Hle, země opět tone ve květů orgii a nelítostným sluncem se znovu opíjí
tak jako před sto lety, když stála u tvých mar. Snad nevzpomíná ani muže, který byl čin,
nejsilnějšího ze všech, jež zrodil její klín, zrádcovsky ponořena svých květů ve požár.
Člověk je bezcitnější, leč nyní v údivu myslí na toho muže, jenž chytil za hřívu
strašlivou lvici dějin a ku předu ji vlek. Beztvarý chaos lámal Evropu šílící,
on vystoup, odhodlaně naň upřel zornici a chaos rychle tuhl v tančící hvězdu. Rek –
neb byl jím jako nikdo před ním a po něm – šel přes korun třpyt, nach trůnů a stohy děl a těl.
Evropa děla: Ne. On: En avant! En avant! Co bylo staré, spiklo se proti rekovi,
královští padouchové i stvůry carovy. Srazil je jako rzivý list srazí vichru van.
Ó vítězství! Ó boje památné navždycky! Ó útočící gardy, Ó reku nadlidský!
Tvé činy žijí stále tak jako v prvý den! Žijí tvé Pyramidy, Marengo, Rivoli,
tvůj Slavkov, Jena, Wagram jsou mrtvy? Nikoli! Sto let se kol nich smyklo tak jako letmý sen!
Démony uchopený a přece vítězí! Kdo z lidí tobě roven? Ach nikdo! Bez mezí
tvá strašná vůle byla, tvůj otrok i tvůj kat. Proto jsi musel padnout hranice překročiv,
jež lstiví bozi skuli a které ctil jsi dřív, ne Rus, ne Prus, tví soci, ty sám svůj utkals pád.
Pak teprve se zdvihla Evropa prohnilá, spitého poloboha bídácky ubila,
v klín moři pak jej vrhla, jenž byl tvůj dávný druh. Tam stál jsi tiše nyní zrak upřen do dáli,
pějící vlny moře ti k nohám padaly, hle, všechen zmatek zmizel, co ještě zbylo? Duch!
Zřels ještě jednou pyšný svůj pochod nahoru, volání slávy slyšels, zřel vlání praporů,
ku tvému sluchu šlehla tvých bitev ozvěna. Tváří v tvář oceánu, který se tebou spil,
proč náhle skřížils ruce, kam pohled tvůj se vryl, tvé dobyvačné gesto co nyní znamená?
Je dík to nebo výzva anebo prokletí? V tvých sežehnutých očích je slzy viděti.
Vzpomínáš na milenku anebo na syna? Kdo ví to? Beze hlesu se vracíš do svých pout,
kam hledneš, stráž a děla, ni prstem nelze hnout, je Hudson Love přísný i jeho družina.
Tak tedy padl's, reku, na mstivců halali, pláštěm, jejž u Marenga jsi měl, tě zahalí.
Hlouček tvých druhů zalkal v chudičké jizby šer. Tak zcela velký ze všech, již světu vládli kdys,
ty nejsi mrtev – vůle nejšílenější – tys. Jí žiješ mimo sudbu ubohých efemer.
Tak jako tvoje gardy za zvuků polnice zdravily kdysi tebe v útok se řítíce,
svět celý u tvých nohou volá: Vive l'empereur!
Cookies on Poetry Cove