I.

Ó země ty česká, ó země ty svatá veliké slávy a potupy větší ještě a hanby, ty mohylou jsi, však zároveň chrámem,

v němž slavíme veliké z mrtvých teď vstání! Ó hluboká mohylo, vydej nám stíny těch drahých a dávno zetlelých mužů, již v lůně tvém dřímou pod kamenem hluchým,

kde řinčení okov jim nebylo slyšet, jim, kteří znali jen řinčení mečů pro volnost a právo tasených z pochvy! Ó mohylo dávná, vydej ty stíny,

nám každý z nich sílící potěchou bude na dlouhé té cestě, jež strmá nás vede tam vzhůru na výsluní nového žití, jež zlatou juž zorou nám v ústrety svítí.

Ó lide, jenž v drahé bydlíš té zemi, slyš zpěv můj! Pradávné ti věstit chci činy, jimž lesy tvé, hory a hluboké řeky ve soumraku doby němými svědky

v těch samotách byly, kde zdroje tvé slávy a mohutných dějů tvých počátek braly! Tvé lesy a hory a hluboké řeky, tvé mýtiny slunné a modravá brda,

ó lide můj, zbudily prostý můj zpěv. Co šumění lesů a hučení řeky však sděliti nemohlo dumavé duši, co strmění hor, a co vlnění chlumů

jí nemohlo říci, co mýtina slunná jí zlatými paprsky nemohla vnuknout, – neb polo jen mluvu my chápeme hmoty – to hledat já sestoup’ do soumraku hrobek,

kde popelnic taje já luštit se snažil, to hledat já zašel do soumraku báje, kde v mlžinách na mne pršely hvězdy, to hledat já vyšel do soumraku vidin,

kde kahancem vlastní mi svítilo srdce! Ó lide ty český, ó rodná má země, ó přijmi ji s láskou, jak s láskou ji pěju, tu píseň, jíž kolebkou šer byl tvých lesů,

ji, kterou z hlubin tvých mohyl ti nesu! Hle, brunát a zlato se z východu lijou a nad dávnou vlastí hrdinských Bojů plá jarního jitra spanilý čar.

Par bělavých kotouče hvozdem se nesou, mha z močálů stoupá dým jako hustý, a bloudí bahny, v nichž brodí se los. Spleť kořenů, dmoucích se ze země vlahé,

bran ohromných smělé oblouky tvoří, jež pokryty mechem pojí se v krov. Ten do košů listnatých sáhá až stromů, tak hustě propleten úponek směsí,

že s tíží proniká sluneční jas. Šer tajemný pln jest ptačího zpěvu, pln vůně a klidu, pln květových snů. Laň bílá se tiše u vody pásla,

u vody zdřímlé pod ochranou dubů, když tlumeným hromem se zatřásla zem. Byl dusot to zubra, jenž slepě se plašil, a v divokém útěku křoviny lámal,

a traviny krušil a potoky kalil, a řevem svým zpěváky na větvích lekal. Laň útlá se třásla a dala se v útěk, jak vítr letěla opáčným směrem

od strany, zkad kopyt hřímaly vzmachy. Do šera hvozdu se nořila hlouběj’, juž myslila, spása že jistá jí kyne, tu nové se ozvaly po mechu kroky

a jiný se v lese jí nepřítel zjevil. Byl člověk to, jun, pln síly, pln krásy, mlat třímal v ruce a kopí, po boku meč blyskavý měl, a na hřbetě štít.

Jak nebe měl jasné a zářící zraky, a vlasy jak zlato mu splývaly k pasu. To rek byl, jenž přitáhl s valnými pluky přes hory a chladné tři hluboké řeky

do země, již v úděl mu určili bozi( Čech byl to, však netušil ještě, že půdu tu slíbenou, svatou, svým krokem juž krušil. Stál překvapen bílým teď laním tím zjevem

u prostřed lesiny zádumně temné, a pozdvihl kopí, však rychle je sklonil: zor zvěře té plaché tak hluboký, vlahý, pln němého žalu jej tesklivě dojal.

