našli mrtvou, s úsměvem tak přešťastným, že zjevno bylo všem, sen překrásný že snila na věky!“ Tím Estera končila pohádku

a chválili ji, od krbu však vzlyk za vzlykem zněl, a usedavý pláč, toť plakalo to dítě ubledlé, a Saloméně posléz pravilo:

„Má bílá matka měla korunu z hvězd na hlavě. Kde je, ach já chci k ní! Já hledám ji. Jsemť dítě královské. Jsem vyhnána ze zlatých pokojů.

Má bílá matka pro mne pláče tam!“ Síň zněla smíchem poloútrpným, však paní Alena teď povstala, jak přízrak byla bledá, zvolala:

„Juž práce pro dnes dost, juž přestaňte. Je pozdě. Všichni jděte spát. Já též jsem znavena. To dítě odneste a položte je do mé ložnice

na lůžko s dcerou mou. Ty Estero, ty sama přihledneš, by všecko tak se konalo, jak přikázala jsem.“ Po těchto slovech prázdnila se síň

a paní stála sama u krbu, a při plápolu shasínajícím čtla opět onen list, jenž takto zněl: „Při živém Bohu tebe zaklínám,

při hlavě tvého děcka, ke mně spěj. Já svěřím tobě velké tajemství. Já umírám a nemám síly juž, bych k tobě přišel. Adam Jesenský.“

Pak hodila list v oheň na krbu a když se rozpad’ v popel, odešla a spěchala po schodech v ložnici. Tam slabě hořel starý kahanec,

jenž visel od stropu, a Estera u lože stála, obě děvčátka kde v spánek ponořena ležela tvář vedle tváři, jak dvě poupata.

To jedno ale bylo ubledlé a kolem rtů byl úsměv bolestný a slzy ještě byly na brvách. „To podivné je dítě,“ Estera

teď paní svojí dí; ta šeptá jí: „Ó Estero, ty nevíš, pohádka jak pohnula mne tvoje hluboce. Ty slyšela’s, co dítě pravilo,

když dopověděla’s svou báchorku?“ „To byl přec pouhý, dětský nerozum?“ se pousmála stará Estera. „Snad víc to bylo,“ na to paní dí.

„Ty věrná jsi, před tebou tajemství já žádné nemám. Víš, že před rokem do dvora přišel starý, cizí muž, že se mnou tajně mluvil, bez svědků,

a že jsem jej pak v hory poslala do ovčárny, jež stojí v samotě. Ty neviděla’s jej, však jmeno znáš: nuž věz, že je to Adam Jesenský,

jenž zmizel z Čech, když z Častolárů pán na Hoře pad’ a vdova uprchla do ciziny s královnou Alžbětou a s falckým Bedřichem. Ty chvěješ se?

Nuž věz, že umírá teď Jesenský, že k němu musím ještě tuto noc. On mluví o tajemství. Tuším je! Ó jista jsem, že dítě před námi

je z rodu Častolárů, mocných kdys. A starý Jesenský je svěřit chce do rukou mých! Jaké to břemeno! Ach, kacířský ten rod je kletbou mou!“

A Estera jí na to odpoví: „Cokoli žádá Adam Jesenský, ty učinit to musíš. Velký hřích se spáchal na tom rodu, a ty víš,

na koho vina padá.“ „Estero! Pro boha, mlč!“ jí zbledlá paní dí. „To nebyl hřích, to kacířů byl trest a zbujných buřičů. To dítě však

je nevinné a tvrdou nebudu. Což neděkuje Adam Jesenský mi výživu v ovčárně celý rok? Nuž, Estero, teď jdi a dej mi plášť.

Bez hluku vyveď koně ze dvora, jest-li že všecko spí. Já cesty znám a vítr ulehl a přestal déšť.“ Na povel paní vyšla Estera

a za nedlouho paní Alena na koni, zahalena v teplý plášť, se brala lesem k staré ovčárně, jež na samotě stála na vršku

v tvář temným borům, šumným doubravám.