V hlubinách bytí, v tůních života myšlénka vznikla toho, který jest, myšlénka spasit svět; tu němota, jež hlasem je tak velkým, že by snést
ji nedovedl vesmír, kdyby v zvuk propuklo ticho její pradávné, se pojmem zachvěla. Hned moře huk svůj velký shluklo v jméno přeslavné,
a vichr nes’ je v dál, a hromů řev. To slovo „ Buddha“ znělo. Celý svět tušením chvěl se. V stínu svatých dřev propukl pažit v tisícerý květ,
a v nekonečnou píseň ptáků sbor. Vše „Buddha“ šeptalo a jásalo, jak v kruhu hvězd, tak v temném lůně hor. Teď velké To bez oka zíralo
po míru všem, po vznešené té duši, jež hodna byla by se Buddhou stát. Ač všude bují sobeckost, jež kruší myšlenku spásy, vidí hvězdou plát
přec posléz velkou lásku zázračnou. Kraj spráhlý byl, a na poušť spražený o krůpěj rosy po rok bezmračnou oblohu marně prosí; znavený
tím vedrem vražedným juž zmíral les a lidé žízní hynuli a zvěř. Po žhavé skále kráčel brahman, kles’ na kraji strže, věkovitý keř
však zadržel jej v pádu osudném. A brahman zíral dolů. Tygřice pod skalou svíjela se. V ukrutném jí oku hořel bol. Jak vichřice
jí z tlamy nářek hřměl, neb u prsu dvě mláďata jí žízní zmírala. On zaplakal, a ona zírala svým žhavým okem vzhůru, u trsu
kde nad ní visel... Marně chystala se ku skoku, však – k zemi klesala. Tu brahman děl: „Krev moji kdybys pila, svým dětem mléko bysi podala.
Mou zhoubou tedy šťastnou bysi byla! Však může zhoubou býti mi, co jí je spásou? Matko, zde má jesti krev! Ó pij, až prs tvůj děti ukojí,
snad usne pak v tvém srdci divý hněv, jenž plá z tvých očí, sestro ukrutnice!“ Tak děl a hodil šat svůj od sebe a seskočil. A matka vražednice
zařvala divoce, až do nebe vnik’ její děsný hlas, pak vrhla se na oběť svou a tělo sápala jí spárem svým, a země třásla se,
tak náhle silná šelma dupala po padlém muži. On se usmíval jí sladce v hrozný hled, a život shas’ mu blahým vzdechem, neb si zpomínal
při skonu svém, že velké lásky kvas byl tygrům připravil... A jeho duch se vznášel v nebes hloub, volný co pták. V tu chvíli vyšla v kraji vzdáleném
z komnaty dusné v zahrad vonný vzduch choť králova, jež sličná byla tak, že jasné hvězdy na ni žárlily. Jí teskno bylo v pasu zlaceném,
neb pod srdcem jí poupě dřímalo a hlásilo se k světlu... Unylý zor její hledal chlad. Tam kývalo jí loubí srostlé z keřů růžových,
a z granátů. Když klesla v chladný mech, bol náhlý schvátil ji. V útrobách svých své dítě cítila a blahý vzdech zrozence přivítal... Pokynul bůh:
A jako krůpěj rosy padne v květ, v to děcko vnořil brahmanův se duch. Tak zrozen Buddha, který spasil svět.
Cookies on Poetry Cove