Laň dychala těžce a záchvěv hrůzy srsť jemnou jí zježil, jak voda se čeří, strach přikul jí k zemi, však sebrala síly, a v nový se pustila šílený běh.

Tu neváhal jinoch, letěl jak vítr, za ní, jež šerem se míhala, letěl, a slyšela za sebou dunivý hřmot, a slyšela s úzkostí, štít jak mu chrastil,

jak o stromy řinčel mu klátivý meč. A on v duchu se divil, proč že ji honí, smrt nehledal její, vždyť útrpnost cítil – přec ustati nemohl v závratném běhu,

cos mocně jej pudilo dál a vždy dále, kol dumavých dubů, v šelestu bříz. Teď, jak by mu němá tvář rozumět mohla, „Stůj, milá!“ zvolal, a k oddechu kroky

v ráz zastavil, smál se pak prostotě své. V tom zaslechl hučení náhle jak řeky, jež v skalnatém korytu bouřit se zdála, až duněním jejím listí se chvělo,

a podiv jej pojal, když spatřil teď duhu, jak nad krovem hvozdu se vysoce pnula, tam stranou, zkad hukot se ozýval vod, tak jemně, vdechnuta v sinost jen nebes

se kmitala, vážek jak chvějivá křídla. Laň, zdálo se, projít že spěchala klenbou tou měnivých barev a čarovných světel. Chtěl za ní, však chvat svůj přerušil znovu,

neb bleskem se paměti vzpomínka mihla mu dávná, na slova, v dnech dětství jež slýchal, tam daleko ve staré, dálné své vlasti za třemi řekami, za tekoucími,

za modrými vrchy, za strmícími, tam ve starém domě otcův, když muži se po honech scházeli slaviti kvas. Jak často tu starci pravili dětem,

při veselém ohni se ohřívajíce a šedými hlavami potřásajíce: „Jsouť plni úskoků duchové lesní, a běda, kdo padne v tenata jim!

Když ve hvozdě zdá se, že dítě kdes pláče, neb umírá kdosi, ne na pomoc spějte, hru tropí si lesní ženy tak z vás! A hukot náhle když ozve se vody,

kde v hloubi své dřímala tišina dřív – dál od té strany se útěkem pusťte, to kouzlem jen klame muž lesní vás zlý!“ To výstraha důtklivá byla vždy starců,

a ta se mu nyní vracela v paměť v té cizí a němé, v té neznámé zemi, v tom dlouhopustém, v tom soumračném hvozdě, kde divno vše bylo, a podobno snu...

Mžik váhal a couval, pak zavrtěl hlavou. „Dál!“ šeptal si tiše, a letěl jak blesk. Teď řidnuly stromy, a pojednou palouk ve slunci třpýtil se, hvězděný rosou;

skal strmících stěny ho svíraly kruhem a s temena jejich řítil se potok, do hloubi střemhlav s jekotem padal, o balvany drtil své divoké vody,

ty měnily v pěnu se, v stříbrnou mlhu, jež do výše nesla se v průhledný blankyt, kde slunce v ní tvořilo duhový div. A ve skále šedé jeskyně zela,

na jejím prahu dub ohromný stál, a pod ním, tak světlá jak sluneční paprsk, jak bohyně lepá seděla děva ve sněhovém rouše, a útlými prsty

niť předla zlatou a zpívala tiše. Laň letěla k ní, a k nohám jí padla a dýchajíc těžce v klín hlavu jí kladla. Jak lekla se dívka! Pak hleděla kolem

a uzřela muže na kraji lesa. Hned vstala a k ochraně pozvedla ruce nad plachou zvěří, a výčitkou zraky jí hněvivě plály. Čech položil zbraně

do rosivé trávy, a povlovným krokem se přiblížil dívce, a v duchu si šeptal: „To zajisté spanilá duše jest dubu! Ó štěstím jest spatřiti přelud tak svatý!“

