Ne, pánové, mne nepotřete,
jsem silnější než se vám zdá,
jakési daimonion kleté
mne táhne vzhůru. Co jsem já?
Ubohá loutka v jeho spáru,
jež marně se mu vymyká.
Chcete je potřít? K jeho zmaru
nestačí vaše – komika.
Neb komičtí jste. Já snad chybil
hnusnými bludy zatížen,
na blátu jsem své nitro vybil
do prázdných nebes pohřížen.
Mé chyby vy jste vysyčeli
myslíce: nyní ztracen jest.
Leč vizte, onen demon smělý
jak rve mne vzhůru! Vzhůru! Hvězd
falangy třpytné plápolají
před mými zraky spitými.
Jsem přehněten. Buduji. Zraji.
Postřehy mocné klesly mi
do rozlitého nitra. Vidím,
kde dřív jsem hltal temna číš,
ať miluji jej, nenávidím,
mne vleče demon výš a výš.
Ó strhnu věnec, po němž volám,
a přitisknu jej ke skráni,
jsem příliš sláb a neodolám
té síle, jež mne pohání.
Je mocnější než vaše zuby
i než můj omyl tragický
a jestliže mne nezahubí,
zvítězit dá mi navždycky.