IV.

Splav za plovárnou. Stromy kolem. Na břehu řeky louka s polem. Nad splavem stráň. Semklými lady jde úzká stezka příkře vzhůru,

do kvetoucích střemch, do azuru –! Můj Hanel pro dnes čeká tady. Je nemožný, je zlomený! Dozněly lepší ozvěny,

zbyla jen bolest, beznaděj. Nemůže zůstat, nesnese. Zoufalých plánů chápe se.. Sám ukončí svůj smutný děj!

Snad přijde. Řekla.. Těžký cit! Chce se s ní ještě rozloučit, s ní, kterou nikdy nemiloval. Zjeví jí svoje mrzké činy,

vyzpovídá se ze své viny, odprosí ji, že se tak choval. Ona! Tolik jej milovala, trpěla, uvěřila, plála,

netušila, že klame ji.. Dnes všechno řekne, vysvětlí to. – Ach, je mu líto, k smrti líto těch pošlapaných závějí!

Proč neměl rád? Co bránilo? Nešťastný život! Smutné zlo! – Dnes končí se. Poslední sen.. Dovede zrušit, půjde rád!

Své touhy slyší doznívat.. Závěrná scéna. A pak fin. – Tam ona! Pozdraví ji, zírá. To ona, ona! Jiná víra,

předtucha zvláštní se ho tknula. Je ona to? Ta, které píše a s kterou mluví? Nová říše se v jeho nitru k světlu hnula!

Vytržen stojí vedle ní, staví se líný, morosní, bojí se přiznat, raděj' míjí, až donucen neznámou slastí

nechá ji ve své duši vlásti a beze slova políbí ji. Opravdu? Zázrak? Jaro je tu, záhony vrou k novému květu!

Líbá ji znovu.. Plakal by! Kde viny jsou, kde smutky, stáří? Je vzkříšen! Stojí v ranní záři! Miluje vroucně, bez šalby! –

Dny plynou. Všude radost, pel! To stačí mu. Co víc by chtěl? Trvá v svém dolce farnientu. Chodí jen její alejí,

oslavné scény píše jí, nevede žádných ornamentů. Nemedituje. Má jen rád, nedá se ničím zaměstnat;

s úžasem zří na všechny divy, nechává mimo celý svět, zpívá si jen a trhá květ omamující, opojivý.

A ona? Ona? – Podlehla mu, neodolala jeho plamu, nedovedla se opříti.. Tak měl ji celou, její tělo

mu nyní plně náleželo v své nevině, v svém rozvití. To byly lásky, vášně, city! – Do těch dnů přišly maturity.

Uboze propad'. Lhostejno mu! Starý je dobrák a má jmění! Nebylo, bylo, je a není.. Teď nepojede vůbec domů!

A zůstal v městě. Nejel nikam. (Jen dovolená fakta říkám.) Čeká vždy na ni o pěti, potom jsou spolu, jak jen lze jí,

čtou ve své hříšné epopeji. O dalším nutno mlčeti! Tak Hanel! To však nejsem já! Hájím se podle Puškina

před všemi lidmi slídivými! Hanel je Hanel! Je to pán, Faust, Rolla, Evžen, Don Juan –! Já jenom obstarávám rýmy!