A v čase tom před krále předstoupili, před toho, který velkou říší vlád’, a kloníce se k zemi promluvili: „Řev vzpoury hučí řevem divých stád
kol tvého domu. Nechť tvůj majestát před bránu vstoupí. Lid ten klesne v prach, jej pojme uctivost, posvátný strach, až uzří tě. Jest jako bouř a slunce tvoje tvář,
a s čela lije koruna ti hrůzyplnou zář.“ A zlaté brány hromem zahučely a vyšel král před palác z mramoru; kol něho pyšné sochy v blankyt čněly,
dým kadidla se nesl nahoru od paty porfyrových schodů v výš, kde baldachýn nad jeho hlavou vlál, utkaný z purpuru. O stupeň níž
kněz nejvyšší v šarlatném hávu stál, a velmožové říše hemžili se po schodech a podle lačnili po královského oka pohledu,
a jejich dcery přišly k posledu, by krásou zvýšily královský pych. Teď král otevřel ústa. Každý ztich’, by naslouchal. Dav čekal jeho slov,
a hlasem, který hrdě zněl jak kov, král promluvil: „Jsemť, lide, otcem tvým, proč rouháš se mi směle vzdorem svým?“ Co odpověď se bouří k nebi zdvih’
ohromný, nekonečný lidu smích, smích jako příboj moře hřmějící, smích – hrana, bajkám konec zvonící. A smíchem zachvěly se podvaly,
a sloupy, klenby, stěny pukaly, a v trosky rozvalil se celý dům. Po staré pýše zbyl jen pouhý rum, a s porfyrových schodů pomalu
jak kotouč suchých listů kutálil se dolů král. A v slunce úpalu, když dávnou modlu déle nehalil blesk drahokamů, purpuru a zlata,
lid uviděl, že uhnětena z bláta!
Cookies on Poetry Cove