Na žhoucích srázech Sicilie,
jichž ticha nikdo neruší,
u mramorových trosek chrámů
kdys zasvěcených Venuši,
uprostřed moře zvlněného
kovových vesel pohyby,
nad tichem jezer čekajících,
až luny svit je políbí,
tváří v tvář sochám, jejichž tvrdě
bělostný plamen zazebe,
uprostřed slunce, vln a písní
já myslel stále na tebe.
Po dlouhé pouti stojím nyní
u Tebe, královno a sne!
Vidím Tvá ústa – k mým je nachyl
a nedovol jim říci: Ne!