Zrak zvlhl mu náhle, a srdce se chvělo, cos jako radosť a tušení blahé mu ve hrudi zpívalo, svítilo, hřálo, a proroctví, které tam ve staré vlasti

tak slavně ode rtů věštkyně znělo, se v duši mu ozvalo ozvěnou sladkou a tajeplná ta slova tak zněla: „Ve tmavých lesích pod šumnými duby,

tam sedí tvé štěstí, osud tvůj zlatý, a přede a zpívá u tekoucích vod.“ Teď teprve jasně chápal ta slova, a zastaviv kroky, před světlou pannou

po pás se klonil, a děl tichým hlasem, dech pokorně taje v úctě před božstvem: „Já stromům se klaním a studánkám jasným, jsouť bohův to byty, a bohům se kořím.

Ty soumračných lesů vidino jasná, ó umírni zraků svých nevoli hněvnou! Laň tvoji ranit já nechtěl, mne lákal jen zjev její bílý!“ A schýlil se k zvěři,

a hladě ji rukou, dotknul se něžně rtem bělostné srsti na prohnutém hrdle. Tu rozhostil úsměv se slunně a čarně na líci dívce, a sklopila zrak.

V tom ze sluje vyšla stařena velká, jak holub tak sivá, s jasným však zrakem, a zvolala takto: „Buď zdráv mi, můj synu! Jak polekal’s mne! Vždyť vidouc tě z dáli

s tou blýskavou zbraní, já mněla, že’s jeden z těch proklatých vrahů, z těch lupičů divých, již jako vlci se toulají hvozdem, ze sousedních zemí k nám zavítajíce,

po řídku juž arci, pochvala buď bohům! Zvuk slov tvých mi lahodí! Téhož jsem kmene co lid, který mluví tvým jazykem rodným. Však pověz, cizinče, odkud jsi přišel!“

On rukou jí k východu naznačil směr’ a pravil pak tiše: „Já z daleka přišel, a nevím, do které mne zanesly země mé bloudící kroky. To cítím však jasně,

že bozi, mé spásy, mne milují velmi, když bytosť tak krásná, tak spanile světlá, zde sestrou mi kvete v těch mrákavých lesích, jsouc příbuzná jazykem, mravem i krví!“

A upíral zraky na mlčící děvu( však stařena potřásla sivou svou hlavou a štěbotem hbitým tak mluvit se jala: „Jest z jiného kmene ta dívka, již vidíš

zde před sebou státi, však jazyk můj rodný zná jako vlastní. Jsemť její chůvou od prvního dne( vždyť zemřela máť jí, když život jí dala!... My v samotách žijem.

Což svět ještě stojí? Nám hádankou jesti, co za vrchy děje se. Pravda že stezky přes hory a doly do širého světa se dlouhopustými smykají lesy,

však málo kdy lidská noha se šine teď po jejich mechu. Dřív lépe prý bylo. Ó zajisté, Pšovanů statečných jmeno ti známo? Ó cizinče, potřásáš hlavou?

Na blízku žijou, a u bařin staví své útulné vísky. Já z jejich jsem krve. Ach, zuřiví Němci můj spálili domov! Můj otec, můj bratr, ti zhynuli tenkrát,

a dnes ještě pláču nad jejich smrtí. Buď prokleta ruka, jež život jim vzala!“ Tak stařena děla, a plakala tiše, a dívka ji objala, líbala tvář jí,

a šeptem ji tišila sladkými slovy. Hned stařena sušila slzy své hojné a znovu jala se mluviti takto: „Já útulek našla v domě Ildány.

