Touhou chorá bloudí luna bledá
sinou pouští nebes nezměrnou,
láska k hvězdě jitřní klidu nedá,
s lůžka slunce pudí nevěrnou.
Marná touha! Místo s hvězdou, s mrakem
setkala se, úsvit když už mdlý
svítat začal, na ni hrozným zrakem
z temna mraku osud hledí zlý.
Blýskavice kmitají mu v hloubi,
rachot hromu z dna se ozývá,
sudba neodvratná, plná zhouby,
tato slova zahřmí, pomstivá:
„Marná na vždy zradná tvoje snaha,
všechna tvoje touha nehodná,
nikdy lásky nedosáhneš blaha,
slunce bledá ženo podvodná.“
Zároveň s tím slovem z temna mraku
vyšleh’ blesk a zasáh’ nešťastnou
hvězdu jitřní, jež podobna ptáku
perutí se nesla stříbrnou.
Tryskla krev jí mocným valem z hrudi,
bolem nad tím shasla luny zář,
východ ale, hvězdnou krví rudý,
slunce vítal usmívavou tvář. –