Italie, milenko Danteova,
Italie, hýčkaná třemi moři,
sladkých božstev, Venuší, reků matko,
miluji tebe!
Od onoho prvého okamžiku,
kdy jsem stanul uchvácen nad tvým Římem,
v pevných zracích milenky nalézaje
obrysy jeho.
Od onoho zvláštního okamžiku,
Italie, miluji tebe. Často
zalit hnusem Severu, aspoň v duchu
těším se tebou.
Vidím truchlé cypřiše, kterak vlají
nad troskami starého imperia,
vidím sochy úsměvné Afrodity
zalité sluncem.
Italie! Milenko svrchovaná,
nesčetněkrát objata pyšným rekem,
potom dlouho míjená velikostí,
kterak se chvěješ!
Cítíš věru, zbavena příživníků:
opět velký milenec dotýká se
tvého čela, celuje ústa tvoje
hořící věčnem.
Pyšný dědic Caesara mezi hlupci,
po stu letech podoben Korsikánu
nejen tváří, mrazivě chladnou maskou,
ale i duší!
Sladké chvění probíhá tvými údy,
ruka svírá ztracené kdysi žezlo,
přísné rty tvé šeptají: Mussolini!
a potom tichnou.
Mussolini! Řidiči Italie,
tak Tě vidím, bezmocné době ve tvář
kterak patříš poutaje chaos její
kovovým zrakem.
Stoupej! Vítěz! Udolej bědné soky!
Eja! Eja! Alala! Slyš můj pozdrav,
sevřen zemí smutku a Českých Bratří
nesu jej Tobě!