Toť otec té dívky. Tam složím své kosti, a dechem posledním budu mu žehnat. Pojď, reku můj mladý. Dům mého pána ne daleko odsud. My vyšly do lesa

pro všelijaké bejlí a léčivé kvítí. My kořání čarné kopaly v noci. Lup náš jest bohat. Leč vraťme se domů. Dík bohům, že v dům nám poslali hosta!“

Čech děkoval tiše, a pravil pak takto: „Já s radostí šel bych, však nevím, zda mohu: Mám drahého bratra. My společně vyšli dnes ráno před úsvitem z táboru lidu,

jenž s námi táhne, a návrat náš čeká. My společně vyšli stop hledati lidských v lesích těch němých, a modravá hora, jež osamělá nad vrcholky stromů

nám tajemně mlhou kývala z dálí, ta cílem stala se společné pouti. Tím směrem vede má cesta, snad bratr na úpatí jejím juž čeká, snad došel

tam dříve, naleznuv přímější cesty.“ A v odpověď takto stařena děla: „Dům mého pána ne daleko hory dlí v kvetoucích sadech. Ty s bratrem se sejdeš,

když za námi půjdeš, a ob čas mu rohem dáš znamení táhlé. Nuž vzhůru, juž pojďme! Zbraň vezmi teď svou a za námi kráčej. Já povedu vás. Vždyť stinné znám stezky.“

Čech spěchal pro zbraň svou, a vrátil se rychle, a stařena vynesla ze sluje kupu těch rostlin, jež byla hledala v lesích, směs byla to vonná kapradin, travin

a kořenů temných a haluzi květných. Čech celou tu kořist na štít svůj složil a přeslici k tomu a zlaté ty nítě, jež byla předla pod dubem dívka(

to podivné břímě na hlavu si vložil a dali se cestou. Co průvodce chůva šla v čele, a za ní povlovně dívka se nesla, jak vůně květů se nese

na křídlech vánku. Po boku jí laňka šla krokem svým pružným, půvabu plným, a na posled jinoch. Tak zeleným šerem se beze slov brali a vonícím chladem,

a bylo tak ticho, tak svátečně ticho, jen potoky bublaly, šeptaly větry, a drobných ptáků se linula píseň, tak sladce, do šelestu mladého listí,

a paprsky slunce se smýkaly stromy a pršely zlatě na bělavá roucha a na plavé vlasy mlčící děvy, a za ní tvořily světlou pak stopu.

Snem čarným se jinochu chvíle ty zdály! Za blahem svým kráčel, za osudem zlatým! Ta stezka se zdála jak hvězdami kryta, jak ona, jež mléčně se blankytem nočním

do hlubin ztrácí nesmírných nebes. Jak nebeská ona, tak lesní ta cesta též v hlubiny vedla, však v závratné blaha! Vždyť běžela k domu, kde jasná ta bytosť

krb rodinný hlídá v své čistotě svaté! A u toho krbu on dnes ještě sedat měl tváří jí v tvář! Pod krovem měl dýchat, pod kterým spočívá luzná ta hlava!

Zvuk vzduchem se vlnící ze snů jej zbudil, roh ozval se v dálavě, zvuk linul větrem, a v šepotu dubů zmíral pak vzdechem. „Můj bratr!“ děl jinoch, a vidina sladká,

o blahu u krbu, o postavu stala se bohatší rázem, o postavu drahou! Po rohu sáhl, a jak by své štěstí chtěl s bratrem si sdělit, a se světem celým,

tak velikou silou v odpověď zahřměl, až chvěly se haluze. Zdálo se, hudba že s rosou s nich prší, že proudem se valí až ku skalám dálným, pak ozvěnou na zpět

o mnoho sladší a snivější přišla( a v zápětí za ní zas’ nesly se zvuky, jež z Lechova linuly lovčího rohu, vždy blíže a blíže( tak hlaholil stále

les hudením bratrů, a chodci se smáli, laň bílou když poplašil vířívý třesk. Teď vyšli však z lesa a na lukách stáli. Na konci nivy háj šumný se šířil

a nad ním jak mohyla velká a dumná, se týčila hora rostoucí z pláně, a před samým hájem v objetí stromů stál dřevěný dům, byl porostlý mechem,

byl okrouhlý, vysoký, zdobený sloupy, a kvetoucí střemchy se tulily k němu, a pod starou římsou juž, zpuchřelou valně, se těsnila k sobě vlašťovčí hnízda

