Hle, země opět tone ve květů orgii a nelítostným sluncem se znovu opíjí
tak jako před sto lety, když stála u tvých mar. Snad nevzpomíná ani muže, který byl čin,
nejmocnějšího ze všech, jež zrodil její klín, zrádcovsky ponořena svých květů ve požár.
Člověk je bezcitnější, leč nyní v údivu myslí na toho muže, jenž chytil za hřívu
strašlivou lvici dějin a ku předu ji vlek. Beztvarý chaos lámal Evropu šílící,
on vystoup, odhodlaně naň upřel zornici a chaos rychle tuhl v tančící hvězdu. Rek –
neb byl jím jako nikdo před ním a po něm – šel přes korun třpyt, nach trůnů a hermelínů běl.
Evropa děla: Ne. On: En avant! En avant! Co bylo staré, spiklo se proti rekovi,
zahnaní králíčkové i stvůry carovy. Srazil je jako rzivý list srazí vichru van.
Ó vítězství! Ó boje památné navždycky! Ó útočící gardy, Ó reku nadlidský!
Tvé činy žijí stále tak jako v prvý den. Žijí tvé pyramidy, Marengo, Rivoli,
tvůj Slavkov, Jena, Wagram jsou mrtvy? Nikoli! Sto let se kol nich mihlo tak jako letmý sen!
Mohutný nadčlověku! Nejhlubší vítězi! Kdo z lidí tobě roven? Ach nikdo! Bez mezí
tvá strašná vůle byla, tvůj otrok i tvůj kat. Proto jsi musel padnout hranice překročiv,
jež kletí bozi skuli a které ctil jsi dřív, ne Rus, ne Prus, tví soci, ty sám svůj utkals pád.
Pak teprve se zdvihla Evropa prohnilá, spitého poloboha bídácky ubila,
v klín moři pak jej vrhla, jenž byl tvůj dávný druh. Tam stál jsi tiše nyní zrak upřen do dáli,
pějící vlny moře ti k nohám padaly, hle, všechen zmatek zmizel, co ještě zbylo: Duch.
Zřels ještě jednou pyšný svůj pochod nahoru, volání slávy slyšels, zřel vlání praporů,
ku tvému sluchu šlehla tvých bitev ozvěna. Tváří v tvář oceánu, který se tebou spil,
proč náhle skřížils ruce, kam pohled tvůj se vryl, tvé dobyvačné gesto co nyní znamená?
Je dík to nebo výzva anebo prokletí? V tvých sežehnutých očích je slzy viděti.
Vzpomínáš na milenku anebo na syna? Kdo ví to? Beze hlesu se vracíš do svých pout,
kam hledneš, stráž a děla, ni prstem nelze hnout, je Hudson Love přísný i jeho družina.
Tak tedy padl's, reku, na mstivců halali, pláštěm, jejž u Marenga jsi nes, tě zahalí.
Hlouček tvých druhů zalkal v chudičké jizby šer. Tak zcela velký ze všech, již světu vládli kdys,
ty nejsi mrtev – vůle nejšílenější – tys. Jí žiješ mimo sudbu ubohých efemer.
Tak jako tvoje gardy za zvuků polnice zdravily kdysi tebe v útok se řítíce,
svět celý u tvých nohou šepce: Vive l'Empereur!
Cookies on Poetry Cove