Nestrašlivější soku, ponurý šermíři! Tváří v tvář, oko v oku, které je upíří,
tak stojím proti tobě, který jsi tasil již, ve zbroji ruce obě můj pozdrav slyš!
Miluji tebe, který se chystáš k útoku, miluji tisícerý způsob tvých úskoků,
miluji šalby tvoje, v nich démon ukryt jest, miluji tvého boje pekelnou lest.
Mlád stál jsem před tvou zbrojí nejbarbarštěji spit, já hltal krásu tvoji, tvých zraků třpyt,
já neměl žádných zbraní tvou proklán již a nevěděl jsem ani, že útočíš.
Přemohl jsi mne arci a ranil do krve, já podobal se starci poražen. Poprvé
chápal jsem duši tvoji, strašlivý soupeři, viděl jsem pěst, jež zbrojí a potom udeří.
Od oné chvíle čelím tvé mocné přesile, rozlité zbraně scelím a chytám zběsilé
útoky tvoje, kate, jenž jsi jím skutečně, zřím pohled, který mate a spíjí bezpečně.
A přece, navzdor všemu a pokryt ranami, tváří v tvář tajemnému běsu, jenž omámí,
snad jenom vlásek vzdálen od prohry poslední, sešlehán, rozlit, zkalen v šílícím poledni:
Miluji tebe, volám, živote, soupeři! Miluji, neodolám tvé zlaté kadeři.
Vždyť nejsi mužem ani, jak zřím tě krve tmou, jsi žena, v zadumání já hltám krásu tvou.
Vrhni se na mne tedy, rvi! Drť! Bij! Kraluj! Sraz! Vetkni své zlaté hledy do mých! Hloub! Hloub! Kdo z nás
krutého soka raní? Čí pukne zbroj? Nuž! Beze slitování! V boj!
Cookies on Poetry Cove