ve dlouhých řadách, a z otvoru v střeše kouř stoupal modrý do slunného svitu, v němž kroužilo hejno holubů sivých. Za ohradou dlouhou psů hluboké hlasy

se ozvaly v tichu, a stařena děla: „Juž větří nás strážci. Toť dům mého pána.“ V tom chrastilo křoví a zjevil se jinoch. Byl podoben Čechu, ty samé měl zraky,

z nichž modravé světlo a zlaté se lilo, však méně klidu a blouznění více se jevilo v nich a na krásné tváři. Lech byl to, a radostně objal jej bratr,

a mezi tím dívka kvapila k domu, by hlásila otci, že hosté se blíží. Než ku prahu došli, zjevil se stařec a vítal je důstojně vřelými slovy,

a zvolal na chůvu: „Jen rychle do domu mi, stařeno, vejdi. Stůl pokrývej chvojí a podlahu síně! Než dopekou zvěř nám, ať medovinu přinesou chladnou

sem v nádobách krásných, pod kvetoucí střemchy.“ Tak velel Ildána stařeně dobré, sám vedl své hosty ku kamenným křeslům a snímal jim zbraně, a opět je vítal:

„Nechť vašemu příchodu žehnají bozi!“ Do širokých křesel usedli bratři. Lech znaveně hlavu svou s důvěrou něžnou na rameno položil bratru, a snivě

zrak jeho bloudil po blankytném nebi. Čech věrně jej miloval, hlubokou láskou. V zrak jeho blouznivý s úsměvem hleděl a vložil mu ruku jak žehnaje na skráň.

A němou tou mluvou byl dojat Ildána, a hlasem, v němž slza se chvěla, jim pravil: „Dva kvetli mi synové ve vašem stáří, však do hrobu klesli, a jedině dcera

teď, tichá Etnéa, mou starobu těší. Jest vůlí to bohův, by rod můj juž skončil, rod, který vládl kdys mocně té zemi... Nač dále by kvetl? Vždyť zahynul lid můj,

vždyť prázdná je téměř vlasť dávná Bojů, a na nové syny své máť sirá čeká.“ Tak pravil Ildána. Čech zachvěl se, zvolal: „Kde jsme, starče dobrý? Jak zove se zem ta?

Rci, komu že vládli otcové tvoji?“ Děl stařec mu v odpověď: „Povím ti všecko. Jsemť ze Sigovésa slavného kmene. Ten z Gallie dálné před dávnými věky

sem lid četný přived’ hrdinských Bojů. Bez lidských obydlí zdály se lesy tenkrát jak dnes zas, a hlučné jen byly od rojů včel a sladkých šveholů ptáků.

Zvěř v nesmírných stádech dupala půdu, a rybami čisté se hemžily vody. Zde Sigovés stanul, a pánem byl země. Když káceli lesy a stavěli města,

tu teprvé v hlubokých úkrytech dolin se setkali s lidem plemene Slávů( žil tiše po různých vesnicích v míru, a zdálo se, věru, že jako ty stromy

byl v nepaměti z té vyrostl půdy, a jako ty stromy se nebránily, když padaly skáceny ranami seker, tak podrobil lid ten se tiše a smutně,

když jarmo na šíji mu vítězi kladli, a snášel a mlčel. Tak plynuly věky. Když bohatou však se země ta stala a zkvétati začala společnou prací

i Bojů i Slávů – tu Markomanů lid silný a divý ji zachvátil mocí. Co mečem jsme nabyli tak, meč zas’ nám vzal. Boj dlouhý nás zhubil, a není juž Bojů,

neb zbytek jich opustil vlast svou, a sídel jich spálených zmocnil se surový vítěz. Však vlci ti lační, to prokleté plémě, jež lakotně loupilo, krev naši pijíc,

též zhynulo posléz! Jak mohutný vichor smet’ osud je velký, a zase jen lesy teď bují v té zemi nad troskami měst! A staré se plní zajisté slovo,

jež prorocky dí, že vrácena bude ta půda zas těm, již snášeli tiše svůj osud tak krutý, pod jarmem cizím! Rod můj, který někdy po knížecku vládl

a pád Bojů přečkal i pád jejich katů, ten nikdy z té vlasti se stěhovat nechtěl. My láskou vždy lnuli k němým těm lesům, k těm čnějícím horám, i k slávskému kmenu.

