Je za mnou dusná tragedie
s podzemních pekel záblesky,
můj orel, vizte! křídly bije
a letí v azur nebeský.
Chce píti slunce, křídly tlouci
a neminout se kořistí,
jej nese chtivost nehynoucí
i šíp, jenž pod ním zasviští.
Nezasáhne ho. V hloubce dole
se ztrácí kráter sopečný.
To všechno bylo: Skály holé
i božstva pohled netečný.
To všechno bylo: Já se směji
ďáblu i bohu. Je to smích,
co unáší mne nejrychleji
do nových dějů slunečných.
Kdo že je výš nad křídly mými?
Kdo může na ně zvolat: Stůj?
Můj smích je králem. Pyšná Mimi,
chybí mu cosi: Úsměv tvůj.