Obrodit se! Odrazit stíny! Jít nedostupný, čestný, jiný, nedoznat v ničem žádnou škodu, udržet svoje rovnováhy,
neopustit své vymklé dráhy! (Začínám zcela bez úvodu.) Všech vin se musí zbavit! Ruší, zabíjí, vysilují duši!
Nadarmo vidí! Blátu dá to! Na odhozené, shnilé trámy, zbořené, znesvěcené chrámy, dává své vzácné, drahé zlato!
A láska? U něho? Klam, zrada! On nemiluje! Jenom bádá, formálně, lehce hraje si, dovede vsuggerovat rána,
bezcitně napne lstivá lana! Duše se na ně zavěsí.. Je třeba zastavit ty trýzně, zničiti otrávené sklizně,
zapomenout, co bylo tu, vykreslit novou mosaiku, zanechat dosavadních zvyků, dát nové „Ano“ k životu!
Veliký, nový život začít, své příští chvíle jinak značit, putovat v čistém azuru, na bílé desky klást své sochy,
nerušen tesat jejich plochy, střežit svou pevnou kulturu! Slíbil si! – Vyjde na ulici. Potká své známé. Nutno říci
pozdrav a slovo. Bolí ho.. Chybil! To zrovna nemělo být! Výčitkami se musí probít, vrátit se k stylu Vyššího. –
Tak žil. Hned triumfoval, jásal, z toužených rájů světlo nassál, držel se den, dva, vzdoroval, v tom zmýlil se, byl sražen zpět,
odpustit nesměl, nedoved'.. Nanovo hýřil, mluvil, hrál. Dny přešly. K cíli nedosáh'! Vše bylo marné! Zůstal v mhách!
Nejistý, chorý, zvrácený, bez dokladů, bez rovné pýchy, nedůsledný, malátný, lichý, sám připadal si bez ceny.
Ochable zíral, neurčitě, ne v ostrém, vyraženém třpytě, nemohl ručit za celek.. Mlčel. Jen v nejstrastnějších chvílích
v modlitbách kajících se, bílých svá muka šerým plátnům vtek.
Cookies on Poetry Cove