My stali se Slávy, však s podáním druidů my památky chováme původu svého. Ta druidická věda těší mé stáří: hvězd jiskření zlaté mi slibuje pevně,

že dočkám se dne, kdy z východu slunce muž přijde, bohatýr dobrý a silný, muž, nadšený bohy, jenž slávské ty trosky prý v mohutný celek na věky spojí,

a nového žití jiskru jim vdechne, by kvetly a dozrály k zářící slávě! Jest země ta určena k velikým cílům: Jak vody z ní tekou čisté a svaté

na všechny strany, a žádná cizá v ni neteče odnikud, právě tak světlo kdys čisté a bílé, jas nejvyšších bohů z ní temenit bude všem národům světa!“

Tak končil Ildána, Čech ale povstal, a vrhl se na zem a políbil půdu, na kterou střemcha ronila květy, vždyť srdce mu jásavě hlásalo pravdu,

jej bozi až k velkému úkolu vedli. A stařec se radostně lekl a tušil, den slávy že přišel, a pozvedl Čecha a tiskl jej k srdci v dojmutí velkém.

Tak v němé radosti stáli, když chůva jim hlásiti přišla, že hotov jest pokrm, že z celého okolí přichází muži, by vítali hostě. A za chvíli přišli.

Ildána prosil, by do domu vešli, a sám vedl bratry do přitmělé síně, kam ze sadu střemchy vnikala vůně, kde mírný oheň na kamenném krbu

tak útulně svítil, a otvorem nad ním se hlubokých nebes pruh blankytný jevil. Do širokých křesel usedli bratři ne daleko krbu, a v širokých kruzích

kol sedali muži za tesané stoly. Teď vstoupili nečetní sluhové domu, a postlali podlahu vonivou chvojí, a bílá Etnéa se sklopeným zrakem

v síň vešla tiše, a na luzné hlavě, ku straně schýlené, nádobu nesla ze šedé hlíny. Med pitný z ní voněl, a děva ji sňala a podala otci.

Ten do rohův med lil, sám k bratrům pak přised’( teď zmizela dívka, a sluhové pokrm do síně nesli, a počal kvas hlučný, jenž potrval dlouho a zpěvem se končil.

A zatím slunce se chýlilo k horám, a šerem začly se kmitati hvězdy, a otvorem ve stropě do síně plály, a ze sadu dychala střemcha tak sladce,

a s její vůní jak vidina bílá, do síně nesla se luzná Etnéa, a s přeslicí usedla do stínu sloupu, a u její nohou usedla chůva,

a předla jak ona, dřív nové však louče na oheň kladla( ten zašlehl rudě a do výšky skákal s praskotem hlučným. Chlad večera takto se v teplotu měnil,

tma noční pak v soumrak, ten plný byl taje a sladkého kouzla dívčím tím zjevem tam ve stínu sloupu( a Čech zase vzpomněl na zvěsť onu sladkou o jeho štěstí,

o osudu zlatém, jak sedí a přede – a bylo mu blaze. Tu pravil Ildána: „Můj synu, když příčinu nemáš, bys tajil své jmeno, svou vlasť a cíle své pouti,

pak mluv, my naslouchat pozorně budem.“ Čech sladkého snění setřásl kouzlo a v odpověď pravil: „Velebný starče, vše sdělit chci tobě, kým jsem, kde má vlasť.

Já svěřiti chci ti, kam bozi mne pudí, a jaký můj úkol, a jaký můj cíl.“ Blíž k starci pak přitáhl těžké své křeslo a v nastalém tichu tak mluvit se jal: