Borovice.

Padla v lese borovice pod sekerou krutou, větve její úpějíce ryjou v zem se dutou,

zlaté slzy pryskyřice vyronila v mechy, za trýzeň svou, mučednice, dala vonné vzdechy.

V kusy sápali jí tělo. odvlekli ji z lesů, stromů lkání za ní znělo, trpěla bez hlesu.

V temnou skrýš ji uschovali, ležela jak v hrobě, sny tu její zalétaly k zlaté jara době.

Zpomínala potmě lesů, jimiž vítr věje, poledne když v květném vřesu paprsky své seje.

Zpomínala bílé luny, zářících hvězd zjevu, táhlých tonů kosa, žluny, slavičího zpěvu.

Truchlila, že zavržena v hrobě vlhkém hnije, v nepaměť že pohroužena, o samotě nyje.

Truchlila, a léta něhy minula, a zima přikvačila s vichry, sněhy, žezlo mráz teď třímá.

Zpomněli tu borovice, vlekli ji na světlo, zdálo se, s ní do světnice jaro jak vlétlo.

Plála v krbu čarnou září, linulo z ní teplo, jásala, že zimu maří, tmu že mění v světlo.

Jásala, že novou vesnu kouzlila svým plamem, probouzela chmurné ze snů sladce letním klamem.

Zpívala, jak pták jí zpíval, pokud stála v boru, hučela jak větrů příval v rozlíceném sporu.

Jiskry její jako rosa, jako duha hrály, lítaly jak včela, vosa, světluškou se zdály.

Viděla, jak všechněm v síni čarem rudé záře zaplašila s čela stíny, úsměv vlila v tváře,

viděla, že báseň snivou v srdcích roznítila, zašuměla píseň tklivou, víc juž netruchlila.

Nebylo jí žel už žití, slunečného svitu, ani šumných větrů v mýti, ani rosy kmitu.

Zmírala, jak fénix zmírá, v glorii a lesku, duše k hvězdám všehomíra šlehla v jasném blesku.